Zdědil lásku k myslivosti, rybářství a včelařství. Od mládí od Jaroslava Filsaka staršího přebíral veškeré zkušenosti a po něm převzal funkci hospodáře mysliveckého sdružení.

Milujete myslivost. Co vás k ní přivedlo?
Byla to celoživotní láska 
k přírodě. Vyrůstal jsem totiž odmala na vesnici na hájence ve Člunku, kde sídlila Lesní správa Člunek. Zde se scházeli lesníci. Vzpomínám si na jejich schůze. Bavilo mě je poslouchat, a tím jsem už jako malý kluk nabíral bohaté zkušenosti.

Vybavíte si nějaké vzpomínky na myslivost v raném dětství?
Od útlého mládí jsem s otcem trávil čas v lese. Nebyl týden, abychom v zimních měsících nešli přikrmovat zvěř, aby nestrádala. Mnohdy za pomoci traktoru, jelikož
v našich vyšších podmínkách byla častá sněhová pokrývka. Naše sdružení se totiž v té době rozkládalo od obce Člunek až po obec Kaproun. Během jarních měsíců jsme dbali o to, aby při senoseči nebyly velké ztráty na mláďatech zvěře. Bohužel, ne vždy se tomu dalo zabránit. 
V létě jsme zajišťovali krmení na zimu, u kterého jsem také nechyběl. Tím se rozumí sušení sena a uskladnění dostatečné zásoby obilí. Mysliveckým podzimem se úročila celoroční starost o zvěř a honitbu. Začínala doba honů, kterých jsem se mohl účastnit až od 15 let. Už ve školních letech jsem ale navštěvoval kroužek mladých myslivců, které ve Člunku vedl myslivec, lesník a otcův dlouholetý přítel Josef Tlustý. Zde jsme se učili porozumět přírodě a samozřejmě starosti o přírodu a o vše živé v ní. Například sázení stromků nebo třeba odchytu zajíců. Také jsme pomáhali při odchovu bažantů.

Jaké byly vaše začátky v myslivosti?
Myslivecké zkoušky jsem složil s vyznamenáním v 17 letech na Středním odborném učilišti ve Vimperku. O rok později jsem získal první lovecký lístek a v roce 1987 jsem se stal členem Mysliveckého sdružení Komora-Člunek. Členem tohoto sdružení jsem dosud a vykonávám zde už 14 let funkci mysliveckého hospodáře.

Co vaše funkce obnáší?
Celkový chod mysliveckého sdružení od vedení výkazů o lovu zvěře, zajištění krmiva na zimní období, zaškolování mladých adeptů a v neposlední řadě organizaci všech akcí spojených s myslivostí. Tím mám na mysli ty brigádnické, lovecké a společenské.

Musí to být hodně časově náročné …
Samozřejmě. Je to koníček, který vyžaduje velkou část mého volného času. Velmi často na úkor rodiny, a to hlavně od podzimu do jara. Pro někoho, kdo má v srdci přírodu a myslivost jako já, to není tak velká oběť.

Zjistila jsem, že jste také získal myslivecké vyznamenání …
Ano, bylo mi propůjčeno myslivecké vyznamenání třetího stupně za zásluhy 
o myslivost. Navrhla mi ho kynologická komise Jindřichův Hradec za organizaci kynologických akcí v našem sdružení. Tyto akce probíhaly po dobu 25 let a při zařizování těchto akcí jsem mimo vojenské služby nikdy nechyběl. Několikrát jsem je již úspěšně absolvoval jako vůdce svých loveckých psů.

Co vůbec patří k myslivcovu vybavení?
Určitě trpělivá manželka (smích) a dále také myslivecké oblečení a vybavení. To znamená, že myslivec by měl být ustrojen dle mysliveckých tradic. Myslivosti neprospívá, když na různých akcích vidíme nevhodně oblečené myslivce. Samozřejmě k myslivci patří myslivecký klobouk nebo čepice. V jeho vybavení nesmí chybět kvalitní dalekohled, lovecký nůž a lovecká zbraň. V rodinách myslivců se tyto věci dědí
z generace na generaci. I staří myslivci ze sdružení bez svých nástupců v rodině jsou často rádi, když mohou při ukončení činnosti přenechat zbraň mladému myslivci ze stejného sdružení. Stejně i já jsem po svém otci zdědil lovecké zbraně a další vybavení.

