VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Oblíbená ředitelka ZUŠ se loučí

Jindřichlv Hradec - Jarmila Kulhavá již po prázdninách neusedne do svého ředitelského křesla na Základní umělecké škole. Místo toho bude dohánět to, na co neměla při svém vytížení čas.

2.7.2012
SDÍLEJ:

Ředitelka ZUŠ Jarmila KulhaváFoto: Petra Jouzová

Jarmila Kulhavá působí na jindřichohradecké základní umělecké škole již 38 let, z toho 20 let ve funkci ředitelky. Původně chtěla být umělkyní, nebo studovat textilní obor a využít toto vzdělání třeba při práci v jindřichohradecké gobelínce. Naštěstí k ničemu z toho nedošlo a ona se shodou náhod dostala ke kantorské práci, kterou letos po dlouhé době opustí a dočká se zaslouženého odpočinku. Jak vzpomíná na své začátky a jak hodnotí svou kariéru jsme se učitelky oblíbené žáky a ředitelky uznávané svými kolegy zeptali před závěrečným rozloučením žáků se školním rokem.

Chtěla jste být vždycky učitelkou?

Kdyby mi někdo v mládí řekl, že budu učit, tak bych se tomu bránila. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že chci být výtvarnicí, takže jsem měla ohromnou radost, že jsem se stala studentkou Střední odborné školy výtvarné v Praze. Odmaturovala jsem tam a pak jsem krátce pracovala v Pragokoncertu a v Divadle E. F. Buriana v propagaci. O to víc jsem pak byla nešťastná, když jsem v Praze přišla o zázemí a musela jsem se vrátit k rodičům do Hradce, kde jsem se narodila. Najednou bylo všechno jinak a vize o umělecké kariéře byla pryč.

Jak jste se tedy dostala k učitelské profesi a později až na místo ředitelky?

Po návratu do Hradce jsem záhy dostala nabídku zřídit výtvarný obor tady v Jindřichově Hradci, ale také v okolních obcích, v Nové Bystřici, v Třeboni a podobně. Velmi záhy jsem zjistila, že mě učitelství baví. Musela jsem si doplnit pedagogické vzdělání, to se na výtvarném oboru neučí. Začátky byly tedy samozřejmě obtížné, protože jsem jednak učila, jednak studovala a navíc jsem působila na více místech najednou. Nakonec jsem ale zůstala učit jen v Hradci, a to až do let po revoluci. V roce 1992 jsem se konkurzem dostala na místo ředitelky a bylo to něco podobného, jako na začátku. Řekla bych, že nejsem klasická ředitelka, jsem i tvor mírně chaotický, takže jsem měla obavy, jestli to zvládnu. Navíc všichni moji kolegové byli muzikanti, takže jsem byla notně rozpačitá, jak mezi nimi obstojím. Ale byla to pro mě obrovská příležitost, kterou mi osud dal, že jsem najednou mohla tvarovat školu dle svých představ.

Jaké bylo vaše působení na ředitelském postu?

Jak jsem řekla, necítím se jako typická ředitelka, nicméně hned od začátku jsem věděla, že ideálem je škola čtyřoborová, takže se mi v roce 1993 podařilo zřídit obor taneční a o dva roky později i obor dramatický. Měla jsem, myslím, štěstí, možná dar přesvědčivosti, že všichni ti kolegové, kteří třeba zpočátku pochybovali, mi nakonec ohromě pomáhali. Nevím, jestli by se mi bez nich něco takového vůbec podařilo. Stejně velkou oporu jsem měla i ve městě samotném. Podařilo se nám společně vybudovat dokonalé zázemí, a to i s pomocí dalších nových kolegů, kteří nastoupili později, když už bylo nutné alespoň trochu obnovit pedagogický sbor. Přeci jenom již někteří v té době dosáhli důchodového věku, střídaly se tu generace. I tak si myslím, že se nám tady podařilo vytvořit dobrý kolektiv, což by ale asi měli posoudit rodiče a děti, které sem chodí. Ale my jsme se tu mezi sebou cítili dobře, takže musím říct, že mi bude asi trošku smutno, když odejdu. Nicméně škola zůstane v dobrých rukou, protože ve své funkci setrvá Marián Mikula, vynikající muzikant a můj zástupce, a ředitelem bude také můj kolega Vojtěch Maděryč, kterého považuji za velmi zdatného nástupce. Myslím si tedy, že škola bude pokračovat v tom duchu, v jakém jsem si představovala.

Je něco, co byste vyzdvihla, co se vám podařilo během vaší práce?

Jsem ráda, že se nám podařilo vytvořit projekt spolupráce naší základní umělecké školy a běžné základní školy, tedy v našem případě 2. ZŠ. Dopoledne tady tedy už řadu let probíhá výuka tříd základní školy s rozšířenou výukou hudební a výtvarné výchovy, žáci ZŠ jsou zároveň žáky ZUŠ a mohou v tomto krásném objektu rozvíjet svůj talent. Na tom je ale důležité i to, že rodiče dětí, které naši školu navštěvují, platí veškeré neinvestiční náklady, tedy veškeré provozní výdaje, ve školném a takto se nám alespoň trochu finančně ulevilo. Já jsem se dlouho bála, že i když budeme mít krásnou školu, mohlo by to být pro rodiče příliš nákladné a škola by mohla zůstat prázdná. Pak se nám ale podařilo již zmíněné spojení s 2. ZŠ a mě se ulevilo. Jinak bych ještě zmínila , že škola dlouhodobě poskytuje zázemí například Concertinu Praga, hudebním kurzům s profesionály. José Vasquez, který vlastní společnost Orfeon¨, se tady mnoho let scházel s dalšími hudebníky, amatéři se s nimi učili a seznamovali se s provedením renesanční hudby. Kvarteto Bohuslava Martinů, které letos jako každoročně přijede, tady také bude pořádat hudební kurzy, kdy se sejdou amatéři a profesionálové a budou společně hrát a trávit tak svou dovolenou. Jsou mezi nimi Francouzi, Němci, Američané. Uvedu ještě jeden příklad. Jako novopečená ředitelka jsem dostala dopis z brněnské zušky, že se chystají na loutkovandr a jestli by u nás ve škole nemohli přespat. Pohostila jsem je tenkrát polévkou jako správné kočovníky a vzniklo tak dlouholeté přátelství a spolu s dalšími jsme pak dali základ Michnovským slavnostem, které se tady konají dodnes. To byly takové bonusy k tomu, že jsem byla ředitelkou, ta setkání s umělci, ale i herci, učiteli dramatických oborů. Bylo to velice příjemné a přínosné. Hlavně to, když jsem to vše pak mohla předávat dětem a ty to všechno nasávaly jako houbičky.

Je něco, na co nerada vzpomínáte?

Trochu negativně vzpomínám na své začátky, kdy najednou ředitel musí ovládnout veškerou legislativu, najednou se na něj nahrnou samé nové věci a po té revoluci to byla taková docela krušná doba. Teď jsem například našla články, které jsem tehdy psala do novin na obhajobu základních uměleckých škol, které jako jediné poskytují základní umělecké vzdělání. Tenkrát jsme naříkali a nevěděli jsme, co s námi bude. Do toho všeho se ještě zkomplikovala moje rodinná situace. Jsem matkou tří dětí, nejmladší měl jít tehdy do první třídy a manžel dostal infarkt. A na mě se to navalilo, povinnosti ve škole, nová funkce, starosti doma a dost jsem se bála, že už to neunesu, že to na mě bude moc a nezvládnu to. A to je právě zase ten moment, kdy mě opět podrželi ti druzí, takže jsem se nikdy necítila sama.

A co naopak vnímáte jako to nejpozitivnější?

