Posledních pět let se ale nesetkávají jen „praví“ rodáci. Přicházejí i jejich děti, přátelé, místní chataři i rybáři, a tak se utváří staronová komunita, která oslavuje minulost i přítomnost tohoto místa.

Letecký pohled na Hněvkovickou přehradu.Zdroj: Deník/ Václav PancerCelé setkání začíná ve 14 hodin mší svatou a pak rodák Vlastimil Šíma začne čepovat pivo a péct klobásy. Na místě dnešní louky s kapličkou, dřív bývala náves a místo trávy asfalt. Monika Vrhelová, která v Jaroslavicích prožila celé dětství, vzpomíná: „Když stojím na louce, vzpomenu si, jak jsme tam bosi chodili po horkém asfaltu a ty bubliny jsme zamačkávali palcema. Pak jsme všichni běželi do řeky se vykoupat.“ U jezu prý s oblibou hráli drnové války. „Byli jsme celí od bláta,“ směje se Monika Vrhelová, která žila ve mlýně a do vody to měla pár schodů.

Je to pět let, co rodáka Františka Bártu staršího napadlo postavit repliku kapličky. Původně stála na návsi v Jaroslavicích a dnes by byla asi metr ve vodě. Podle starých fotek kapličky se tak snažili zatopenou vesnici opět oživit.

V roce 2012 položili základní kámen a rok poté světili novou kapličku, kterou společnými silami postavili. „Pro nás to znamená, že Jaroslavice stále existují,“ vysvětluje Jan Šebor, jehož rodina žila ve vesnici už od konce devatenáctého století.

Příští rok chystají velkou slávu – bude to třicet let od zatopení vesnice.