A opět tu máme patronátní výjimku. Zatímco všichni tkalci měli za patrona svatého Blažeje (tak jako cech soukenický), naši hradečtí tkalci se rozhodli pro ochranu svatého Kryšpína. Možná to bylo proto, že řemeslo tkalcovské bylo řemeslo nebohaté a oni potřebovali mocného přímluvce. Ne, že by měl svatý Kryšpín mezi ostatními svými kolegy takové slovo, ale vyskytoval se ve dvojici ještě s jedním svatým, a to Kryšpiniánem. Jejich zvláštní jména jsou odvozena od kučeravých hlav svých nositelů.
Ve třetím století oba budoucí svatí hlásali v Římě evangelium, což se tamním vládcům příliš nelíbilo. Snažili se je tedy přinutit k obdivu pohanských model. Když neuspěli po dobrém, zkusili to silou. Nejprve je polévali žhavým olovem, poté pevnost jejich víry zkoušeli ohněm. Když ani ledová voda nezabrala, přišel na řadu popravčí meč.
Řemeslo tkalcovské je určitě jedním z nejstarších. A to i přesto, že doba vzniku samotného cechu tomu příliš nenasvědčuje. První toto společenství bylo totiž založeno teprve roku 1455 v Třebenicích v Ústeckém kraji. Některá řemesla byla organizována na našem území dokonce už ve druhé polovině století třináctého. Otálení při vzniku toho tkalcovského bylo celkem logické. Tímto řemeslem se totiž živili chudí lidé žijící převážně na horách a ti určitě neprahli po privilegiích a cechovních symbolech, ale pracovali většinou po své celodenní práci pro potřebu uživení sebe a své rodiny. Ale jednou přeci jen přišel čas a i oni museli sestoupit dolů do měst a přizpůsobit se pokroku. Chtěl-li tkadlec prosperovat a ne se jen bídně uživit, musel začít obchodovat.
Získání práva cechovního však tkalcům mnoho vážnosti nepřidalo. Jejich řemeslo bylo bráno na počátku jako podřadné, protože bylo považováno za ženské. Něco pravdy na tom možná bylo, protože nebylo výjimkou přijímat mezi mistry i svobodné ženy. Což by bylo pro ostatní cechy nemyslitelné.
Prvním známým tkalcem hradeckým je jistý Hronek, o kterém je zmínka z roku 1486. Tehdy ještě pravděpodobně nebyl organizován v cechu, protože ten v našem městě vznikl až na samém konci patnáctého století. Zajímavé je, že řemeslné artikule si cech vyžádal od svých českobudějovických kolegů až roku 1577. Tyto pořádky se postupně doplňovaly podle toho, jak se cech vyvíjel. Protože jak už bylo řečeno, patřilo tkalcovské řemeslo k těm chudším, dbalo se na to, aby v jednom domě nebydleli dva mistři stejného nebo i podobného řemesla, aby si chleba vzájemně neujídali. Ale valný zájem o nepříliš výnosné tkalcovské řemeslo asi nebyl, protože byla nouze dokonce i o tovaryše, které si mistři tkalci vzájemně půjčovali. Pokud měl totiž některý dva a druhý žádného, musel jednoho půjčit. Každý tovaryš se učil jeden rok. I v počtu stavů měli omezení. Žádný mistr nesměl vlastnit více než tři tyto výrobní prostředky.
Zatímco soukeníci prodávali svá sukna na všechny možné části oděvu a tudíž potřeba byla obrovská, tkalci byli řemesla hrubšího. Jejich plátna měla trochu omezenější využití. Tlustá lněná se používala na pytle, sukně a k plachtám na lodě. Ta tenčí měla svá upotřebení při výrobě tenčic (košil) a hrubé nevalchované plátno (šerka) sloužilo na houně. Další z druhů hrubšího lněného plátna, tzv. cvilink, nakupovali zámečtí páni pro pacholky.
