Kamila Hosnedlová:

Co pro vás dědeček znamená?

Můj děda byl pro mne vždycky velkým vzorem a dnes by nás mohl všechny učit, jak se má žít. Za svůj dlouhý život posbíral obrovské množství ocenění za svoji práci v oblasti sportu a myslivosti, kterým se věnoval s obrovským nasazením. Není nic, co by ho mohlo odradit od toho, aby si každý den nezacvičil u otevřeného okna. Pokud počasí a bolavé nohy dovolí, vyráží na svoji pravidelnou dvouhodinou pochůzku. Čte, sleduje politické a ekonomické dění v naší zemi, žádné sportovní utkání mu neunikne. Co se týče přírody, neznám většího znalce. O svých příhodách a zážitcích píše do novin i časopisů. Tohle je můj děda, kterého mám moc ráda a kterému děkuji, za všechno, co jsem se od něj naučila. Určitě kus té jeho odhodlanosti a houževnatosti mám po něm a možná i díky němu se mi podařilo ukončit svoji veslařskou kariéru bronzovou medailí z mistrovství světa.

Dá se tedy říci, že vás přivedl ke sportu?

U babičky s dědou jsem jako malá trávila spoustu času, tak je jasné, že mne v mnohém ovlivnili, byla jsem s nimi moc ráda. Náš děda sport miluje, ale nás nikdy k ničemu nenutil. Byl pro nás spíš rádcem a vděčným fanouškem. Pamatuji si, že právě děda, s kterým jsme na pláži u našeho krásného rybníka Svět trávili každou volnou chvilku, mne naučil plavat. A hned vedle pláže se nacházela veslařská loděnice, která se mi od mých 11 let stala druhým domovem.

Byla jste hodně úspěšná. Pochlubte se.

Postupně jsem prošla všemi věkovými kategoriemi a posbírala kolem stovky vítězství na všech možných závodech od putovních až po ty nejvyšší. Dvakrát jsem vyhrála Primátorky, několikrát mistrovství republiky a v juniorském věku jsem se stala členkou reprezentace České republiky. V roce 1993 jsem se na čtyřce bez kormidelníka zúčastnila Mistrovství světa juniorů v Norsku, kde jsme obsadily 5. místo a z Mistrovství světa v Mnichově v roce 1994 jsem si přivezla bronzovou medaili z osmy. A po tomto velkém úspěchu jsem se s veslováním rozloučila a začala se věnovat sportu již jen rekreačně.

Co znamená pro vás sport a jakou roli sehrál právě váš dědeček?

U mne sport sehrál v životě velmi důležitou roli. Mnohému mne naučil. Cílevědomosti, svědomitosti, jít si za tím, co chci, překonávat překážky, nenechat se odradit a věřit si. Poznala jsem spoustu bezva lidí, zažila nezapomenutelné chvíle. I dnes v normálním životě vidím, kolik mi sport do života dal. No a s dědou jsem vždycky všechno probírala a on mi nadšeně vystřihával ústřižky z novin a chodil mi fandit na hráz rybníka. Byl na mne hodně pyšný. Ale zároveň mne vždycky učil, že sport v životě není všechno a díky němu jsem v sobě objevila i lásku k přírodě, k němčině a ke knihám.

Kdyby nebylo jeho, věnovala byste se sportu i tak?

Určitě bych se sportu věnovala, v každém případě. Děda je ale v naší rodině člověk, který měl ke sportu nejblíž. Musím přiznat, že děda s tou svou železnou vůlí dodržet vždycky svůj plán a za žádné situace se nenechat vyrušit ze svého rituálu mne občas pěkně zlobil. Ale dnes vidím, že jsem úplně stejná a navíc to u dědy obdivuji, protože každý den po celý svůj život přivítat nový den rozcvičkou při otevřeném okně, absolvovat dvouhodinovou procházku, to chce notnou dávku pevné vůle. Děda je pro mě největší sportovec, klobouk dolů!

Máte i nějaké další koníčky? Jak odpočíváte?

Největším relaxem je pro mne vycházka s mým psem. Dříve jsem se věnovala lovecké kynologii a jezdili jsme cvičit i s rakouskými trenéry, ale v současnosti se věnuji výchově psů už jen rekreačně. I v tomhle vidím, jak moc mne děda ovlivnil. Je to veliký znalec přírody, zvířat i rostlin.

Eduard Lukeš:

Vaše povolání se sportem nesouviselo, co jste celý život dělal?

Vyučil jsem se strojním zámečníkem a do května roku 1945 pracoval jako seřizovač ve strojním oddělení Zbrojovky Strakonice. Prošel jsem několika profesemi, které byly všechny spojené se zemědělstvím. Pracoval jsem jako referent obilovin, strojů, hospodářských potřeb u Hospodářského družstva v Třeboni, dále jako plánovač, provozní náměstek a později jako ředitel Zemědělského střediska pro okres a nakonec jako vedoucí třeboňského střediska Zemědělského zásobování a nákupu, výkupu zemědělských plodin a dodávek zemědělských potřeb.

Jaké máte koníčky?

Mám moc rád přírodu a její pozorování, nezbytným parťákem je dalekohled. S tím je spojená i dlouholetá činnost u mysliveckého sdružení. Moc rád luštím, ale opravdu ty nejsložitější křížovky a zakódované obrázky, žádné jednoduchosti. Miloval jsem vodu, vlny, koupání a plavání. Od roku 1990 si vedu denní záznamy o počasí a o významných rodinných událostech. Sleduji také hodně sport fotbalové a hokejové zápasy, a především výkony jindřichohradeckých talentů.

Sport ve vašem životě hraje důležitou roli. Kdy a jak jste se k němu dostal?

Za mého dětství bylo ke sportu daleko. Na vesnici nebyly žádné oddíly a kluby, Sokol a Orel byly jen ve městech, takže mé sportovní začátky zahrnovaly klukovské hry jako metaná, fotbal s „hadrákem", odpalovali jsme „špačka" nebo hráli pančulu. To je hra, při které se používaly hole, na konci zploštělé a místo míčku klacek, který se odpaloval. Všechno jsme si museli vyrobit sami . Po válce jsem hrál za Orel České Budějovice volejbal. Také jsem měl moc rád fotbal a v 50. letech jsem se stal předsedou fotbalového oddílu v Třeboni. Poté mě kamarádi přesvědčili, abych šel dělat předsedu i hokejového družstva v Třeboni, kde jsem působil od roku 1962 do roku 2004. Od roku 1950 jsem byl členem okresního a krajského výboru a předsednictva tělovýchovné jednoty a podařilo se mi pro třeboňské sportovce získat vybavení, které ke své činnosti potřebovali.

Měl jste nějaký sportovní vzor?

Nedá se říct, že bych měl přímo vzor, ale své velké oblíbence, jako je Jozef Golonka a ze současných je to Patrik Eliáš.

Máte i nějaké další záliby? Jak odpočíváte?

V rámci svých rituálů odpočívám tak, že vždy okolo 13. hodiny mám svoji siestu, kdy odpočívám u kávičky a něčeho dobrého. A určitě i s nějakou pěknou knihou.

Petra Jouzová