Rodina ve vás vidí vašeho otce. Cítíte se podobně?
Nezbývá mi nic jiného, než s nimi souhlasit. Stejně jako u mého otce byla myslivost na prvním místě. Snažím se jít v jeho stopách jak v myslivosti, tak v životě. Před několika týdny jsem dokonce na půdě oprášil otcovo včelařské vybavení a pustil jsem se do včelaření. Pokouším se i tady zužitkovat všechny jeho rady a zkušenosti. Vzpomínky na otce mě provází na každém kroku. Často se i přistihnu, že začínám jednat a smýšlet stejně jako on.

Věnuje se myslivosti z vaší rodiny ještě někdo jiný?
Syn zatím myslivcem není, ale některých mysliveckých akcí se již účastní. Chodí s námi na hony jako honec a do budoucna plánuje úspěšně složit myslivecké zkoušky. Starší sestra není sice v řadách myslivců, ale jelikož vyrostla také na hájence, ráda se zapojí do některých mysliveckých akcí.

Zmínil jste kulturní akce. Co si pod tím máme představit?
Je to pořádání různých kulturních akcí. Dokud byla ve Člunku hospoda s tanečním sálem, tradičně jsme každoročně pořádali myslivecký bál a poslední leč. Při nich docházelo k pasování adeptů na myslivce, kteří byli nově přijati do našich řad. Toto pasování jak ve svém sdružení, tak v blízkém okolí prováděl otec. Ten také organizoval spolu s Josefem Tlustým, Antonínem Kubešem, Janem Mátlem starším a bratry Paulíkovými myslivecké střelby. Bylo to od roku 1968 po dobu téměř 35 let.

Váš otec byl hodně aktivní. Jistě se věnoval i něčemu jinému než myslivosti.
Byl členem dobrovolných hasičů v obci a zajímal se
o veškeré dění ve Člunku, a to i přestože nebyl rodákem. Pokud to bylo v jeho silách, vždy rád každému pomohl. Myslím si, že většina lidí ho považovala za vstřícného a pracovitého člověka. Líbilo se mi, že i přes velké množství činností byl oddaný své rodině, které od března roku 2009, kdy zemřel, velice chybí. Všichni na něho s láskou a úctou vzpomínají.

Od veřejnosti často slýcháváme na myslivost negativní reakce. Co na to říkáte?
To se týká především lidí 
z města, protože nemají přehled ani pojem o tom, co myslivost jako taková obnáší. Někteří lidé na nás nahlíží jenom jako na lovce. Neuvědomují si, že zvěř je nutno regulovat. Jinak by totiž docházelo k enormním škodám jak na lesích, tak na zemědělských plodinách. Pokud se však zeptáte lidí na vesnici, kteří jsou s myslivostí celoživotně spjati, zjistíte, že mají úplně jiný názor. Neboť myslivci od nepaměti k vesnici patří a jsou  hlavními organizátory všeho dění.

Vidíte v myslivosti rozdíl od dob, kdy jste začínal a dnes?
Ano, je to značný rozdíl. 
V době, kdy jsem začínal, se myslivosti zpravidla věnovali lidé, kteří o myslivost měli skutečně zájem. Přistupovali k ní zodpovědně. Dnes už je náhled na myslivost jiný. Mrzí mě, že se myslivost jako taková odsouvá a do popředí se dostávají peníze. Spousta honiteb se díky tomu rozdělila na malé výměry, které chovu zvěře vůbec neprospívají.  I když vím, že se zlepšením se už asi nedá počítat, i tak přeji české myslivosti a lidem, kteří ji vykonávají s láskou, mnoho zdaru.

Lucie Schmiedová