Ale abychom se vrátili k samotným mistrům tkalcům. Jedním z nich byl i hradecký měšťan Matouš Dvořák, který se ucházel roku 1675 o vstup do cechu. Vše už bylo na dobré cestě, ale najednou se provalilo, že má Matěj nemanželské dítě. Jak už bylo tolikrát řečeno, to bylo provinění, které zavíralo cestu i do toho sebechudšího cechu. Matouš to vyřešil tím nejjednodušším způsobem, a to sňatkem s dotyčnou svedenou. Povolení ke vstupu do cechu dostal, ale aby se nezdálo, že mu to prošlo zas až tak lehce, bylo to s jednou podmínkou. Jelikož jeho nastávající tchán byl podobného řemesla, cajkář, měl Matouš za úkol se u něho vyučit a svůj cajk dodávat pro dvorskou čeleď.
Tkalcovství se na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století rozšířilo zvláště na vesnicích, kdy si i selští synkové raději pořídili stav a stěhovali se na místo svých otců do výměnků. Zdálo se jim asi, že tkaní je práce lehčí a výdělek, i když mizerný, je jistější než v zemědělství. Že se pravděpodobně žádný tkadlec díky svému zaměstnání boháčem nestal, svědčí jejich prosba o dodávky zámeckých přízí ke zpracování. Bylo vyhověno a dokonce i pán přidal v čase nedostatku babu z panského pivovaru. Tím nebyla míněna postarší manželka panského sládka, ale pivo horší kvality (také se mu říkalo patoky).
Koncem 18. století navrhl vídeňský proviantgenerál baron Daun zřídit ve městě pro sedláky pletařskou školu. Každý by si mohl přivydělat a ještě dodávat vojenskému eráru. Městští tkalci totiž zásobovat vojsko odmítli. Nápadu se ujal Kašpar Dewerth, majitel hostince u Černého orla (Grand), a na vlastní riziko v hostinských prostorách tkalcovnu zřídil. Výsledek byl slabý.
Docela jinak to dopadlo s později zřízenou tkalcovskou školou v Lišném dvoře, kam přijel učit odborník až ze Slezska. Nejprve měl v plánu zůstat 56 týdnů, ale pro velký zájem pokračoval ve výuce soukromě. Jeho snažení přineslo své ovoce. Na vesnicích snad nebylo chalupy, aby v ní neměli stav a v dobách velké neúrody nemuseli alespoň sedláci umírat hlady. Toto „fušování do řemesla" se ale rozhodně nelíbilo hradeckým mistrům. Ti požadovali počty stavů po vsích omezit a tkalcovskou školu v Lišném dvoře dokonce zrušit. Škola sice fungovala už jen pár let, ale jejího konce se cech nedočkal. Jakoby podle platného rčení – „Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno" – vyšel roku 1786 císařský patent, který určoval minimální počty příslušníků jednotlivých cechů. Bohužel, tkalců bylo málo a tak byli rozpuštěni. Smutně páni mistři v čele s cechmistrem hleděli na to, jak se jejich matka pokladnice prodává za pouhé dvě a půl zlatky, což byla cena dvou párů bot, pečeť za tři krejcary (v ceně dvou slepic) zůstala ležet a prapor připadl kostelu. Tovaryši se dávali na vojnu nebo k nádeničině a dva tkalci dokonce spáchali sebevraždu.
Ale abychom neskončili tak tragicky, zavítáme ještě za tiskaři pláten. Ti se pochopitelně objevili až mnohem později. O jednom se zmíníme v souvislosti s jeho oprávněnou stížností. Tiskař pláten Šimon Grotz psal na zámek, že se do města tlačí 7 pašerů (podvodných tiskařů) a ti špatnou prací šidí lid. Hrabě mu dal odpověď, jakou jistě nečekal. „Nedělej draze a dělej lépe, tím je jistě porazíš." Heslo, které by i v dnešní době mohlo něco říci.
Pozn.: cajk – hrubá režná tkanina; cajkář – koncem 17. st. se cajkářství stalo odvětvím  tkalcovství. Hladký cajk se vyráběl v modré, černé a nejvíce zelené barvě. Hrubému cajku říkali krejčí čertova kůže, tak nedobře se šil.
Zdroj: arch. Fr. Teplý, Dějiny města Jindřichova Hradce; Elisabeth Hallamová, Světci: Kdo jsou a jak nám pomáhají

Marcela Handlová