VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Koželuzi - jejich dílny byly cítit na dálku

Jindřichův Hradec - Přinášíme další díl seriálu o historii jindřichohradeckých řemesel. Tentokrát si něco povíme o koželuzích,jirchařích a kožešnících.

28.4.2013 1
SDÍLEJ:

RYS OSTROVID, jeden z poskytovatelů své kožešiny. Poslední byl zastřelen roku 1835 na Táborsku. Foto: Marcela Handlová

Téměř vždy začínáme naše vyprávění některým ze světců, jenž držel nad cechem ochrannou ruku. Dnes to bude svatý Bartoloměj, jeden z Ježíšových dvanácti apoštolů. I tento muž měl, ještě za svého pozemského působení, velice pohnutý život. Nejprve kázal slovo Boží v Malé Asii, poté obracel na pravou víru obyvatele Severní Indie a nakonec se vydal na svou osudovou cestu do Arménie. Tam se mu podařilo získat ke křesťanské víře dokonce i samotnou královskou rodinu. Ale pak upadl v nemilost u jejich nepřátel a byl krutě mučen. Než mu sťali hlavu, sedřeli z něho zaživa kůži. Proto se stává patronem koželuhů a jirchařů.
Ačkoliv artikule byly hradeckému cechu koželužskému potvrzeny až roku 1476, zmínka o prvním jindřichohradeckém koželuhu je v „Dějinách" pana archiváře Teplého o čtvrt století dříve, kdy jakýsi Havel kupuje od Oldřicha z Hradce rybník, který později přechází do majetku cechu. O samotný vznik tohoto společenství se zasadil ale až Oldřichův syn Jindřich IV. z Hradce, který už byl unaven věčnými spory mezi ševci, kožešníky a koželuhy. Nařídil proto, aby si koželuzi již zmíněného roku 1476 založili svůj samostatný cech. Pochopitelně je téměř okamžitě následovali i příslušníci obou dalších znesvářených řemesel.
Dalším prvenstvím tohoto „koženého řemesla" je úplně první zmínka v celých Čechách o cechovním vandru zaznamenaná přímo v jindřichohradeckých cechovních artikulích.
Koželužské řemeslo, jakkoliv v Hradci starobylé, nebylo mezi sousedy zvláště v oblibě. Totiž to, že se někde vyskytoval právě koželuh, bylo cítit už na dálku. Někdy je proto hanlivě označovali za smraďáky. To byl důvod, proč sídlili až za městskou branou.
Později se toto označení natolik vžilo, že už nebylo bráno jako urážka, ale můžeme ho dokonce najít i v městských knihách. Tento řemeslník – černokožešník (Schwarzgerber) používal ke zpracování kůží tzv. tříslo, které se získávalo z kůry stromů (většinou dub, smrk, jedle). Ta se z ještě stojících stromů sloupala a sušila. Usušená se rozdrtila na co nejmenší kousky, což se dělo ve speciálních mlýnech, tzv. stoupách. Vzniklá tmavá kůže byla nejvhodnější především na výrobu bot a řemenů.
Od černokožešníků se začátkem 15. století odtrhlo zvláštní odvětví, tzv. štumfaři, ale tyto bychom mohli potkat zřejmě pouze  v Praze, a to jen na malou chvíli. Pár let po svém vzniku řemeslo opět mizí. A čím se štupfař lišil od svého kolegy? V jednom jediném pracovním úkonu. Nemazal pro lesk tukem vyčiněné kůže.
Dalším řemeslníkem, který se zaobíral činěním kůží, byl jirchář. To bylo řemeslo trochu čistší a nešířilo kolem sebe takový odér. Jircháři, bělokožešníci (Weisgerber), ke zpracování surových kůží používali směs kamence, vody, žloutků a mouky. Proto kůže z jejich dílen vycházely světlé. Jejich využití bylo rozličnější, šily se z nich části oděvů a z jemnějších i dámské rukavice.
Většina hradeckých koželuhů měla svá obydlí na Nežárce. Dodnes tam stojí některé z koželužských domků. Bohužel, 33 z nich vyhořelo vinou neopatrnosti švédského vojáka v roce 1636. Této čtvrti začali Hradečtí přezdívat „kožené předměstí" a místu, kde dnes stojí jezuitská kolej „hovězí čtvrť".
Pravidla pro setrvání v cechu koželužském byla asi stejně přísná, jako u ostatních řemesel. Avšak s jednou výjimkou. Nejhorším proviněním u těchto řemeslníků totiž nebylo nemanželské dítě a nebo frejovný život, ale špatná kvalita materiálu. Nejvíce si pochopitelně na koželuhy v tomto smyslu stěžují ševci. Ti jejich práce využívali nejvíce.
Ale možná, že řevnivost mezi oběma cechy pocházela i z dřívějších dob, kdy si činění kůží obstarávali sami obuvníci a koželuzi je svým odtržením připravili o část výdělku. Jeden případ jejich nesvornosti je z roku 1592, kdy přišli zástupci ševcovského řemesla na radnici žalovat, že koželuzi lepší kůže vyvážejí do Lince a v Hradci na trhu „zdechliny prodávají". To bylo obvinění opravdu vážné, protože pokud by se zjistilo, že je oprávněné, páni radní zboží nejen zabavili a poslali do špitálu (tam zřejmě nebyli tak hákliví), ale provinilec musel ještě zaplatit pokutu 50 kop grošů a čtyři týdny seděl v městském vězení. Pokuta to byla opravdu značná, proto není divu, že se proti těmto žalobám koželuzi hájili, seč mohli.
