Mor byl pravděpodobně zavlečen ze sousedního Rakouska. Tento argument však ztrácí na síle, když si uvědomíme, že mor vesele řádí i v našem hlubokém vnitrozemí.

Mor včelího plodu se u nás vyskytoval i v dobách dávno minulých, ale přibližně v sedmdesátých až osmdesátých letech minulého století jsme si všichni mysleli, že se nám ho podařilo zcela vymýtit. Jenže v té době se k nám začal rozšiřovat roztoč Varroa destructor (dále jen kleštík). Zpočátku se pálila všechna včelstva, kde se objevil. Později naši výzkumníci vyvinuli chemická léčiva, která včelařům umožnila držet kleštíka v přijatelných mezích. Zdálo se, že máme vyhráno. Postupem času se však začaly navracet klasické nemoci a nákazy včelstev, jako je právě mor včelího plodu. Dnes už víme, že nejen kleštík, ale i chemická léčiva oslabují imunitu včel.

Počty jsou jednoduché. Stávající metodika léčení je buď dobrá nebo špatná, její uplatnění v praxi může být důsledné nebo nedůsledné.

Tvrdím, že metodika je už překonaná a navíc v praxi nedůsledně uplatňovaná. Léčení většinou zahajujeme až v říjnu, ačkoli zkušenosti mnohých ukazují na nutnost léčebných kroků už v květnu a červnu, nejpozději však v červenci a srpnu, kdy je rozvoj kleštíka nejintenzivnější, a kdy nám také působí ty největší škody. V říjnu pak začneme do včel „prát" tvrdou chemii uniformním způsobem, aniž bychom u každého včelstva bezpečně věděli, jak moc je kleštíkem napadené.

o se opakuje ještě v prosinci a opět bez znalosti konkrétního stavu v každém včelstvu. To vše je časovaná bomba, která může vybuchnout kdykoli jak v podobě reziduí ve včelích produktech, tak v úhynech oslabených včelstev. Nebezpečí znásobují „fčelaři", kteří si s léčením a pořádkem u svých včel nedělají vůbec žádné starosti (vím, o čem mluvím, mohu posloužit fotodokumentací).
Svůj podíl viny mají i včelařské dotace. Proč by si lajdák lámal hlavu se zdravotním stavem svých včelstev? Až uhynou, všechno spálí, dostane dotaci na znovuzavčelení a ještě na tom vydělá. (Omlouvám se poctivým včelařům. Ztráta včelstev je pro ně nesmírně bolestná. Lajdáci však mezi námi jsou a škodí nejen svým včelám, ale všem ostatním včelařům v okolí.)

Dotace pouze zkreslují skutečný stav věci a výsledky chovu. Po jejich zrušení by odešli zlatokopové, včelaři by zůstali – a věci by se hnuly kupředu. Místo dotací by stát mohl přitvrdit vůči zemědělcům, kteří zneužívají chemické prostředky na ochranu rostlin. To, co se dnes leckde děje kolem pěstování řepky olejky, budí přímo hrůzu.

Vidím jedinou cestu k nápravě. Žádný centrální orgán ani jeho sebelepší vyhláška nemůže znát stav každého včelstva. Je třeba se vrátit ke každodenní péči o včely a léčení usměrňovat podle konkrétní situace. Jsou včelstva, která na napadení kleštíkem reagují úhynem, a jsou včelstva, která se umí s kleštíkem vypořádat sama. Ano, je to v genetice, která je však v rukách každého včelaře. Individuální péče nám pak umožní omezit tvrdou chemii na minimum a vystačit si s kyselinami (mravenčí, šťavelová, máselná, tymol), které rovněž kleštíka hubí, přičemž včelám ani jejich produktům neubližují.

Někdo může namítnout, že to mohli včelaři dělat už dávno, protože jim to nikdo nezakazuje. Mohli. Jenže je k tomu nikdo nevede. Ojedinělé pokusy nemají smysl, ty dokonce vyvolávají jistou nevraživost ostatních, ba i včelařských funkcionářů v okolí. Každé opatření musí být celoplošné, aby splnilo svůj význam. Ta změna musí nejprve proběhnout na úrovni myšlení. Tady bych viděl hlavní náplň činnosti všech včelařských občanských sdružení. Bude to těžké, svůj negativní vliv zde mohou sehrát i zájmy výrobců „tvrdých" léčiv. Ze všeho nejdříve musíme překonat konzervatizmus v nás.

Jan Lebeda, Mláka
(autor včelaří od roku 1958 a je členem Pracovní společnosti nástavkových včelařů)