Petra jsem si pro rozhovor vybrala proto, že pochází z nedaleké Žirovnice a patří k milovníkům města nad Vajgarem tedy Jindřichova Hradce.


Petře, jsi narozen ve znamení berana, nepůsobí ti to v životě trochu problémy?
Řekl bych, že si to komplikujeme sami. Nejsem si jistý, zda to platí obecně o beranech, ale zbytečně přikládáme věcem velkou váhu, i když to není třeba ani nutné. Někdy se to stává více, někdy méně.

Když zabrousím do tvého mládí, střední školu jsi studoval v Praze. Jaké to pro tebe vlastně bylo, přesídlit najednou ze Žirovnice do velkoměsta?
Popravdě, byl to nezvyk. První měsíc jsem myslel, že se z Prahy podělám. (smích) Radši jsem chodil všude pěšky, než abych jezdil autobusem. Jediné, čemu jsem rozuměl, bylo metro. Všechno ostatní mi přišlo strašně složité. Časem se to ale samozřejmě srovnalo, dokonce když jsem neměl co dělat, tak jsem jel tramvají s walkmanem, a kde si mi to líbilo, tam jsem vystoupil. Místo jsem si prohlédl a jel dál. Díky tomu znám Prahu dnes možná lépe, než někteří Pražáci a během několika měsíců jsem si ji zamiloval.

Stále ale nechápu, proč jsi chtěl změnit místo…
Chtěl jsem do Prahy, na intr, pryč a máma mi navrhla studovat pražskou Střední průmyslovou školu zeměměřickou. Byla totiž jediná v republice. Ze začátku jsem se našich ptal, jestli by mě vůbec pustili, samotného by mě to vůbec nenapadlo. Jak to tak ale bývá, rodiče často řeší věci za nás.

Poté následovalo studium Vyšší odborné školy herecké v Praze-Michli …
Přesně tak, na vysokou školu jsem se totiž nedostal. Dokonce rok jsem působil i v Jindřichově Hradci, kde jsem navštěvoval jazykovou školu, abych unikl vojně. To se mi podařilo, ale pak chtěli znovu, abych šel na vojnu. To znamenalo jediné, musel jsem se schovat a tentokrát právě na vyšší odbornou školu. Nemám tedy určité zaměření, v podstatě umím jen geodézii.

A tvá cesta k herectví?
To byla zase tak trochu práce mé mamky, trochu mě nasměrovala. Na přihlášku na DAMU bylo pozdě. Proto jsem vlastně studoval vyšší odbornou školu hereckou.

Zbývalo tedy jen sehnat nějaké angažmá …
To nebylo tak jednoduché. Psal jsem do několika divadel, ale nikdo nejevil zájem. Naštěstí mi pomohl můj pedagog, který zakládal se studenty Malé Vinohradské divadlo, kde jsem pak rok působil. Po roce mi přišla pozvánka z Chebu na konkurs role Romea, který jsem vyhrál. Zanedlouho se začalo zkoušet, a dokonce mi bylo nabídnuto i angažmá, za což jsem byl rád. Podepsal jsem smlouvu a od té doby je chebské divadlo mým domovem.

Co takové myšlenky, že bys divadlo v Chebu opustil?
Víš, není to tak jednoduché. Každý rok se objevuje tak 200 čerstvých herců a divadel je málo. Západočeské divadlo v Chebu je jedno z nejlepších oblastních divadel, jeho nevýhodou je asi to, že je daleko.

Jak často se dá v tvém případě jezdit domů?
Domů jedu maximálně na Vánoce. Za letošní rok jsem tu byl asi dvakrát, přece jen je to dálka. Pátky a soboty trávíme v divadle, a pak mi kvůli dvěma dnům nestojí za to, trávit den v autě. Je to asi daň za Cheb a za zaměstnání u divadla. Naštěstí teď jsem měl dva měsíce volna, tím se to kompenzuje.


To tvá dvouměsíční dovolená strávená na jihu určitě stála za to…
I když byla spíš pracovní, tak si nemohu stěžovat. Jak nedělám rukama přes rok, tak jsem potom rád, že se můžu alespoň ten měsíc starat o chalupu. Chtěli jsme i někam vyrazit, ale příliš rychle to uteklo.

Na internetu jsem se dočetla, že tím, co je pro tebe v životě důležité, je humor. Využíváš ho třeba i při natáčení?
Občas to zkusíme, ale neprojde nám to. To znamená, že ho bohužel vyčerpáme jen před první ostrou klapkou, a pak už to nelze.


