Julius Lukeš z Českých Budějovic, který ve své laboratoři na akademii věd zkoumá hlavně spavou nemoc.

„Trypanozomy jsou staré aspoň miliardu let a předpokládá se, že za tu dobu se téměř nezměnily. To znamená, jako kdybychom se dívali, jak tehdy vypadala velká část buněk na této planetě,“ říká šestačtyřicetiletý parazitolog.

Nechal byste si udělat pohovku z víček od PET lahví?
Proč ne? Pokud to pomůže recyklaci, tak jsem určitě pro.

Ptám se, protože to je dílo Parazit jednoho jihočeského studenta, které se možná dostane na EXPO. Řekněte mi: proč jste si vybral parazity? Chápu ptáky u ornitologů nebo květiny u botaniků, ale parazity?
V mém případě byly dva hlavní důvody. Studoval jsem za hlubokého totáče na Karlově univerzitě a katedra parazitologie byla vyhlášená svými volnomyšlenkářskými učiteli. A studium parazitů dávalo za socialismu člověku šanci, že se dostane ven z Evropy, aspoň na Kubu, do Vietnamu nebo do Afriky.

A dostal jste se třeba na Kubu?
Na Kubu ne, ale byl jsem doteď asi v 48 zemích. Ale do změny režimu jsem se nepodíval nikam. Abych mohl dělat doktorské studium na Karlově univerzitě, musel bych tehdy vstoupit do strany, což jsem odmítnul. Šel jsem do Budějovic na akademii, ta byla vždy přístupnější a tolik s režimem nekolaborovala.

A kudy vedla cesta ke spavé nemoci?
V doktorském studiu jsem se zabýval parazity ryb, mezi něž patří i trypanozomy. Tito droboučcí parazité jsou všude kolem nás, v kaprech, ptácích či hmyzu, ale žádný z nich nás naštěstí neohrožuje. Začala mne přitom zajímat molekulární biologie, protože její metody umožňují dostávat se v chápání živé buňky hlouběji a hlouběji. V roce jsem 1993 jsem dostal stipendium od evropské molekulárně biologické organizace a odjel do jedné laboratoře v Amsterdamu, která byla tehdy velice proslulá. To byl pro mě naprosto zlomový pobyt.

V čem?
Zaprvé v tom, že jsem se poprvé dostal ke špičkovým vědcům. A zadruhé to bylo neobyčejně dynamické a liberální prostředí, kde studenti mohli kdykoli otevřeně kritizovat šéfy oddělení, diskutovat o svých vědeckých problémech a podobně.

To musel být pro Čecha šok.
Naprostý. Pravý opak rigidity naší tehdejší vědecké komunity a obav z vyjadřování názorů. U toho, kdo nevyjadřoval vlastní názor, se tam předpokládalo, že žádný nemá.

Věnujete se základnímu výzkumu trypanozomy a zkoumali jste proteiny, na kterých je životně závislá. Podařilo se vám odhalit bílkoviny, které by byly cílem pro výrobu léků?
V tomto směru jsme moc velké pokroky zatím neudělali. Uspěli jsme ve výzkumu, který posouvá naše chápání, jak trypanozoma přežívá v organismu a jak bojuje s imunitním systémem. Dokázali jsme třeba vymyslet diagnostické metody, které začínají používat lékaři v tropických zemích. A potom je tu má bývalá studentka Alena Zíková, ta má opravdu asi zaháknuto na jeden protein, který by mohl být výborným cílem pro léčivo. My, abychom přesvědčili třeba obyvatele Budějovic, že neděláme něco, co je úplně odtržené od reality naší země, se snažíme studovat problémy lidské buňky v trypanozomě.

To jde?
Před několika lety by to bylo sci–fi, ale v současné době je vkládání lidských genů do jiných organismů relativně snadná věc. To se povedlo loni mému čínskému studentovi a tento typ pokusů nám umožňuje studovat funkci lidských bílkovin v trypanozomě.

Proč je nestudujete v lidském těle?
To je nesmírně náročné, protože málokdo poskytne třeba kus svého svalu. Pracuje se tudíž s lidskými tkáňovými kulturami, ale to je velmi drahé a materiálu je vždy nepatrné množství. Trypanozomu si můžeme levně namnožit a z ní vyčistit mitochondrie, které nás zajímají a na nichž je každá naše buňka životně závislá.

Spavou nemoc si člověk přiveze z tropů. Ale co leishmanióza, již lze chytit na jihu Evropy. Tou se také zabýváte.
Zabývali. Byli jsme součástí evropské sítě laboratoří a uspěli jsme zejména tím, že jsme přišli s novými diagnostickými testy. Pobavilo mě, když mi někdo říkal, že v Růžové zahradě je doktorka, která má leishmaniózu. Před několika lety leželi v Praze dětští pacienti, u nichž se předpokládalo, že mají leukémii a až později se ukázalo, že vlastně mají leishmaniózu. Lékaři ji tehdy neznali, ale dnes jezdí Češi do exotických zemí, a proto i obvodní lékaři tuhle chorobu začínají potkávat.

Kde a jak k ní můžu přijít?
Kdekoli u Středozemního moře. Ve Španělsku, Itálii, Francii, Chorvatsku. Přenese ji na vás takový maličký komárek. Leishmanióza se většinou vyskytuje u psů a způsobí vám velmi nepříjemný vřed. Ale je to stále ještě méně nebezpečná forma – když ji dostanete v tropických zemích, jde jednoznačně o život.