Pozitivní? To si myslím, že prožívám nyní. Momentálně jsou to asi ty nejhezčí chvíle, kdy vím, že jsem tu příležitost nepromarnila. Najednou mám pocit, když se ohlédnu a vidím, nebo spíš cítím, to člověk nedokáže přesně říct, že nám tady bylo dobře. Že i kolegům se mnou bylo dobře. Na závěrečném koncertu mi třeba zahráli skladbu, kterou mám opravdu nejvíc ráda a oni to udrželi v hlavě. Takže vždy, když jsem odešla ze školy, oni honem nacvičovali, aby mi udělali radost. Mám takový pocit uspokojení. Za tu dobu, co tady jsem, jsem potkala spoustu lidí, kteří mi pomáhali bez ohledu na odměnu. Vzpomínám na Vláďu Krninského, kamaráda sochaře, který dělal kašnu na školním dvoře. A tehdy jsem třeba i přesvědčila dělníky, kteří tam pracovali, že sice nemám peníze, ale potřebuji tam dovést vodu. A oni šli a tu vodu tam dovedli. Nebo můj profesor Rudolf Riedlbauch, který je jediným malířem v rodině muzikantů, když viděl školu, tak řekl, že jí pomaluje. A taky že jí pomaloval. Já jsem mu o prázdninách nosila v jídlovce obědy a on maloval a maloval, až pomaloval celý sál krásnými nástěnnými malbami. To vše za minimální honorář. To mě těšilo a těší mě to dodnes.

Máte nějakou zpětnou vazbu s vašimi absolventy, víte, kam je osud zavál?

Samozřejmě u mnohých ano, ale nerada bych na někoho zapomněla. Nicméně je to vždy příjemné, když se setkáte s žáky, kteří si třeba přijdou vytisknout nějakou svou grafiku, nebo je najednou slyším hrát v České filharmonii jako Alenku Chytrovou. Za těch 38 let se tady převalily generace, takže někteří se vracejí se svými dětmi, jiní zde i učí. Je krásné, že to tady není jen pěkně opravené sídlo, ale škola, která opravdu žije.

Na co se těšíte?

Těším se, že si teď budu užívat všeho, na co jsem jako ředitelka neměla čas. Budu zase tkát nástěnné obrazy, což jsem chtěla i studovat. Těším se, že si užiju vnoučata a vůbec všechno, co mám ještě před sebou. Chci život ještě pořádně využít.

Petra Jouzová

Autor: Redakce

2.7.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Bratři Michálkovi kralovali ve Vlkovské pískovně

Jindřichohradecká radnice. Ilustrační foto.

Podloží rozhledny je v pořádku, říká radnice

V Rapšachu zvítězili muži i ženy z Lásenice

Rapšach – Další kolo Velké ceny Třeboňska se konalo o uplynulém víkendu v Rapšachu.

Nominujte Deník v anketě Křišťálová Lupa 2017!

Nominujte Deník.cz do ankety českého internetu Křišťálová Lupa 2017! Díky vám bude mít Váš regionální Deník šanci dostat se do finálního hlasování v kategorii "Zpravodajství".

V sobotu rozezní parkán rock, ska i punk

Prachatice - Hospic music fest 2017 - nultý ročník jednodenního hudebního festivalu, odstartuje již tuto sobotu. Bavit se a pomáhat můžete od 13 do 22 hodin.

Na sál to nestihla. Porodila pod stoletou lípou

Písek – Tatínek by zasloužil medaili. Shodovaly se sestřičky na porodnickém oddělení písecké nemocnice, když v úterý propouštěly domů Evu Chvojsíkovou z Týna nad Vltavou s dcerkou Barborkou. Té se totiž už nechtělo čekat a přišla na svět v pátek ve 20.25 hodin za pomoci tatínka Miroslava kousek za bránou nemocnice pod stoletou lípou.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení