Spolu se ženou Lenkou a dvěma dcerami se stěhují do Prahy, kde nastoupí jako farář ve sboru v Braníku. O víkendu měl poslední kázání.

Odkud pocházíte?
Do Prahy se vlastně vracím – narodil jsem se tam a až do konce vysoké školy žil. Církevní prostředí to ale nebylo, ke vztahu k Bohu jsem se dopracovával sám postupně až za studií na střední škole.

A vlastní rodina?
Chvála Bohu – křesťanská. A dále nás spojuje také láska k hudbě, přírodě a vždy otevřené dveře přátelům, kterých jsme ve Strmilově našli více než dost.

Přibližte čtenářům vaši kariéru.
Na gymnáziu jsem ještě plánoval, že budu učitelem přírodopisu. Proto jsem se rozhodl maturovat z biologie, a to mě sblížilo s paní profesorkou, která se shodou okolností hlásila ke Svědkům Jehovovým. Byly to hlavně rozhovory s ní, co mě nasměrovalo od jógy, transcendentální meditace a vůbec východních kultů ke křesťanství. Po maturitě (1990) jsem využil uvolnění režimu a přihlásil se na Komenského bohosloveckou fakultu (dnes Evangelická teologická fakulta UK) – vlastně proto, abych si udělal jasno, kde je pravda. O práci faráře jsem v té době vůbec neuvažoval, v té době jsem ani nebyl pokřtěný. K rozhodnutí stát se kazatelem došlo až někdy ve třetím ročníku.

Do Strmilova jsem dojížděl ještě jako student bohosloví, stěhovali jsem se na začátku léta 1996. Ne ještě jako farář. Nejprve jsem sloužil jako voják civilní služby při Obecním úřadě Strmilov. Hlavně jsem učil děti, rodiče i prarodiče základy práce na počítači a pak ještě na povinné roční praxi, kterou jsem dělal v Jindřichově Hradci u faráře Jana Blažka.

Jak jste se cítil ve Strmilově?
Byli jsme přijati velmi přátelsky. Snažili jsme se zapojit do běžného života obce. Děti začaly chodit do školky, žena začala učit na místní základní škole. Možná že jako rodina faráře jsme nebyli úplně klasické „náplavy“. Manželka byla několikrát za sebou zvolena do obecní a později městské rady, děti se zapojily do přirozeného života svých vrstevníků. Pro mě osobně byla asi nejdůležitější pomoc „kolegů“ Zbyňka Honzala a Petra Jankovského.

Co se vám nejvíce povedlo, co nejvíc potěšilo?
Určitě práce s dětmi a mládeží. Nejprve to byly již zmíněné počítače, ale záhy přibyly dětské tábory pod stany i putovní, vánoční a velikonoční divadelní hry, cyklovýlety, upečené Betlémy z perníku v kostele, Betlémské světlo ve Strmilově. Těžko to dnes spočítat, ale řádově to byly stovky dětí, které chodily ve škole na biblické kroužky, ale také hrály na farské zahradě kuličky, vítaly básněmi první jarní východ Slunce, běžely se zapálenou pochodní happeningový běh Martínkovou ulicí, přišly na zeměpisné přednášky a co hlavně – hrály na kytary, djembe a další hudební nástroje.

Během těch let vznikly dvě dětské hudební skupiny, které hrály přejaté i vlastní skladby. Pořádaly své koncerty ve Strmilově a okolí, ale třeba i ve Vídni, z koncertu měly vlastní CD, hrály v Mateřské škole malým dětem i na plese dospělým k tanci.

Hodně věcí je otevřených do budoucna. Například z motorkářských bohoslužeb se stává dobrá tradice. Také tábory a vůbec aktivity YMCA Strmilov, která má ve sklepě fary klubovnu, běží dále. Nechali jsme proškolit další zdravotníky i vedoucí a vím, že nový farář tuto práci bude podporovat.

A neúspěchy?
Asi každý kazatel přichází na sbor s představou, že bude mít kostel narvaný lidmi. Trvalo mi několik let, než jsem sám sobě připustil, že úlohou faráře je nanejvýš otevírat dveře, ale vejít musí každý sám. I tak mě ale čas od času napadne, že šlo udělat něco víc. Dost času jsem strávil nad kartotékou a při návštěvách členů sboru, které jsem v neděli v lavicích sedět neviděl. O Vánocích a Velikonocích jsem tiskl „sborový dopis“ s krátkým kázáním a povídáním, co se ve sboru děje a tyto rodiny objížděl. Bylo to mnoho desítek výtisků a mnoho desítek kilometrů. Nevím o nikom, koho by tyto aktivity nějak ovlivnily, a tak jen doufám, že ve čtenářích zůstalo alespoň vědomí, že církev tu je i pro ně a že se na faru mohou kdykoliv obrátit.

Proč odcházíte, kam a s jakými pocity?
Myslím, že jsem řekl všechno, co jsem chtěl říct. Pán Bůh zve každého do svobody Božích dětí a taková svoboda je ohraničena jen láskou. Nemohou a nesmí ji omezovat žádné jiné lidské či církevní předpisy. Žít v této svobodě – to už se musí každý učit sám. Je to učení na celý život a to, že právě ve Strmilově bude tak říkajíc „k ruce“ někdo jiný, než já, to není na škodu. Tady nejde o žádné lidské nauky a předpisy, ale o lásku, kterou nás miluje Bůh a o to, jak my Pánu Bohu na tuto lásku odpovíme.

Nejsou to pocity, že jsem udělal všechno. Kdyby mi nějaký farář řekl, že odchází ze sboru s tím, že udělal všechno – to by mi bylo až podezřelé. Na této zemi jsme jako poutníci a dokud nedojdeme do Božího království, tak naše práce hotova nebude.

Těšíte se na nové působiště?
Je to sbor, ve kterém jsem byl pokřtěn, ale za ta léta se samozřejmě mnohé změnilo. Možná právě to srovnání rozdílů mě v tuto chvíli zajímá nejvíc. To druhé, co je pro mne ještě důležitější, je, že se oni těší na mne.

Poslední vzkaz vašim farníkům a přátelům.
Poslední.. no, to snad ještě ne! Ale přeci něco. Napsal to apoštol Pavel svému příteli: „Bojuj ten dobrý boj víry!“ Žít jako věřící člověk je boj – hlavně sám se sebou, s vlastní lidskou slabostí, s hříchem. Je to boj na celý život, ale stojí za to ho bojovat.