VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Kováři a koláři: dvě tradiční řemesla v jednom cechu

Jindřichohradecko - Dalšími dvěma řemesly, které tvořily jediný cech, jsou kováři a koláři.

20.10.2013
SDÍLEJ:

POKLADNICE cechu kovářského a kolářského, která pochází z roku 1609. Foto: Marcela Handlová

Jednoho z nejoblíbenějších světců středověku si za patrona zvolili naši mistři „žhavého řemesla".
Přijali ho pod jménem svatý Edigius, ale mnohým toto jméno asi nic neřekne. Jako svatý Jiljí je mnohem známější. Tento poustevník má zajímavý rozsah své působnosti. Krom kovářů, drží ochrannou ruku i nad tělesně postiženými, žebráky, kojícími ženami, lesy a městem Edinburghem. Z legendy o jeho životě, jsou ale všechny tyto patronáty zcela logické. Jako poustevník, žijící v lese (kolem roku 700), živil se mlékem laně, která s ním přebývala v poustevně. Jednoho dne chtěl vizigótský král laň ulovit, ale místo toho zranil poustevníka.

Více času na bojišti než u domácí výhně

První panská kovárna stávala v době Jindřicha IV. z Hradce v místech dnešního hotelu Bílá paní. A dalo by se říci, že se panský kovář mnoho dní v roce u své výhně neohřál. Bojovný Jindřich jezdíval často na válečná a vojenská tažení a zručného řemeslníka potřeboval mít stále na blízku. Nejeden z nich proto položil i svůj život za slávu rodu pánů z Hradce.
Další potomci tohoto kdysi tak slavného rodu byli povah mírnějších a tak se řemeslo mohlo rozvíjet i jinými směry. Už koncem 16. století se od kovářů odštěpil rotšmíd (reyšmíd). A nyní nastává jeden problém. V Praze to byl odborník na ozdobná kování ke knihám. Především na Moravě tak říkali kováři, který své výrobky koval z mědi. Ale u nás tak pan archivář nazývá kováře, který se specializoval především na koně a tím se z něho stal tak trochu koňský lékař. Ale jistě nedošlo k omylu u pana archiváře, prostě jiný kraj, jiný obsah názvu.
V listině z 5. července 1589 totiž sám Petr Vok vydává jistému Janu Draxlovi, řemesla kovářského, vysvědčení o tom, jak dobře na jeho panství coby reyšmíd pracoval. A přímo zdůrazňuje, že chodil po kraji k nemocným koním. Nebyl jediným takovým odborníkem. V letech 1598 – 1620 působil v našem kraji potulný kovář Toman, který byl svou šikovností, coby reyšmíd, vyhlášen.


Na vdovy po mistrech opatrně!


Ale nebyli v Hradci jen kováři zodpovědní a regulí svého cechu poslušní. Mistr Puš, začátkem 17. století, musel své řemeslo zastavit. Podle všeho se mu líbily ženy více, než bylo cechu po vůli a tak páni rozhodli, že se musí okamžitě oženit a nebo jít na vandr. Co si vybral, známo mi není. Avšak podle jeho povahy lze jistě usoudit, že neudělal chybu mnohých začínajících mistrů a nevzal si starou vdovu po řemeslníku stejného oboru. Některé totiž byly „horší čerta". Jedna taková se v roce 1617 vyskytovala v hradecké Kovářské ulici. (Dnešní Panské. Počet kovářů jí tehdy propůjčil na čas i své jméno).
Vdova Tomšova nejen že svému tovaryši Honzovi Bryndovi nedobře strojila, ale dokonce ho neváhala i zfackovat. Urážka jednoho příslušníka cechu je urážkou všech. Proto tovaryši okamžitě Honzovi nařídili, aby od té „herolice" (mužatky) odešel. Byla to jistě ostuda. Ještě dlouho se mu všichni smáli, že je kašička, protože se od vdovy dá bít. Nikdo dnes však neví, jak ta „ubohá" vdova vypadala. Ale když jí nazvali mužatkou, tak to asi žádná sušinka nebyla.
Jinou, ale neméně zajímavou přezdívku dostal od Hradeckých (na to byli odborníky) ve stejné době starší cechu, jehož původní jméno neznáme. Z jeho kovárny se co chvíli ozývalo zvolání „udeř ho!" , když se snažil popohnat své pomocníky. A tak se pro českou část města stal mistrem Udeřho a ta německá ho překřtila jménem Bochauf.
Když se lidé baví, je to většinou proto, že je starosti až tolik netíží. Za pár let se mělo vše změnit. Když roku 1645 do města přitáhli Švédi, byli kováři jedni z prvních, kteří to odnesli. Museli oficírům vydat veškeré zásoby podkov a hřebíků. Ve svém prosebném dopise na rathaus celou záležitost popisují jako obrovskou křivdu.
„Vojáci plundrovali, všechno vzali a jen díky jednomu vše nezničili. Krom podkov a hřebíků, museli jsme z cechu vydat ještě 90 říšských tolarů. A prý se pro záplatu máme obrátit na purkmistra." Podle všeho jim ale pomoženo nebylo. Naopak. Každý měsíc platili k tomu všemu 12 zlatých a kontribuce. Cech kovářský byl měsíc od měsíce více zadlužen. Je jasné, že tento stav musel znamenat úpadek. Mnozí z cechu odešli za jinou prací nebo do jiného města. Po čtyřech letech takového útisku zůstávají ve městě už jen dva kováři.


Kováře obrali vojáci, koláři se vzmohli


Jeden cech upadá, jiný se vzmáhá. Těmi šťastnějšími byli koláři, které nechal Ferdinand Vilém Slavata ke kovářům roku 1673 připojit. Do té doby živořící, teď vážností i počtem členů rostoucí. Když totiž pány přestalo bavit cestovat jen v sedle a nebo chtěli s sebou vzít i rodinu, přišly do módy kotčí vozy. Jenže páni čím dál více pokukovali po výrobcích z Vídně a nebo alespoň z Prahy. A sedlák si jistě sametem vykládaný cestovní pokojík nekoupí. Pouhých šest let to trvalo a na úbytě zachází i řemeslo kolářské. Avšak jen ve městě.
Na vesnici se konečně dostávají ke slovu různé vozy, žebřiňáky a na ty je kolářů potřeba. Proto selští mládenci se do města dojdou vyučit a pak se stěhují zpět na vesnici. Ale nezaniká ve městě řemeslo kolářské docela. Roku 1684 se k vdově po mistru Edigiovi Schnellovi stěhuje naopak z vesnice (Oldřiše) do města Vít Hanuš. Tím zakládá dynastii kolářského rodu Hanušů, která sídlila v Zárybničí naproti bývalému zájezdnímu hostinci U Bílého koně a trvala celých sto let.
Jak bylo řečeno, řemeslo kovářské koncem 17. století vůbec neprosperovalo. A tak kováři rozšiřují své pole působnosti. Většinou narazí, protože zasáhnou do oboru jiného cechu. Tak jako kovář Štěpán Sterger, který se rozhodl cechům po kraji vyrábět matky pokladnice. Bohužel pro zámečníky, byl to člověk velice zručný a objednávky se jen hrnuly. A tak zámečníci podávali jednu stížnost za druhou.
Roku 1712, kdy vrchnost potřebovala větší příjmy z kontribucí, rozhodla o připojení vesnických mistrů a tovaryšů kolářských a kovářských k městským. Jenže, co je dobré pro pány, není dobré pro kmány. Mezi městskými a vesnickými mistry se rozpoutaly boje. Paradoxně na ně ale nedoplatil žádný zástupce cechu, ale hostinský Matoušek od Bílého koníčka. Aby ušetřil, nechal si vůz okovat od těch vesnických. Městští si vymohli, aby byl vůz zabaven, prodán a výtěžek se rozdělil mezi cech a špitál.

Jednou jsi dole, jednou nahoře


Společný kolářsko – kovářský cech žil a přežíval snad podle známého rčení o tom, že jednou jsi dole, jednou nahoře. No a proto, že dole už byl poměrně dlouho, bylo načase, aby se dostal opět nahoru.
V polovině 18. století získaly hradecké kolesky tak dobrou pověst, že si je objednávali z širokého okolí. Vážnost pánů mistrů tím rostla a tak dokonce hrabě Petr Morzin roku 1767 poslal nejprve do Hradce posla s dotazem, jestli se hodí do vozu zelený cajk. Naše vozy putovaly ulicemi českobudějovickými, lineckými a dokonce se jeden z nich dostal i do Itálie. Je až s podivem, že císař roku 1781 rozhodl o zrušení cechu. Mistři se pochopitelně všemi prostředky brání. Ale císařský inspektor Rohr našel čtrnáct let starý problém, kdy starší cechu Schnell vzal z pokladny 20 zlatých. Rohr prohlásil, že cech chce různými peticemi jen zakrýt své nepořádky. Jen pro úplnost je potřeba dodat, že roku 1530 přistoupili do společného cechu bečváři a bednáři. Ale o nich až příště.
Pozn.: Kontribuce – poplatky vojenskému eráru
Zdroj: arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce; Elisabeth Hallamová, Světci, Kdo jsou a jak nám pomáhají

Marcela Handlová

Autor: Redakce

20.10.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

V Kunžaku vysadili žáci základní školy třešeň jako památku na Sira Nicholase Wintona.
5

K Wintonově lípě přibyla třešeň. V Kunžaku vznikne nový park

Jiří Kajínek, odsouzený vrah, míří 23. května po 23 letech na svobodu z věznice v Rýnovicích v Jablonci nad Nisou díky milosti, kterou mu udělil prezident Miloš Zeman. Na snímku Jiří Kajínek s jeho příznivci před branami věznice.
9

Lidé v Lipí se dohadují, zda v jejich obci bude pracovat Jiří Kajínek

Mladí letní biatlonisté ze Starého Města přivezli 11 cenných kovů

Skalnice - Sprint žactva byl dalším ze série regionálních kvalifikačních závodů Českého poháru v letním biatlonu. Uskutečnil se v krosovém areálu ACCC Horažďovice ve Skalnici u Střelských Hoštic.

Třeboňští boxeři vezou ze šampionátu žáků čtyři medaile

Karviná – Výtečně si počínala čtyřčlenná výprava třeboňských boxerů na mistrovství republiky školní mládeže, které se uskutečnilo v Karviné.

Veslaři z Hradce a Třeboně přispěli k prvenství Česka

Brno – Veslařská regata „CEFTA Olympic Hopes" zemí Visegrádské čtyřky se konala v Brně. Závod dorosteneckých reprezentací Slovenska, Polska, Maďarska a ČR se týkal také veslařů VK Vajgar J. Hradec a VK Jiskra Třeboň.

Kateřina následovala Voka do medvědího nebe

Český Krumlov – Smutná zpráva přišla z českokrumlovského medvědária.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies