To, co se děje v Evropě, natož v bruselských budovách, vzrušuje jen málokoho. Mělo by. Možná víc než cokoliv jiného. Evropská unie, jejíž je Česká republika šestnáctý rok nedílnou součástí, stojí na rozcestí. Buď se víc semkne a vzájemně si pomůže v krocení důsledků pandemie, nebo začne směřovat ke svému rozpuštění. A ačkoli se říká, že unijní představitelé jsou vlastně jen administrátoři, které Trump, Putin a Si Ťin-pching neberou vážně, není to tak úplně pravda.

Ursula von der Leyen, Charles Michel nebo Josep Borrell možná nejsou planetárními politickými hvězdami, ale jsou představiteli půlmiliardového bohatého trhu a demokratického společenství se skvělými kulturními a historickými tradicemi. Pokud by se Unie rozpadla, stála by Česká republika proti světovým dravcům sama. Jak by to asi dopadlo?
Ve středu převzalo předsednictví Rady EU Německo.

Na schopnostech kancléřky Angely Merkelové bude do značné míry záležet, jak se Evropa vypořádá se sanací své ekonomiky. Nebude to nic snadného, protože na částku 750 miliard eur a klíč k jejímu rozdělení mají šéfové členských zemí odlišné pohledy. Zásadní připomínky má také premiér Andrej Babiš. Řada z nich je oprávněná a bude zajímavé sledovat, zda českou pozici oslabí nepřízeň europoslanců kvůli jeho údajnému střetu zájmů. Úsilí všech unijních diplomatů by mělo vést k tomu, aby ze současné tíživé situace vyšla Evropa posílená a jednotná. Například v názoru na podobu dohody s Velkou Británií, kde to zatím moc slibně nevypadá. Nebo na masivní přechod k moderním technologiím chránícím životní prostředí. A také na vztah k Číně, která po amerických otřesech vystupuje na mezinárodním poli stále asertivněji.

Úporné soustředění na tuzemské záležitosti Česku neprospívá. Stačí si jen představit, že nenaplní-li Německo očekávání, od příštího ledna se pro nás Británie stane třetí zemí se vším všudy, tedy s vízy, cly a nesdílenými daty. Vypadá to, že osud Evropy mají v rukou dvě německé křesťanské demokratky Angela Merkelová a Ursula von der Leyen. Jenže bez aktivní podpory a pochopení ostatních lídrů neudělají nic. Příští půlrok by tak měl být víc proevropský než kdykoli předtím. Jsou to totiž naše peníze, vztahy i budoucnost.