Po desáté se v Hradci nenajíte, říká Stanislav Lapka

Jak se vám líbí a žije v Jindřichově Hradci?
Jindřichohradecko považuji za svůj domov. Narodil jsem se v Deštné. Na jihu Čech jsem dlouho nepobyl. I v době mého mládí tu byl, ostatně tak jako vždy, nedostatek práce. Můj otec, stavební technik, v rámci náboru shromáždil okolo sebe partu jihočeských zedníků, aby spolu odjeli na Ostravsko a jako první začali na místě obce Šumbark, budovat od základů město Havířov. Jsem také stavař. Po maturitě na průmyslovce v Ostravě, jsem odešel studovat na Vysokou školu technickou do Bratislavy. V podstatě jsem na Slovensko, do kterého jsem se už, jako mladý skautík, zamiloval, šel za kvalitními českými profesory, kteří tam byli v té době za trest. V Bratislavě jsem žil, na malou přestávku, až do doby, než se rozdělilo Československo. Poměrně rychle jsem se rozhodl odejít domů, do jižních Čech. Nechtěl jsem nic jiného než klid, čistý vzduch a pěknou přírodu. To všechno jsem v Jindřichově Hradci našel a navíc jsem opět po mnoha letech začal opět mluvit rodnou řečí.
Ano v Jindřichově Hradci se mi líbí a žiji tu rád. Ostrava a Slovensko mi zůstaly jen ve vzpomínkách a v srdci. Ale! Doma je doma.

Co se vám v Hradci nelíbí?
Odpovím příměrem. Přihlásil jsem se a vyhrál konkurs na místo městského architekta Českého Krumlova. Od začátku bylo práce nad hlavu. To proto, že útvar architekta jsem musel nejprve založit. První porevoluční starosta, pan Vondrouš, byl prozíravý člověk. Jedním z prvních kroků bylo rozhodnutí formulovat koncepci rozvoje města a celého Krumlovska. Práce na koncepci se zúčastnili všichni zainteresovaní, kteří se formou „brain stormingu „ (praní mozků) mohli ke koncepci rozvoje města, otevřeně vyjadřovat. Tato práce měla význam a nese výsledky. Jednou z priorit bylo „přitáhnout“ do města nejen obdivovatele historických památek, ale i milovníky kultury. Druhou důležitou prioritou bylo vybudování průmyslové zóny se všemi sítěmi, s cílem přilákat investory a zajistit tak lidem práci. Stalo se. V Jindřichově Hradci zase udělal kus práce místní starosta Eder. Výrazně se podepsal pod renovaci a obnovu zámku. Především zámek sem přitahuje návštěvníky. Co se týká kulturního dění, to tu rozvíjí zatím především „náplava,“ jako jsou například manželé Langerovi. Patří jim můj obdiv. Téměř nikdo jim nepomohl, ale vydrželi. Bylo a je naivní si myslet, že lidi v Jindřichově Hradci uživí, především a jen, cestovní ruch. K tomu, že tu doposud nevznikla průmyslová zóna, byl třeba velký kus krátkozrakosti .
Na rozdíl od Českého Krumlova, kde nejsou starousedlíci, kteří byli po válce odsunuti, v Jindřichově Hradci jsou rody, které jsou tu doma už několik generací. Má to výhody i nevýhody. V centru města zůstali původní obyvatelé i obchody. Starousedlíci se nenechali vytlačit do paneláků, na okraj města. Díky tomu se nestalo „ staré“ město mrtvým městem, tak jak je tomu v Českém Krumlově, kde byli obchodníky se suvenýry původní nájemníci domů vytlačeni do sídlišť. Na druhé straně je nevýhodou, že se tu zná každý s každým. Téměř všichni jsou nějak příbuzní. „Domorodci,“ lépe řečeno starousedlíci, jen velmi těžce a pomalu, s nedůvěrou, přijímají „vetřelce,“ co přišli odjinud. „Náplava“ není právě vítána. Také, jak jsem zaznamenal, lépe než kdekoliv jinde platí a funguje rčení: „Já na bráchu, brácha na mne.“
Běžní lidé v Hradci mají převážně v tváři smutný výraz, úsměvy šetří. Nedivím se jim. Práce není. Když není práce, nejsou peníze. Říká se, bez peněz do hospody nelez. Je to tak. Hospody a hospůdky, které v Jindřichově Hradci, byly pohltil čas. Lidé by si rádi sedli, diskutovali, usmívali se a možná i zpívali. Atmosféra města by se určitě také změnila. Ten kdo navštíví Hradec, chce nejen vidět památky, ale setkávat se i s optimisticky naladěnými lidmi.

