Po čtyřech letech od smrti své poslední, v pořadí už třetí ženy, se Vilém rozhodl zkusit štěstí ještě naposledy.
Tentokrát se jeho vyvolenou stala poloviční Češka, Polyxena z Pernštejna, dcera nejvyššího kancléře a rytíře Zlatého rouna. Vratislava z Pernštejna řečeného Nádherný. Byl to mimochodem Vilémův přítel z dětství. A jen malé vysvětlení, proč Nádherný. Ne, že by tak dokonalou krásou oplýval, ale spíše se jí rád obklopoval.

Matka čtvrté ženy byla velmi plodná

Polyxena se tedy narodila roku 1566 jako deváté dítě Vratislava z Pernštejna a španělské šlechtičny Marie Maxmiliány Manrique de Lara y Mendoza (prý v Čechách velice trpěla zimou a stýskalo se jí po rodném Španělsku).
Pokud by Vilém při svém výběru nevěsty bral v potaz plodnost její matky, tak tady by rozhodně nesáhl vedle. Marie Maxmiliána měla s Vratislavem z Pernštejna jednadvacet dětí. Sice se dospělosti dožilo jen pět dcer a dva synové, ale přesto úctyhodný výkon. Své první dítě porodila v osmnácti letech a pak každý rok další a další… Nejdelší pauzy mezi jednotlivými porody byly necelé dva roky. Poslední přišlo na svět v jejích jednačtyřiceti letech. Nikdy neporodila dvojčata a i přes tento jistě vysilující život se dožila na tehdejší dobu úctyhodného věku sedmdesáti šesti let.
Ale zpět k pánům z Růže. Než si Vilém zvolil Polyxenu, předháněli se všichni v hledání té pravé. Jan Vchynský (pozdější rod Kinski) nadšeně líčil ve svém dopise, jak skvělou manželku pro Viléma našel. Půvabná, urozená, mladá! Ale Vilém už měl vybráno. Kdo byla ta Vchynského dívka nad jiné skvělá, zůstalo historii utajeno, ale určitě by Polyxenu nemohla zastínit. Krásná, chytrá, uměla se dokonale oblékat a vybraně se chovat. Prostě vzor všech ctností. Sňatek se uskutečnil 11. ledna roku 1587.

Věkový rozdíl víc než třicet let

Ale něco přeci jen v úplném pořádku nebylo. Věkový rozdíl mezi oběma snoubenci byl dost značný. Ona dvacetiletá, teprve do života vcházející, on dvaapadesátiletý, nemocemi soužený, se životem se pomalu loučící. Však to bylo na jejich vztahu znát. Ani po svatbě se „citová obleva" nekonala. Ona ho stále nazývala „vysoce urozený pane" a chovala se k němu spíše jako ke svému otci.
Ale vraťme se zpět na svatbu. Ačkoliv byly oba rody dost zadlužené, nákladná svatba byla vystrojena v Praze v Rožmberském paláci. Na svatební veselí dorazil i císař Rudolf II., který Vilémovu volbu úplně schvaloval. O svatbě by se dalo jistě říci – kdo neviděl, neuvěří. Jen nevěstiny šperky vážily skoro tolik, kolik ona sama, na stolech vzácné nádobí, kolem karnevalové veselí, večer ohňostroj, do všeho hrála kapela samotného císaře.
Vše to stálo desetitisíce kop grošů. Podle kronikáře Březana by se za svatební výlohy dalo pořídit slušné panství. Ale ani nevěsta nepřišla s prázdnou. Krom jiného přinesla do Čech dar, který přetrval do dnešních dob – Pražské jezulátko. Čtyřicet sedm centimetrů vysokou voskovou sošku malého Ježíše dostala jako svatební dar od své matky a věnovala pražským karmelitánům. Tím si všeobecně získala velké sympatie. Však je také potřebovala.
Po svatbě se rozhodla, že z manželství se stárnoucím mužem bude mít alespoň materiální potěšení. Začala rozhazovat Vilémovy peníze za nejnovější a nejskvělejší róby, šperky, pořádala maškarní zábavy, plesy. A na Viléma ze všech stran padaly účty a natahovaly se ruce chudých vyženěných příbuzných.
Ale stala by se křivda, kdybychom tvrdili, že slábnoucího Viléma využívala jen jeho žena. Mnozí se přiživovali. Na dvoře pánů z Růže si zajistil dobré živobytí například německý mystik a alchymista doktor Heinrich Khunratt. Vilém na sklonku života uvěřil jeho učení a jmenoval ho svým osobním lékařem. Snad ještě doufal v nějaký příznivý obrat.

Mladá vdova se předem pojistila

Ten se bohužel nekonal. Těžce nemocný, teprve sedmapadesátiletý starý muž, ulehl 12. srpna na smrtelné lože. Polyxena nelenila a ve snaze si pojistit svou budoucnost zavolala úředníky Desek zemských. Vilém ji nezklamal. Nechal jí připsat své domy a zahrady na vltavském břehu pod Pražským hradem. A aby ji budoucnost opravdu nemusela trápit, jako bonus jí odkázal roudnické panství. Polyxena mohla být spokojena. Na druhou stranu, můžeme se jí divit? Bylo jí teprve šestadvacet a určitě nechtěla dožít jako chudá vdova po nejmocnějším pánu v zemi.
Souchotinami a vodnatelností sužovaný Vilém zemřel posledního srpna roku 1592 v Praze, aniž by se dočkal vyplnění své poslední touhy, zemřít doma, v Českém Krumlově. Ale nebylo mu přáno ještě naposledy uvidět rodové sídlo Rožmberků. Když skonal, jeho žena ho s velikým kvílením oplakávala.
Po jedenácti letech vstoupila do druhého manželství s českým kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkowitz. O šest let později, ve svých třiačtyřiceti letech, porodila syna Václava Eusebia, který založil novou rodovou linii Lobkowitzů. Ta přetrvala do dnešních dob. Zřejmě jí bylo souzeno podílet se na zachování šlechtického rodu. Jen ten rožmberský asi nebyl ten pravý. Polyxena z Pernštejna zemřela roku 1642, ve svých sedmdesáti šesti letech. Stejně jako její matka.

Pernštejni po přeslici vymřeli s Polyxenou

Na závěr dnešního vyprávění bych nabídla ještě dvě malé zajímavosti. Polyxena byla posledním potomkem svého rodu po přeslici. Pernštejnové vymřeli po meči Janem V., Polyxeniným bratrem. Ten dopadl tragicky. Teprve šestatřicetiletý zahynul u Rábu, kdy mu turecká koule utrhla horní část těla (hlavu s ramenem).
A zajímavost druhá – Vratislav z Pernštejna byl nejvyšším kancléřem Království českého. Tento post získal po svém předchůdci Jáchymu z Hradce. Ten, jak víme z předešlých vyprávění, zemřel ve vlnách Dunaje. I Vratislav ukončil svůj život na téže řece. Nikoliv však ve vlnách, ale náhle, když se plavil po Dunaji na lodi.
Zdroj: V. Březan, Životy posledních Rožmberků

Marcela Handlová