Česká republika přišla o hlavní bod svého předsednictví v Evropské unii. Ještě dřív, než jsme se vedení Unie na půl roku ujali, získala totiž Ukrajina a s ní trochu překvapivě i Moldávie status kandidátské země EU. Nemusíme nad tím ronit slzy, je dobře, že se tak stalo a že se to stalo tak brzy. Dohoda o tom byla jistě hodně složitá. A je otázka, zda by jí Česko, kdyby se to nyní nepodařilo Francii, mohlo vůbec dosáhnout.

Tomáš Herman, šéfeditor Deníku a Denik.cz
Omezení zbraní není samospásným lékem na vraždy

Místo abychom si v plánu svého předsednictví mohli odškrtnout vyřešeno, jsme však na témž summitu, kde se pootevřely dveře Kyjevu a Kišiněvu, dostali od hlav států a vlád EU ještě obtížnější úkol. Uspořádat v Praze v říjnu velikánský summit, kterého by se, slovy premiéra Petra Fialy, „měly zúčastnit evropské země od Islandu po Ukrajinu – nehledě na to, zda jsou členy Unie.“

A Česko hozenou rukavici přijalo. „Je to pro nás výzva, ale jdeme do toho.“

Zatímco se v Praze mezi intelektuály už víc než dvě generace řeší otázka, kde začínáa končí střední Evropa, nyní má Česko vyřešit, kde začíná a končí Evropa. A podle toho sestavit seznam hostů a tomu uzpůsobit program pražského summitu.

Luboš Palata
Česko si naplánovalo válečné předsednictví Evropské unie

Vždy, když se vydám za hranice Unie, mám o tom pochyby. Jako teď po návratu z dovolené v Maroku, kde mají na rozdíl od nás rychlovlaky, hotové dálnice a francouzsky tam mluví rozhodně víc lidí než u nás v Česku. Pokud by se to ale počítalo na počet vlajek EU před veřejnými budovami, byla by Gruzie členem Unie už dvacet let. A toho, že Island či Norsko nejsou v Evropské unii, si vlastně ani nevšimnete.

Ruská agrese proti Ukrajině je snahou zmenšit tuto naši Evropu a přičlenit další území ke kremelské Euroasii, která s námi nechce evidentně sdílet nic, demokracií počínaje. Naším zájmem je a musí zůstat být gravitačním centrem Evropy. Čím větší „Evropy“, tím lépe pro nás a naši evropskou i unijní budoucnost.