Jak mluvit s člověkem, který má nevyléčitelnou nemoc? Návštěva však předčila všechna má očekávání. Na nemocničním lůžku jsem našla člověka, který sršel vtipem a dobrou náladou.

V Jindřichově Hradci je Roman znám především jako zakladatel hokejbalového klubu Olymp. Vždy žil sportem. Kromě hokejbalu má rád také futsal a kuželky. Píše články a pravidelně přispívá na sportovní strany Deníku. Že je vážně nemocný, zjistil v 18 letech po operaci ledvin. Trpí postupným ochabováním svalstva, nemocí zvanou svalová dystrofie. „Lékaři tehdy tuto nemoc neznali. Ležel jsem půl roku v pražské Thomayerově nemocnici v Krči. Někteří si dokonce mysleli, že mám AIDS. O jakou se jedná nemoc, jsem zjistil až po šesti letech. Byl jsem rád, že už vím, co se se mnou děje. Žít v neustále nejistotě je nejhorší,“ popsal.

Nemoc se Romanovi zhoršila před několika měsíci. Nyní je odkázán na lůžko nebo vozík a napojený plicní ventilátor. Jako zázrakem se i s plicní ventilací naučil mluvit.

„Pomohl mi zdravotní bratr na anesteziologicko – resuscitačním oddělení (ARO) Aleš Michl. Řekl mi, že by to mělo jít. Začal jsem trénovat. Ze začátku to bylo nepříjemné, krvácely mi hlasivky. Je to asi jako když se člověk učí hrát na trubku. Vzduch se nesmí pustit do nosu, ale nakonec jsem to dokázal,“ pokračoval dále Roman ve svém vyprávění, kterému jsem napjatě naslouchala.

Znovu naučená řeč ho stála 31 stovek za telefon. Svůj triumf totiž zavolal všem známým. „Táta se dojetím rozplakal, když mě v telefonu slyšel.“ Předtím, než se ocitl na oddělení následné péče, strávil čtyři měsíce a devět dní na ARU. Zhoršení stavu si prý částečně zavinil sám, když nešel čas k lékaři. „Respektive jsem nejspíš nešel k tomu pravému lékaři, myslím si, že lékař by měl poznat zápal plic,“ uvedl. Co následovalo potom si Roman vybavuje jen těžko. „Tři týdny jsem o sobě moc nevěděl. Neumím rozlišit, co se mi po tuto dobu zdálo, a co byla skutečnost. První měsíc a půl byl pro mne boj, nic se nedalo předvídat.“

Po zkušenosti z ARA už bere smrt jako součást života. „Už vím, že smrt patří k životu. Jeden den vedle někoho ležíte a druhý den už tam není. Nebo je místo něho někdo jiný. Po čase už vám to přijde běžné. Obdivuji práci sester a lékařů na tomto oddělení. Je to velmi fyzicky a hlavně psychicky náročné. Kdybych si mohl vybrat znovu své povolání, myslím, že bych mohl jít do zdravotnictví.“

Jako každý jiný zažívá Roman šťastné i smutné chvilky také ve svém soukromém životě. Má přítelkyni, která za ním chodí každý den. Rozuměli si, i když kvůli ventilátoru ještě nemluvil. Dokonce si telefonovali. V nedávném čase se ale musel vyrovnat se smrtí matky. „Když mi umřela máma, všichni se báli, aby se můj stav nezhoršil. Já jsem se ale jakoby uklidnil. Řekl jsem si, že kdyby měl teď přijít konec, je máma někde, kde to není špatné,“ řekl vyrovnaně.

Roman byl vždy zvyklý podílet se na dobročinnosti pro druhé. Nyní se ocitl na druhé straně. Sám potřebuje pomoci. Aby mohl být doma, musí mít kvůli plicní ventilaci 24hodinovou péči. Sbírku pro Romana zajišťuje Občanské sdružení Okna. Byl překvapený, když na výpisu z účtu viděl lidi, na které třeba už trochu zapomněl, ale oni na něj ne. „Byli to i lidé, o kterých bych nikdy neřekl, že mají nějaké sociální cítění. Úplně nejvíc mě ale dostalo, když jsem se dozvěděl, že u Hospříze zahynul při nehodě hokejbalista Miloš Kašpárek. Poté jsem zjistil, že rodiče a sestra po Milošovi mi poskytli také peníze. Moc jim a ostatním děkuji.“

Podle Romana je problém, že lidé dnes nemají důvěru k veřejným sbírkám. Mají strach, aby se peníze dostali až k němu. Často mu proto volají a ptají se, zda opravdu přijdou jemu.

V nemocnici už je 11 měsíců. Sliby lékařů, že půjde domů, už bere s rezervou. Několikrát jeho pobyt v nemocnici totiž prodloužili.
„Když se dostanete ven, zjistíte, že věci vnímáte jinak. Více vnímáte obyčejné věci. Cítíte, jak voní kytky, slyšíte jak zpívají ptáci nebo bzučí čmeláci.“ Nestrpí lidi, kteří by si chtěli dobrovolně vzít život. „Život je dar, a každý by si ho měl vážit. Musel jsem se naučit žít pro přítomnost, právě pro tuto chvíli. Jsou lidé, kteří se narodili a ani si života užít nemohli. Tak jako má sestra. Umřela ve dvou letech, protože měla zúženou aortu,“ zavzpomínal.

Na jeho nemoc nejsou dosud žádné účinné léky. Nevyzpytatelný je také její průběh. „Najednou zjistíte, že vám ochrnula levá ruka, protože ji nezvednete. Za čas si vždy zvyknu a říkám si, kéž by to zůstalo alespoň takhle, ale ono se to zhorší. Zatím přesně zapadám do statistik nemoci. Doufám, že do nich nebudu zapadat i nadále, jinak bych tu asi už dlouho nebyl.“

Na vozíku zvládne i vaření. Až se dostane domů, těší se, že si uvaří dršťkovou polévku. Čeká na něj také fenka Ťapka. Když není doma, rodina ji prý moc vykrmuje.

Nějaký čas se o Romana starala jeho švagrová, která má sama pět dětí. „Je moc obětavá, nechtěl jsem, aby se o mě starala, protože jsem věděl, jaká to pro ni bude zátěž,“ zakončil Roman své vyprávění a já si přála, aby se brzy našlo dostatek peněz na jeho domácí péči. Z návštěvy jsem odešla dobře naladěná. S myšlenkou, že život rozhodně stojí zato a se slibem, že Romana opět navštívím.