Jak vnímáte okolí Jindřichova Hradce?
Spíš bych se zmínil o vesnicích. Ty a jejich obyvatelé si žijí vlastní, úplně jiný život. Když se společnost převrátila ze socialismu do kapitalismu, doufal jsem (bláhově), že využijeme výhod demokracie a současně si ponecháme to dobré, co v minulém režimu fungovalo. Na některých vesnicích tu kupodivu a chvále funguje, Například Velký Ratmírov. Lidé tam pracují intenzivně, dalo by se říci, bojují o žití a přežití. Ale! Dovedou i oddychovat, pěkně a společně. Je radost posedět si s nimi v místní restauraci, poslouchat zážitky myslivců a jadrné popichování utahaných vesničanů. Z JZD se stalo ZD, ale společná vývařovna a jídelna zůstala a to nejen pro zaměstnané. Ratmíráci nezapomněli na svoje sedřené důchodce, svážejí je pravidelně autem, aby si mohli odvézt v kastrůlku svůj oběd domů. Velký Ratmírov si nechal to dobré a osvědčené z doby minulé a na druhé straně perfektně reaguje na dobu novou. Ta vesnice neodhodila svou minulosti a usilovně pracuje na své budoucnosti. Úplně jinak je to v sousední vesnici Studnice. Nějakou dobu jsem tam žil, proto si dovolím pár slov. Po únoru ve čtyřicátém osmém sem přišli do chalup a statků po odsunutých Němcích ti nejbídnější z bídných. S rozlehlými statky a chalupami neuměli (zcela přirozeně) zacházet.
Mnohé usedlosti vybydleli, aby přešli do další. Ještě před několika lety to vypadalo, jako by se tu čas zastavil v letech padesátých. Určitě se na Studnicích podepsala skutečnost, že vesnice patří pod Lodhéřov. Říká se: Bližší košile než kabát.“ Studnice byl ten kabát, Lodhéřov košile. Ale všechno se mění. Začínají žít i Studnice. Po posledních komunálních volbách jakoby se ledy prolomily. Ale to už je jiná písnička. Vesničané, mne, náplavu, přijali až po dlouhé době, když viděli, že umím i s vidlemi zacházet a fyzická práce mi přináší uspokojení. Zůstalo mi ve Studnicích pár dobrých přátel. Vesničané nikdy nenechají souseda ve „štychu,“ když je mu těžko. Takové vztahy lidé ve městě a v panelácích obzvlášť, bohužel, nikdy nepoznali a nepoznají. V okolí vsí a vesniček je mnoho kapliček, I malá města zdobí kostely.
Chcete-li, najdete pozůstatky křížových cest a poutních míst. Poutě jsou samozřejmostí i dnes. Před mnoha lety tu lidem pomáhala, minulého jim byl nabídnut nový , červený bůh jménem Komunismus. Mnozí se na novou víru obrátili. Ti, co zůstali věřící, na to doplatili. Po převratu v osmdesátém devátém nastoupila nová modla, konzum. Supermarkety nahradily kostely. Jsem docela zvědav jak se s ní (modlou) lidé nejen v tomto kraji, ale v celé společnosti vyrovnají, ale to už se asi nedozvím. Ale zemřít bych chtěl být tady, doma.

Jaké dojmy by jste si odnášel z Jindřichova Hradec jako návštěvník?
Rozpačité. Potěšil bych se pohledem na památky. Těch je ve městě dost. Horší už je památky najít. Informační tabule na náměstí je uboze málo, průvodci po městě se nekonají. Navštívil jsem, času svého, rakouské město Krems . Je pěkné a velké asi jako Hradec. Neměl jsem šanci zabloudit. Perfektní, podrobné a zřetelné značení mne provedlo po jednotlivých vyhlídkových trasách.
Pochopitelně, že bych si po bloudění městem chtěl dát občerstvení a najíst se. Jako Čech bych s tím asi problémy neměl. Být cizincem, to bych se vylekal. Obsluha v převážné většině restaurací a kaváren je většinou jazykově negramotná. Číšníci většinou postrádají profesionalitu. Úsměv, až na výjimky neznají a vstřícnost je jim část cizí Pochybuji, že bych se mohl v Hradci najíst a napít za lidové ceny po dvaadvacáté hodině.
Štafetu předává Stanislav Lapka nadějnému, mladému a ctižádostivému muži Tadeáši Bognárovi.