Tři měsíce utekly jako voda a máme tu znovu kvartální statistiku mezd. Na první pohled to ještě bylo docela veselé čtení. Na druhý už vůbec. A už teď víme, že bude hůř.

Tak tedy, v prvním čtvrtletí 2022 dosáhla průměrná hrubá měsíční nominální mzda 37 929 Kč. Tohle číslo nám ale samo o sobě mnoho neřekne. Podstatnější je rychlost růstu mezd. A mzda nominálně meziročně vyrostla o 7,2 %. To tedy znamená docela pěkné zrychlení růstu mezd.

Hlasy Deníku.Zdroj: DeníkJenže pak je tady druhá stránka téže mince. Spotřebitelské ceny se v tomto období zvýšily o 11,2 %. Právě sílící inflace zarazila klín mezi vývoj mezd v nominálním a v reálném vyjádření. Zatímco růst mezd v nominálním vyjádření zrychluje, v reálném vyjádření se meziroční se stále prohlubuje pokles mezd. Tentokrát už pokles dosáhnul 3,6 %.

A tím to ještě nekončí. Další statistika nám říká, že takzvaný „medián mezd“ (aktuálně ve výši 31 923 Kč) vzrostl proti stejnému období předchozího roku o 6,6 %, tedy pomalejším tempem než u průměrné mzdy. A statistik už ví, že to vlastně znamená, že slábne tlak na růst mezd u pracovníků s nižšími mzdami. Populárně až populisticky řečeno: Zejména chudí se stávají stále chudším.

Markéta Šichtařová
Plyn už drahý zůstane

Výsledkem bude to, že mzdy budou v letošním roce reálně klesat. Podle našeho modelu by jejich pokles měl dosáhnout zhruba 6-8 %. To v překladu znamená, že domácnosti letos zchudnou tempem, které tu bylo naposledy v 90. letech minulého století.

V přímém přenosu tu vlastně pozorujeme, že přírodní zákony skutečně nepřelstíme, byť si v politice můžeme nalhávat opak. Rozdávání peněz během dvou pandemických let prostě nevedlo k tomu, že bychom odvrátili zchudnutí lidí. To není žádná emotivní hláška, to není žádné politikum – to je statistika. Jediné, co jsme kurzarbeity (či v našem podání spíš „Antiviry“) a dalšími „pandemickými“ opatřeními dosáhli, totiž bylo, že jsme zchudnutí lidé posunuli v čase o dva roky, ale za cenu obrovského státního dluhu.

Markéta Šichtařová
je ekonomka

Kdyby balíčků a „rádoby-pomoci“ nebylo, zchudli bychom také, dokonce zhruba ve stejné míře, ale bez dluhu a o dva roky dříve, kdy to bylo pro všechny tak nějak pochopitelnější. Rozdané peníze se totiž pouze přetavily do inflace. A nyní mzdy nemají šanci inflaci stačit. Je to něco jako zákon zachování energie: Kde má být zchudnutí, tam bude, i kdybychom se se svým sociálním inženýringem na hlavu postavili.

Zatím ale lidé své statisticky doložitelné chudnutí ještě nepociťují tak silně. Na podzim 2021 totiž měli zatím historicky rekordní objem úspor daný právě oním pandemickým rozdáváním na dluh. A tyto úspory nyní začali lidé rozpouštět. Když cítí, že na mzdách dostanou reálně méně a nezvládnou pokrýt rostoucí ceny, sáhnou do nahromaděných úspor. To ale mohou dělat jen do určitého bodu – než úspory poklesnou pod kritickou mez. V tu chvíli subjektivní pocit chudnutí vyústí v úpornou potřebu šetřit. A lidé přestanou utrácet. A všichni víme, co to pro ekonomiku znamená.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.