Po nečekané smrti krále Václava III. nastal v Čechách zmatek. Každý byl nenadálou zprávou o odchodu krále velmi zaskočen. Nikdo nemohl počítat s tím, že mladý muž plný života (někdy až přeplněný), ukončí svou pozemskou pouť v pouhých osmnácti letech.

Země se náhle ocitla bez dědice

Zmatky nastaly hlavně proto, že nebyl žádný mužský dědic uprázdněného trůnu. V názoru na tuto okolnost se lidé rozdělili v podstatě na dva tábory. Jedni chtěli na trůnu vidět Václavova bratrance Rudolfa Habsburského a druzí jeho švagra, Jindřicha Korutanského. Jindřich měl svůj „fanklub" rozhodně početnější.
I kronikář Petr měl v této otázce jasno. Prohlásil, že hloupý lid volí Jindřicha jen proto, že je manželem Anny Přemyslovny. To je zásluha! Na druhou stranu nebylo divu, že se mu Jindřich nepozdával. Petr Žitavský byl jistě muž s velkým rozhledem a tak věděl, že se Jindřich už jednou ukázal jako panovník vcelku neschopný. Když spolu s bratry Otou III. a Ludvíkem zdědil po otci Menhardovi II. Tyrolském Korutansko a Kraňsko, začaly se finanční rezervy obou zemí povážlivě tenčit.

Není-li syn, ke slovu má přijít dcera

Je tedy zcela jasné, komu by nejraději Petr nasadil královskou korunu. Odvolává se totiž na listiny, ve kterých je zaneseno, co se má v případě absence mužského dědice dělat. Ke slovu má přijít dcera. A na Annu, manželku Korutance, v tu chvíli rozhodně nepomýšlel.
Doufal ve čtrnáctiletou Elišku Přemyslovnu. Ačkoliv takové listiny skutečně existovaly (dědické právo po přeslici v nich nechal potvrdit Přemysl Otakar II.), nebylo to moc platné. O novém králi musela rozhodnout šlechta. A začaly tahanice.
Jak už bylo řečeno, i přes některé charakterové vady, by více než Habsburky Čechové na trůn uvítali Jindřicha Korutanského. Hlas lidu – hlas boží. Jindřich si tedy nasazuje českou korunu. Sotva se o tom dozvídá jeho protivník Rudolf, spěchá v čele svého vojska Čechům přátelsky domluvit.
A aby v tom nebyl až tak sám, z druhé strany mu chvátá na pomoc jeho otec, římský král Albrecht. Syn přitáhl od východu a čeká u Jihlavy, otec pro změnu od západu a mešká u Loun. Požadavek měli oba stejný – českou korunu pro Rudolfa.
A přichází chvíle, kdy se druhý uchazeč Jindřich, zachová zcela nekrálovsky. Poté, co se dozví o příchodu Habsburků, prchá i se svou ženou z Prahy až do 600 kilometrů vzdálených Korutan. To bylo takové překvapení, že ani sestra Anny, Eliška, se z toho nemohla dlouho vzpamatovat. Koho však zbabělost Jindřichova nepřekvapuje, ale jen pohoršuje, je pochopitelně kronikář Petr. To se přeci dalo předpokládat.
A tak Rudolfovi už nestojí v cestě vůbec nic. 16. října 1306 se konečně dočkal. Aby jeho nové pouto s českou zemí bylo ještě o něco pevnější, vstupuje do manželství s královnou vdovou po Václavu II., Eliškou Rejčkou.

Proč právě král Hokynář?

Po svém nástupu do nejvyššího úřadu v zemi to jistě Rudolf jednoduché neměl. Přispívaly k tomu i specifické Rudolfovy vlastnosti, které mu jedni vytýkali a druzí chválili. Jako většina příslušníků jeho rodu, byl Rudolf nadmíru spořivý a šetrný.
Kronikář Petr samozřejmě považuje tyto povahové rysy za velkou přednost. Byl přesvědčen, že dluhy, které tu zanechali Rudolfovi předchůdci se tak snáze vyrovnají. Veškeré potraviny a jiné nezbytnosti si nechal Rudolf posílat z Rakouska. Tuto až přehnanou šetrnost ovšem brzy ocenili i Češi. Během krátké doby získal král od svých poddaných několik přezdívek, z nich nejznámější jsou asi král Kaše a král Kupec. Jako král Hokynář se dostal i do pražských písniček.
Ale Rudolfovi nebylo dáno ukázat jak dobře (a nebo také ne) to s naší zemí myslí. Několik českých pánů se s jeho zvolením stále nechtělo smířit a tak se rozhodli pro otevřený odpor. Rudolf byl tedy okolnostmi přinucen opět sešikovat vojsko a vypravit se na cestu.
Jeho bojové odhodlání však zhatila u Horažďovic úplavice, kterou tu onemocněl. Když sám uznal, že jeho konec je nevyhnutelný, nechal k sobě povolat opaty Heidenreicha Sedleckého a samozřejmě Konráda Zbraslavského, který u žádné významné události nechyběl. Krátce po jejich příchodu vydechl nový český král naposledy. Mladý a plný nadějí odešel ve svých pětadvaceti letech.

A zem je opět bez krále

Česká země je opět bez panovníka. Lidé žijí v nejistotě, co bude dál. Ještě ke všemu „dobrému" jim zasadila i příroda krutou ránu. Po měsících hrozného sucha nastala taková neúroda, že se lidé museli uchylovat opět k alternativním zdrojům potravy. Ale k takové katastrofě, která panovala před necelými třiceti lety, přeci jen nedošlo.

Pozn.: Otec Rudolfa, Albrecht, svou šetrnost přeci jen překonal a po příjezdu do Prahy začal některým příslušníkům české šlechty rozdávat peníze. Proto z ničeho nic změnilo několik šlechticů svůj názor na Rudolfa a začal se jim jevit jako člověk nadmíru sympatický a povolaný.

Marcela Handlová