Ruch na chodbě Úřadu práce v Jindřichově Hradci v úterý neustával ani v jedenáct hodin, hodinu poté, co jsem tam vešla.

„Od pondělí přišlo celkem 250 lidí z Jindřichohradecka, Dačicka a Třeboňska, kteří většinou buď ukončili podnikatelskou činnost nebo sezonní práce,“ potvrdila ředitelka úřadu práce v Jindřichově Hradci Stanislava Zemanová vyšší nárůst uchazečů, který je prý však v tomto období poměrně běžným jevem.

„Jé, dobrý den… už mě to doma nebaví, je to hrozný… myslíte, že nás pak zase za tři měsíce naberou, jak slíbili? … Kdo ví, co za tu dobu bude… kdyby bylo aspoň něco jiného…,“ zaznívá okolo mě z některých rozhovorů lidí, kteří v evidenci úřadu nejsou podle všeho poprvé.
Vyvstávají mi vzpomínky na nedávnou dobu, kdy jsem se sama ocitla v jejich kůži. Ani se nedivím, že si nepřejí uveřejnění svých jmen v tisku.

U okénka označeného jako Registrační místo se tvoří na chodbě fronta. Samotné zaregistrování totiž trvá 15 až 20 minut. „První tři dny registrujeme nov

é uchazeče o zaměstnání ve všech kancelářích. Snažíme se, aby tu lidé strávili co nejkratší dobu a nestresovali se,“ uvedl vedoucí oddělení zprostředkování práce Jan Záruba.

Pracovní smlouvy podle jeho slov končí zpravidla posledním dnem v měsíci, proto potom čelí návalům na chodbách. S příchodem podzimního špatného a chladného počasí přicházejí zejména lidé, kteří byli zaměstnaní na venkovních sezonních pracích, zejména ve stavebnictví a lesnictví. S nástupem jarního počasí pak zpravidla opět nastupují ke svému bývalému zaměstnavateli.

Ne všichni však mají jistotu, že se budou moci někam vrátit. Hodně lidí je bez práce i bez výhledu na novou. „Město by mělo vytvořit nějaké podmínky pro podniky, aby nekrachovaly, aby tu zůstávaly, a podpořit je,“ uvedla pět měsíců nezaměstnaná žena. Pracovala u malé soukromé rodinné firmy, jejíž majitel si podle jejích slov ponechal ve stavu zaměstnanců pouze rodinné příslušníky a brigádníky, kteří jsou pro něj výhodnější než stálí zaměstnanci.

Zatím nemá žádné vyhlídky na jinou práci. „Když se ptám, tak mi většinou řeknou, že mi dají do čtrnácti dnů vědět, a když je to slušná firma, odpověď, i když zamítavá, přijde, ale někde nereagují vůbec,“ dodala.

Mezi dalšími čekajícími je osmnáctiletý mladík, ani on nemůže nic najít: „Nedokončil jsem školu, obor opravář zemědělských strojů, pro základní vzdělání není nic na výběr.“

Čtyřiapadesátiletému muži život nezkomplikovalo vzdělání, ale operace kolena. Kvůli ní už po uzdravení nemůže dál pracovat jako instalatér, protože si na koleno nemůže klekat. Zúčastňuje se proto různých kurzů a nyní má před sebou rekvalifikaci. „Chtěl bych to zkusit jako řidič, mám ale propadlý profesní řidičák, protože jsem ho léta nepotřeboval, tak si ho budu dělat znovu,“ vysvětlil s tím, že je doma čtyři měsíce a snaží se tam zabavit prací, aby na nepříjemnou situaci nemusel tolik myslet.
Se zářícím úsměvem čekala na židli za dveřmi kanceláře mladá žena.

„Jdu si ukončit evidenci, protože nastupuji do práce. Byla jsem tu dva měsíce po škole. Vystudovala jsem střední školu zdravotní a chtěla jsem jít původně studovat vysokou, ale nevyšlo to. Půjdu pracovat do jedné společnosti tady v Jindřichově Hradci. Zkouším to už čtrnáct dní a docela mě to baví. Je to lepší, než sedět doma,“ svěřila se Kateřina Zatřepálková. Naděje na zajímavější práci se však nevzdává. Zajímalo ji vždy umění, proto bude hledat v této oblasti.

Další spokojenou, byť čerstvě zaregistrovanou, uchazečkou o práci je Pavlína Hazuková: „Ukončila jsem práci v jednom soukromém ateliéru v Českých Budějovicích a na jinou, také tam, nastupuji až od 15. listopadu, tak jsem se přišla zaevidovat, abych si nemusela platit sociální a zdravotní sama. Tady pro mě práce není, jsem územní projektant. Ale když to tady vidím, je to hrůza, lidé kolem padesáti let to mají opravdu těžké.“

Loučím se se všemi s přáním, aby se jim co nejdříve podařilo najít práci a hlavně aby neztráceli naději. Nikdo dnes nemá tušení, kdy se může dostat do jejich situace.


„O vás strach nemám, vy jste šikovná, určitě si najdete něco lepšího…,“ a podobné řeči jsem už slyšela mockrát. Ono říkat někomu, kdo právě přišel o práci, ať si z toho nic nedělá, není totéž jako pofoukat rozbité koleno. Pokud má ten někdo štěstí v neštěstí a dostane alespoň nějaké odstupné, chvíli mu to na složenky vystačí.

Katastrofa nastává, když pak přijde rodina o jediný příjem, který ji držel ani ne tak nad vodou, ale doslova na hladině. Hladově se šklebící složenky je potřeba nakrmit, aby nepřijeli muži ve firemním autě odpojit elektriku či dnes již docela běžně exekutoři.

A tak si najednou začnete uvědomovat, co vám kde kdo dluží a snažíte se nejprve po dobrém, pak soudně vymáhat, na co máte právo. Ovšem výsledek je nepatrný.

A tak si začnete půjčovat peníze od přátel na holé živobytí a doufáte, že jim všechno vrátíte a oplatíte. Vždycky je však potřeba neztrácet naději, obrnit se a chytat se každé pracovní příležitosti, která se namane. stanislava.koblihova@denik.cz