Co tedy podle tebe patří v životě k tomu nejdůležitějšímu?
Čím dál víc si uvědomuji, že asi to, aby člověk byl zdravý. Když to vidím kolem sebe, je jedno, jak člověk žije, jestli kouří, nebo holduje alkoholu. Všichni to máme předem vyměřené.


Často jsi nazýván lamačem dívčích srdcí, čím myslíš, že to asi tak bude?
Lamačem dívčích srdcí bych se nenazýval, ale bude to nejspíš tím, že mě tak vidí několik lidí. Nějakým způsobem funguji na komerční televizi a lidé si takových lidí všimnou. Možná to bude také make-upem, maskéry a osvětlovači. Je to ale podvod, ve skutečnosti se na mě nedá koukat. (smích)


S tím musím nesouhlasit . .. Hrál jsi dvě dost odlišné role, jednou z nich byl doktor Robert Šambera v Ordinaci v růžové zahradě a druhou je doktor Šimon Kosík v Cestách domů. Ke které z postav máš blíž? Je to Šimon?
Dá se říct, že Šimon je na můj vkus moc velký skaut. Namíchal bych Kosíka se Šamberou, a teprve potom by to bylo ideální.


Šimon se rozhodl pro bydlení v karavanu. Vypadáš jako dobrodruh, co bys řekl tomuto způsobu života?
Kdyby byla nouze, tak si to umím představit. V nouzi by to mohl být luxus. A hlavně nikdy neříkej nikdy.


Jak to tak pozoruji tak asi budeš dost zaneprázdněný, asi ti nezbývá příliš času sledovat seriál v televizi …
Vzhledem k tomu, že hlavní vysílací čas trávím v divadle, tak na sledování Cest domů není moc času. Občas se na ně podívám na internetu, ale to spíš z pracovních důvodů, abych zjistil, co je špatně.


Když bych se vrátila k tvé roli doktora Šambery, co jsi říkal na jeho konec?
Byl jsem rád, jak skončil. Za každý zločin má přijít trest a to platilo i v jeho případě. Nechtěl bych totiž, aby najednou změnili jeho chování, jeho charakter a on dál pokračoval. Jsem rád, že nás tohle nepotkalo.


Díky těmto dvěma rolím se z tebe stala známá osobnost. Jistě si ti stává, že tě na ulici zastavují lidé…
To máš pravdu, dříve mě dokonce oslovovali seriálovými jmény, teď už tolik ne. Zastavují mě jak mladí, tak staří. Ta střední vrstva to moc nedělá. Obrovský rozdíl v tomhle vidím mezi Prahou a Chebem. V Praze si v tomhle případě docela odpočinu, lidé tam jsou na známé ksichty zvyklí. Spíš se snaží dělat, že je nevidí a nevšímají si jich. V Chebu je to ale úplně naopak. Určitě to k tomu ale patří, možná nás vnímají jako veřejný majetek.


Kromě divadla se také věnuješ hudbě…
Od svých 13 let hraju na saxofon, ke kterému mě opět přivedli mí rodiče. Je to jedna z věcí, za kterou jim moc děkuji. Sice jsem nesnášel, když jsem v první třídě musel chodit do hudebky, ale díky tomu máme i chebskou kapelu. Jedná se o divadelní kapelu, protože v divadle se najde spousta muzikantů. Rozhodli jsme se založit kapelu, s názvem Nezahráli, a díky němu máme alibi na akce. Kdyby něco, tak řekneme, my jsme vám to říkali, jak to dopadne Nezahráli. Už jsme odehráli i pár koncertů, ale nemáme vyšší ambice.


Jak vypadají tvé plány do budoucna? Co plánuješ?
Neumím moc plánovat, žiju v totiž hodně v přítomnosti. Snad možná, že si bych si jednou na chalupě chtěl postavit krb.


A poslední otázka, prozradil bys čtenářům Deníku, co se ti na Jindřichově Hradci, městě nad Vajgarem, tolik líbí?
Tohle město má něco v sobě, ale nedokážu říct, co to je. Líbilo se mi tu odjakživa, připadá mi pohádkové. Pocházím z kraje, a kdybych měl srovnat Pelhřimov, Jihlavu a Jindřichův Hradec, tak si vždy vyberu Hradec. Jsem tady moc rád

Lucie Schmiedová