A může se připravovat nová svatba. Nevěsta Eliška Rejčka slavně přijíždí do Čech. Ale stala se zvláštní věc. Král sňatek odkládá a Richenzu svěřuje na dlouhé tři roky na vychování své tetě Griffině. Petr Žitavský, druhý pisatel kroniky, je velice udiven.

Svatba s Eliškou   se odkládá

Richenze je už celých čtrnáct, je tedy dospělá a k manželskému životu způsobilá. Proč tedy to váhání? Z Václava se ale postupem času stal sebevědomý muž, který je toho názoru, že nemá zapotřebí nic nikomu vysvětlovat a své rozhodnutí nemění. Mezitím se stává králem polským. Poté, co se svatba opět odloží, začínají být mírně nervózní příslušníci nejen české, ale nyní už i polské šlechty.
Opat Konrád se zřejmě obával, aby nervozita nepřerostla v nepokoje a tak se snaží králi domlouvat. Možná, že si uvědomuje stále se zhoršující Václavův zdravotní stav, který by mohl zapříčinit nenaplnění manželství. Jaké by následovaly v obou zemích zmatky, nechce ani domyslet. Působí na Václava vcelku logickým argumentem.

Sňatek kvůli rozšíření rodu

Z předchozího manželství je naživu pouze jediný syn a ke správě jsou tu dvě země. Měl by se tedy postarat o rozšíření rodu. Václav konečně jeho důvody uznává a svatebním přípravám už nestojí tak nic v cestě. 26. května roku 1303, už jako svou ženu, nechává Václav Rejčku posvětit od vratislavského biskupa a korunovat na českou královnu. A právě při této příležitosti obdrží Richenza jedno ze svých českých jmen – Alžběta.
Podle událostí, které následovaly, dalo by se o opatu Konrádovi říci, že to byl člověk prozíravý. Za necelé dva roky král Václav ulehl na lože, které se mu stalo pohřebním. Nikdy už ho totiž živý neopustil. Zatímco v domě králově Richenza pracuje k porodu své dcerky Alžběty, o kus dál, v domě zlatníka Konráda, pracuje král ke smrti.
Toho dne, 15. června 1305, se sem už od rána scházejí ctihodní muži, aby vyslechli královu závěť. Postupně přichází biskup brixenský Jan, opat sedlecký Jindřich, Jindřich Šturm – pražský kanovník a pochopitelně nemohl chybět člověk z nejvěrnějších – opat Konrád. Kromě těchto vykonavatelů poslední vůle si král nechává svolat své věřitele, aby se s nimi vyrovnal a odešel na svou poslední cestu s čistým svědomím.

Rozloučení, přísahy a sliby před smrtí

Jako poslední se k němu dostaví jeho šestnáctiletý syn Václav. Dlouho s ním promlouval o jeho budoucím panování a o ochraně přemyslovské chlouby – Zbraslavského kláštera. Všechny sliby musely být zpečetěny přísahou. Posledním slibem bylo pochování Václava v klášteře. Na konci musel budoucí Václav III. vše ještě jednou otci přísahat na ostatky svého svatého jmenovce. Král v posledních dnech nezapomínal ani na svou druhou ženu, které odkázal  dvacet tisíc hřiven  a zbylo i dost  na  almužny pro chudé.
To už končil třetí měsíc Václavova trápení. Když usoudil, že konec už je definitivní a na dosah, nakázal přítomným kněžím, jakou mši mají v nejbližších dnech sloužit. Smrt si pro předposledního Přemyslovce přišla 21. června roku 1305 kolem páté hodiny ranní. Jeho novorozené dcerce Anežce je pouhých šest dní.

Plačící davy se loučí s králem

Druhý den po Václavově smrti, kdy už se smutná pravda rozeběhla po celé Praze, sešlo se před domem smutku velké množství lidí. Ten dům, jak už bylo řečeno, patřil váženému měšťanovi, zlatníku Konrádovi. Stával poblíž tehdejšího kostela svatého Klementa, kde v pozdějších dobách vyrostlo Klementinum. Všichni příchozí chtějí alespoň na malý okamžik pohlédnout na mrtvého krále. Bylo jim toho dopřáno, protože knížata a další páni toho hodni, nosili máry s tělem Václavovým po celé Praze, z kostela do kostela. Všude, kudy procházeli, ozývá se veliký nářek, který se místy mění až v davovou hysterii. Lidé si trhají vlasy, kroutí se v křečích.
O deváté hodině je tělo slavnostně naloženo na loď a v doprovodu nastupujícího Václava III. převezeno na Zbraslav. Tamní mniši už vzácný náklad očekávají  a v průvodu za smutného zpěvu, který se ovšem více podobá zoufalému kvílení, jdou příchozím naproti.
Druhý den, ještě před samotným   pohřbem,  slouží opat Konrád mši. Do připravené hrobky putují spolu s královským tělem i královské znaky. Pozlacená koruna, žezlo, jablko. Přidány jsou i prsteny, náramky a vznešené roucho.
Aby byl zvýšen Václavův význam, vypráví opat Petr několik let po smrti o spoustě zázracích, které jsou s Václavem spojeny. Některé mi ale připadají trochu povědomé. Například Václavovo zjevení brixenskému biskupovi třetího roku po smrti. I když Ježíš se vlastně zjevil už dne třetího.

Pozn.: teta Griffina – Griffina Haličská, z rodu Rurikovců, byla sestrou Kunhuty Uherské, manželky Přemysla  Otakara II. V době, kdy byla společnicí budoucí české královny Elišky, byla již „rozvedenou  vdovou". Její manželství v Leškem Černým z rodu Piastovců bylo rozloučeno pro manželovu impotenci kolem roku 1273. Skutečný konec mu ale učinila až Leškova smrt v roce 1288. Griffina zemřela asi roku 1309 přibližně v šedesátém roce svého věku.
Král Václav II. zemřel, stejně jako jeho matka Kunhuta, na tuberkulózu.

Marcela Handlová