Kompaktní disk slaví čtyřicet let. Slaví? Dřív, když se ještě léta počítala, dámy říkávaly: Odteď mi bude navždy třicet devět. Cédéčko má jiný důvod ke smutku než obavu z plynoucích let. Na rozdíl od dam mladšího středního věku po něm neštěkne ani pes. CD byl na začátku osmdesátých let revolucí. Vešla se na něj spousta hudby v nejvyšší kvalitě. Navíc byl vcelku nezničitelný. Magnetofonové pásky, i ty maličké, se věčně šmodrchaly. Zářivý kotouč byl mnohem praktičtější a zdálo se, že nic lepšího už nemůže být vynalezeno.

Svět se však za oněch čtyřicet let změnil jako nikdy. Na počátku osmdesátých let se telefonovalo z budky. Psaly se dopisy a posílaly pohlednice. V letadle vám letušky naservírovaly teplý oběd s kovovým příborem a kapitán pozval vaše děti do kokpitu, aby se podívaly na budíky. Počítače stávaly na stole a byly to nevzhledné, poměrně nevýkonné bedny. V socialistickém Československu je neměl nikdo.

Martin Komárek
Až se covid v zimě zeptá…

Toto nebudiž čteno jako stýskání po starých časech. Naopak. Za polovinu lidského věku, od slávy až po pád cédéček, lidi museli absolutně změnit své návyky. Museli se naučit ovládat přístroje, které by dřív považovali za něco stejně složitého, jako je řízení letadla. Jistě, nenaučili se krotit své vášně, říkat názory zdvořile a neválčit se sousedy.

Krabička, na kterou obyčejně nadáváme a ve které je všechna hudba světa, mobilní telefon, zdemokratizovala svět jako nic jiného. To, žes ní starší umějí zacházet a děti ji brilantně ovládají, dává důvod k mírnému optimismu. Když se takhle rychle evolučně vyvíjíme, vyhynout bychom jen tak neměli.