Zajímavá je taková obhajoba jednoho mistra v Kunžaku, na kterého ukázal jistý kožešník, že mu „prodal vola uvláčenýho a celýho chcíplýho". Koželuh se nedal a hájil se slovy „však jsem z něho hodnej kus ujed a jsem při zdraví". Jeho vysvětlení bylo přijato a obvinění posouzeno jako bezpředmětné.
Každé řemeslo, jehož příslušníci měli povoleno při trzích prodávat, mělo své dané místo. Než byla tato místa určena, docházelo pochopitelně mezi jednotlivými prodejci k hádkám a někdy i pranicím. Šalamounsky to vyřešili páni radní v Praze. Zhotovili jakési kotce a o ty pak mistři losovali. V Jindřichově Hradci takové opatření nebylo nutné, odjakživa koželuzi prodávali před hospodou u Černého vola (dnešní Grand). Tady museli v době trhů stát nejméně dvě hodiny, aby ševci měli dostatek času k pohodlnému nákupu.
Ale koncem století sedmnáctého jejich řady začínají řídnout. Řemeslo pomalu upadá a na rynku se o jarmarku scházejí už jen tři mistři. Roku 1771 dostali poslední ránu, když jejich cech utrpěl vinou povodní ztrátu tisíce zlatých. Velká voda vzala, slovy pana archiváře, „Hořejším tříslo  a do sklepů vrazila a Dolejším u Devítského mlýna sebrala kde co". A jak jistě každý musí uznat, bez „kdečeho" se pracovat nedá.
Jedním z odvětví řemesla koželužského bylo kožešnictví. Kožešníci si přicházeli na své však jen do chvíle, dokud bylo kde brát. Zatímco koželuzi používali pouze kůži z hospodářských zvířat (ovcí, koní, krav) a těch bylo a je stále dost, kožešníci využívali krom těchto i zvěř lesní (kuny, medvědy, rysy, vlky, popelice, bělizny, soboly, hranostaje a dokonce si nechávali dovážet i levharty). Velká spotřeba kožešin (v létě móda, v zimě potřeba) způsobila vybití některých druhů v našich lesích.
Cech kožešnický byl založen pravděpodobně také za vlády Jindřicha IV. z Hradce, tj. koncem 15. století. Prosperoval natolik dobře, že jeho představitelé patřili k nejvzdělanějším občanům města a jezdívali prodávat na trhy do Rakouska, Slezska i Němec. Cestováním si totiž rozšiřovali obzory a naučili se cizím jazykům. Právě pro jejich vzdělanost se z nich často stávali radní páni a i leckdy zámečtí úředníci.
Z cechu kožešnického se postupem času odlomilo další odvětví, a to rukavičkáři. Obyčejné rukavice a nátepničky (navlékací rukávy) šili kožešníci. Ale když chtěli hradní dámy v 16. století něco vznešenějšího a ne jen ochranu před zimou, museli nakupovat u šotů (podomní obchodníci), kteří k nám takové zboží vozili z ciziny. Do našeho města se toto řemeslo dostalo celkem pozdě. První rukavičkář, který se v Hradci usadil byl až roku 1712 Jiří Svoboda. Roku 1748 jeho řadu posílil Rakušan Johann Josef Khull, jehož jméno si Hradečtí počeštili (jak bylo jejich zvykem) a tak se z něho stal Koule. Třetího mistra už město nepovolilo, současní dva třeli bídu s nouzí. Děvečky a služebné si sotva koupili luxusní rukavičky a dámy je neměly kde roztrhat.
Zvláštní skupinou řemeslníků, kteří své zboží vyráběli z kůže, byli pejtlíři, mošnaři a váčkaři. Tito mistři vyráběli kožené myslivecké váčky, většinou pro vrchnost. Někdy měli své řemeslo spojené se sedlářstvím.
Pozn.: Popelice – druh šedé veverky; Bělizna nebo také bela – taktéž veverka, pro změnu bílá.  Kdysi se jejich kůží platilo v carském Rusku. Z té doby k nám přišlo rčení – Stojí to za starou belu – neboli má to hodnotu jako stará, prašivá kůže z veverky.
Zdroj: arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce; Elisabeth Hallamová, Světci. Kdo jsou a jak nám pomáhají; Zikmund Winter, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a 15. století.

MARCELA HANDLOVÁ

Autor: Redakce

28.4.2013 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Takto to vypadá  v některých lesních lokalitách Vojenských lesů a statků.
5

Lesníci varují před vstupem do lesů

Ilustrační foto. Pátrací akce.

Pohřešovaný pospával v lese mezi lahvemi

Je rozdíl, jestli syn vstává do školy nebo na ryby

Jindřichův Hradec – I letos se bude v českobudějovickém IGY Centru konat 6. září Kabelkový veletrh a výtěžek bude opět rozdělen mezi talentované děti z Jihočeského kraje.

Polomy na Šumavě zastaví turisty

Šumava - O zákaz vstupu do lesů chce požádat Národní park Šumava dotčené obce s rozšířenou působností. V pondělí to Deníku potvrdil Jan Dvořák, tiskový mluvčí Národního parku Šumava.

OBRAZEM: Děbolínský festival završili Tři veteráni

Jindřichův Hradec - Finále tradičního festivalu divadel bylo v režii ochotníků z Pluhova Žďáru.

V pondělí chladněji, ale od středy se oteplí

Jižní Čechy – Do střední Evropy bude zasahovat výběžek vyššího tlaku vzduchu od západu a na naše území bude proudit chladný vzduch od severozápadu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení