Když se nad tím tak zamyslím, tak tyto díly, které pojednávají o Vilému z Rožmberka, by se daly docela dobře nazvat „Naděje pana Viléma."
Protože, co bylo středobodem jeho života? Politika? Ctižádost? Jistěže také. Ale hlavně touha po potomstvu. A protože právě o jeho politickém konání toho bylo napsáno už dost a každý jistě ví i to, jaké rybníky a jaké pivovary byly za jeho panování postaveny, my se zaměříme právě na ty jeho „čtyři naděje".
Vilém a jeho protestantky
S tou první, kterou představovala paní Kateřina Brunšvická, jsme se seznámili už minule a tak dnes je na řadě Žofie Braniborská. Ani jí nebyl dopřán dlouhý život po boku jednoho z nejmocnějších mužů v České zemi. A nejen nejmocnějšího. Podle kronikářů, i těch, kteří Rožmberkům nestranili, to byl muž laskavý a velice tolerantní. To se projevovalo především v náboženské snášenlivosti, která byla v té době jistě velice vzácná.
Vilémova první žena byla protestantka, zatímco on byl katolík. A jak bylo tehdy zvykem, musel se jeden z manželů přizpůsobit a přestoupit na víru toho druhého. Co si budeme povídat, většinou to byla žena. A právě to Kateřina Brunšvická učinit nemusela. Pan Vilém dal dokonce zanést takový dodatek do svatebních smluv. A přesně to se stalo i na začátku jeho druhého manželství. Žofie Braniborská byla totiž taktéž protestantka.
Dost možná, že tento ne příliš žádoucí fakt (císař Ferdinand byl opět hrubě proti) vyvážila jiná přednost. Kateřina byla dcerou braniborského kurfiřta Jáchyma Hectora II. a Hedviky Jagellonské, dcery polského krále Zikmunda I. A to nebyl zdaleka jediný král, který se v rodokmenu budoucí paní Žofie Rožmberské vyskytoval. Jen namátkou – Zikmund Lucemburský, pochopitelně Václav IV., Karel IV… Z jiné rodiny Vladislav II. No prostě, byla to nevěsta par excellence.
Sňatku tedy nic nebránilo a na nevěstiny dvacáté narozeniny se uskutečnil v Berlíně. Zvláště počtem a postavením hostů se jistě jednalo o velkou společenskou událost. V samotném Braniborsku dávali Vilémovi okázale najevo, jak hluboce si ho váží. Čestným doprovodem ho vyznamenal sám budoucí tchán, braniborský kurfiřt Jáchym II. Hector, společně s kurfiřtem saským Augustem.
Po svatbě se novomanželé uchýlili na Český Krumlov a jejich manželské dny plynuly v celkové shodě. I když pro Viléma byl Krumlov spíše jakousi základnou, na kterou se vracel ze svých neustálých pracovních cest. Necelý rok po sňatku vstoupila do jejich společného života hrozba v podobě černé smrti. Pan Vilém se rozhodl raději nic neriskovat a na svatého Havla, 16. října 1561, odjel i se svou ženou do kláštera ve Vyšším Brodě.
Ale před smrtí se utéct nedá, ať má barvu jakoukoliv. V červnu roku 1564 píše Vilém svému bratru Petru Vokovi zoufalý dopis, ve kterém ho informuje o těžké nemoci paní Žofie. Byl přesvědčen, že její podivnou chorobou byl tehdy obávaný božec, což byla nemoc těhotných žen.
Ale s největší pravděpodobností bylo i toto těhotenství opět jen zbožným Vilémovým přáním. Podle dobového svědectví pana Václava Albína z Helfenburka se jednalo o nádor nebo morovou nákazu. Píše totiž hejtmanu helfenburskému, panu Zikmundu Kábovi z Rybňan, že „měla hlízu v hrdle, ale nesmí se to Jeho Milosti říci." I dvořané si šeptali, že jejich paní zemřela na nádor v krku. Zřejmě smrt, zaviněná možným mateřstvím, byla pro Viléma přijatelnější. Dávala alespoň nějakou naději do budoucna.
Smrt ženy uvrhla Viléma do deprese
Zoufalý Vilém upadá do těžkých depresí a žádá svého jediného bratra o psychickou podporu. Petr Vok ho dlouho samotného nenechá, ale s sebou přiváží k řešení jeden problém. Svatební přípravy jejich sestry Evy, které jsou v plném proudu. Ale jak víme z minulých dílů, s tím si za pomoci příbuzného, pana Jáchyma z Hradce, hladce poradili. Horší to bude se zachováním rodu. Snad sám osud Rožmberkům nepřeje.
Druhá naděje pana Viléma se narodila 14. prosince, roku 1541. Umírá 27. června roku 1564 v pouhých třiadvaceti letech. Po jejím nešťastném odchodu se devětadvacetiletý Vilém uzavírá do sebe a zabývá se jen událostmi politickými a hospodářskými. Hledání další nevěsty ho v následujících devíti letech vůbec nezajímalo.
Jinak to ovšem bylo u jeho nejbližších. Jelikož Vilém uvažoval o tom, že by se mohl ucházet o polský trůn, přišel někdo s nápadem oženit ho s poslední představitelkou polského královského rodu, Annou Jagellonskou, tetou jeho právě zesnulé manželky. Vzhledem k tomu, že Vilémovi šlo v jeho předešlých sňatcích nejen o zvýšení politické prestiže, ale i o zplození potomstva, byla by tato volba naprosto šílená. Anna byla sice dědičkou obrovského panství, ale také padesátiletou bezdětnou vdovou. Pro zajímavost bych chtěla uvést, kdo byl jejím prvním manželem. Jmenoval se Štěpán Báthory a byl prý člověkem nesmírně laskavým, odmítajícím veškeré násilí. Ani by se nechtělo věřit, že byl přímým strýcem „čachtické paní" Alžběty Báthoryové.
Pozn: Kufiřt – vysoká politická funkce říšského knížete, který měl právo volit krále říše římské.
Božec – eklampsie – závažné onemocnění v těhotenství, které se projevuje křečemi. Pokud nedojde k okamžitému porodu, může skončit smrtí dítěte i matky.
Zdroj: V. Březan, Životy posledních Rožmberků
Marcela Handlová