Když jsem poslouchala nového ministra školství Mikuláše Beka, který představoval svoje priority, ihned mi naskočilo Finsko.

Tentokrát nikoli kvůli konkrétním parametrům vzdělávacímu systému, ale z důvodu nadstranické dohody. Už léta tam platí, že běžné šarvátky a spory se školství netýkají. Je vyčleněno jako cosi vzácného a zásadního mimo volební cyklus. V zájmu dětí, rodičů, učitelů a prosperity země.

Luboš Palata
Vyspělá Evropa pomáhá novinám. Fiala je pohřbívá

Bek pojmenoval tradiční neduhy tuzemského systému: sociální a prostorové bariéry, nesoulad poptávky a nabídky, drhnutí v uzlových bodech, jakými jsou začátek docházky a vstup na střední školy. To je bolavé téma současnosti. Žáci chtějí na gymnázia, ale těch je málo.

Bývalý rektor Masarykovy univerzity má po ruce chytrý recept, který se jmenuje prostupnost soustavy a odložení zásadního profesního rozhodnutí. Pokud by se povinná školní docházka prodloužila na deset let, z nichž dva poslední roky by si děti odkroutily na všeobecně zaměřené střední škole, bylo by po problému.

Martin Komárek
Vítěz Fialovy reformy? Opilý knihomol

Zbývající dva roky do maturity nebo jiné certifikace by se pak mohly věnovat tomu, k čemu tíhnou. Od filozofie po řemeslo.Podobná změna, která vyžaduje nový přístup ke kurikulární reformě nebo přijímacím zkouškám, se nedá udělat ze dne na den.

Ministr odhadl její zavedení a usazení na deset let.To vypadá děsivě, ale je to realistický odhad. Myslí-li to Mikuláš Bek vážně, měl by pro svou vizi hledat spojence, kteří budou ochotni vyčlenit takový cíl z běžného politického provozu.