Vy jste v tropech strávil řadu měsíců. Neměl jste někdy strach, že se spavou nemocí nakazíte?
Určitě měl. Naposledy letos, když na nás v Ghaně zaútočily mouchy tse–tse. Jsou veliké a jejich bodnutí je bolestivé, jako když vás píchne vosa. Tyhle mouchy po vás prostě jdou. Ve chvíli, kdy vás zmerčí, neváhají a letí přímo na vás. My jsme je na sobě s kolegou dokonce ještě nechávali sát, abychom případně viděli ty trypanozomy v krvi. Jsme v tomhle poměrně neortodoxní.

Vy jste se nechal dobrovolně nakazit?
Naštěstí jsme infikováni nebyli, ale riziko tam bylo. Vycházeli jsme z toho, že těch much je nakaženo maximálně pět procent, takže by jich na nás muselo sát aspoň dvacet.

Tuším, jak vypadá expedice entomologů. Ale parazitolog v terénu?
Chytá parazity, což je ovšem spojené s rizikem, že je občas může dostat. Mimochodem, moje žena dostala v Keni velice nepříjemné parazity a já v Indii taky. Na výpravy jezdíme ve skupince dvou, tří lidí a to se od těch entomologických tolik neliší. Také musíme ty parazity často pašovat. Uředníci v těchto zemích jsou tak zkorumpovaní, že dostat povolení je prakticky nemožné. Vyvážíme to za podobných rizik jako entomolog Petr Švácha. A to děláme každý rok.

Měl jste někdy namále jako Petr Švácha, kterého v Indii zavřeli?
Určitě, dokonce nedávno v té Ghaně, ale naštěstí to nikdy nedošlo tak daleko jako v jeho případě. Smutné je, že řada afrických zemí se nechala přesvědčit demagogy, že američtí a evropští vědci jim vytunelovávají jejich druhy a přijdou na léky z jejich organismů. To je úplná hloupost. Tyhle země nebudou nikdy schopné provádět takto náročný výzkum. Je to příklad, jak lze zblbnout celou část světa.

Jak ty parazity převážíte?
Na sklíčkách či ve zkumavkách s roztoky, který podporuje jejich růst. Pracujeme ale hlavně na lidských parazitech a ty většinou dostaneme z jiných laboratoří v Evropě a USA. I když letos v Africe jsme chodili po školách a hledali děti, které mají vředy, z nich jsme jim skalpelem seškrabávali kůži. Na to jsme měli povolení a s sebou místního lékaře.

Vaše laboratoř je uznávána světově. Letos jste dostal prestižní cenu Praemium Academy. Víte za co?
Hlavně musíte předložit odvážný projekt. Ten náš byl studium lidských proteinů v trypanozomě a hledání základů lidských chorob. A jelikož se nám to už dvakrát povedlo, tak jsme to zkusili a měli štěstí.

Kolik peněz to obnáší?
Je to 30 milionů po dobu šesti let, pět milionů ročně.

Procestoval jste řadu zemí. Máte nějakou, do které se rád vracíte?
Určitě do jihozápadní Číny, protože ta je mimořádně exotická, z hlediska přírody i lidí. Máme představu, že v Číně všichni vypadají stejně a je jich tam hrozně moc. Platí pouze to druhé. Jsou tam pestré národy, jak oblečením, tak i tím, jak vypadají. A jídlo je nepředstavitelně pestré a chutné.

Vím, že v exotických jídlech máte zálibu. Prozraďte nějaké oblíbené.
Zkusil jsem toho už opravdu hodně včetně larev vážek či potápníků. Jde jen o to přesvědčit se do toho kousnout. Jediné, co nejím, jsou tvorové, kteří dlouho rostou a kde nejsem přesvědčen, že byli vychováni na farmě, jako želvy nebo žáby. Tragédie jídelníčku, kdy se říká, že Čínané jí všechno, co létá kromě letadel, a vše, co je pod zemí kromě metra, je to, že tahle zvířata ubývají.

Nadchlo vás nějaké exotické jídlo?
Různě obalení velcí garnáti z Jihočínského moře, to je úžasný zážitek.

Vy ostatně děláte festivaly jídel i u sebe doma. Co tam vaříte?
To vymyslel před mnoha lety můj americký kolega z naší laboratoře. Běžně se účastní lidé z 10–15 zemí. Každý uvaří nějaké jídlo, dá k němu cedulku a poskytne i recept. Sejde se kolem 50 lidí a ochutnáváme na budějovické poměry nezvyklé kombinace jídel.

Co jste ochutnal naposledy?
To mi nejvíc chutnalo afghánské jídlo kábuli. Speciálně připravená rýže, maso a zelenina ve směsi, která se dá velice snadno udělat. V laboratoři mám navíc čtyři Číňany a to jsou výborní kuchaři. Manželku, syna i přátele naučili už spoustu jídel. A když vidíte, jak jsou schopni to udělat rychle a levně, tak je to docela obohacující zážitek.

Kromě jídla máte rád vážnou hudbu, jazz a hrajete na klavír…
Hraju už jenom sám pro sebe. Rád si poslechnu Dvořáka, ten je podle mého názoru nepřekonatelný, Suka, s těmi si bohatě vystačím.

A zajdete někdy na školní orchestr ŠUKAS?
Občas si je zajdu poslechnout. Přijde mi to také jako ukázka toho, že přírodovědecká fakulta je mladá, veselá a dynamická.

Prý také rád sportujete.
Běhám, mám několik oblíbených tras kolem Budějovic. Třikrát týdně běhám deset kilometrů směrem na Kluka.

Ghana a Brazílie, normální program na léto, řekl jste před časem. Připadá to normální i vaší rodině?
Rodina už si zvykla, je docela tolerantní, někdy se je snažím brát s sebou. Od rána do večera jsem třeba na konferenci, ale pak jdeme společně na večeři a po konferenci třeba pár dní cestujeme.

Takže ze syna bude vědec?
Syn se o vědu zajímá, ale spíš ho láká medicína.