Navazuje přitom na projekt Zikmund100 pětatřicetiletého plaského cestovatele Tomáše Vaňourka, který už má za sebou při příležitosti stých Zikmundových narozenin cestu po stopách svých slavných předchůdců po Asii, tehdy s kolegou Lukášem Sochou. Tentokrát bude Vaňourkovou parťačkou o dva roky starší rodačka ze Zlína žijící v Plzni Linda Piknerová. „Bojím se spousty věcí, ale věřím, že vše zvládneme,“ říká v rozhovoru pro Deník absolventka politologie Západočeské univerzity v Plzni.

Kolik zemí a kilometrů máte v plánu?
Jen na Afriku je plánováno 35 000 kilometrů, ale kolik projedeme zemí, říct nemůžu, protože se vše může změnit třeba i podle aktuální politické situace. Původní trasa vedla přes Ugandu, Rwandu a východní Kongo, těžko říct, jestli se tam dostaneme a nebudeme muset jet přes Mosambik, kde Hanzelka se Zikmundem naopak nebyli. Naše expedice nemá být jen opakováním jejich cesty, má ji hlavně rozšířit. Plánujeme i Botswanu, Namibii a Angolu. Určitě ale potřebujeme dojet do Kapského Města, kde africká část původní výpravy končila. V Jižní Americe, kterou budeme projíždět příští rok, pak chceme navštívit zemí co nejvíc, cestu určitě rozšíříme o Chile, kde se plánují zastávky ve spolupráci s CzechTrade spadajícím pod Ministerstvo průmyslu a obchodu. V roce 2023 pak cestu zakončíme v Severní Americe, kam už se Hanzelka se Zikmundem v roce 1950 nedostali.

Cesta byla oficiálně zahájena před několika dny, ale vy ještě zůstáváte v Čechách. Jaké jsou pro to důvody?
Já odjíždím až v půlce června kvůli dotažení administrativních a formálních záležitostí. Tomáš bude mít jako první zastávku Tunisko, pak se přesouvá do Egypta, kde se sejdeme. I ten odjížděl až teď v pátek, protože kvůli covidovým opatřením musel před odjezdem do karantény a také na testování. Termín jsme se snažili přizpůsobit i tomu, že v Tunisku je ramadán, a chtěli jsme aby tam vše bylo z našeho hlediska co nejfunkčnější.

Jak jste se k této výpravě vlastně dostala?
V roce 2017 jsem dělala na univerzitě výstavu o Hanzelkovi se Zikmundem a přitom jsem se seznámila s doktorkou Preiningerovou, správkyni díla těchto cestovatelů ve Zlíně. O dva roky později, kdy Tomáš začal chystat tuto expedici, mu doporučila, aby se obrátil na mě, že jsem se tématu věnovala. Potkali jsme se na kávě a musím přiznat, že jsem se mu trochu i vnutila. Po loňském příchodu covidu se totiž stala expedice mým zaměstnáním. O původním projektu Zikmund 100 jsem přitom do té doby nevěděla nic, Tomáše jsem vůbec neznala.

Co všechno obnáší přípravy takové expedice?
Podle mě si asi moc lidí nedokáže představit, že je to práce třeba na dvanáct hodin denně. Obnáší to schůzky kvůli zajištění rozpočtu, který se kvůli covidu rozpadl. Zahrnuje také studium historických materiálů, protože na takovou cestu nemůžeme jet nepřipraveni. Hlavně Tomáš strávil v archivu a badatelně desítky hodin. Zároveň jsme ty materiály ve spolupráci s muzeem digitalizovali, aby se uchovaly pro budoucí generace. Navíc byly na několika místech a aby se z toho všeho udělaly kompaktní soubory, to zabere také spoustu času. A nesmím zapomenout na fyzickou přípravu, cvičení, chození po lese a třeba já denně běhám deset kilometrů, zatímco Tomáš chodil do posilovny nabírat svalovou hmotu.

Absolvovala jste ZČU v Plzni, píše se o vás, že jste afrikanistka. Máte tedy už zkušenosti s tímto kontinentem?
Afrikanistka bych asi neříkala. Vystudovala jsem politologii se zaměřením na mezinárodní vztahy a jako regiony, které mě nejvíc baví, jsem si vybrala právě Afriku a Latinskou Ameriku. V Africe jsem už několikrát byla, ať už soukromě nebo pracovně, snad se to teď všechno bude hodit.

Existuje něco, z čeho byste měla strach?
Bojím se spousty věcí, na ledacos může být člověk připraven, na něco naopak vůbec. Ale věřím, že vše zvládneme.

Nebude hrozit třeba ponorková nemoc?
Z toho strach nemám, nebudeme spolu celou dobu. A v době, kdy spolu budeme, půjde vlastně o práci, takže to bude stejné, jako s kolegy v kanceláři. A ti vám přece občas také lezou na nervy, to se prostě občas stane (smích).

Jak máte rozdělené role?
Tomáš má na starosti tu cestovatelsky-dobrodružnou část, já, i vzhledem k tomu, co jsem dělala dřív, budu zajišťovat podporu projektu, komunikaci s úřady. Cestování po Africe, navíc v době covidu, je logisticky mnohem náročnější, než třeba po Asii i vzhledem k nepředvídatelné politické situaci. A po celou dobu bude přítomen i kameraman a fotograf, někdy půjde o různé osoby, někdy o jednu. Kameramani se budou střídat v pravidelných intervalech po 4-6 týdnech.

Na jaké výstupy z cesty se mohou zájemci těšit?
Jednak stejně jako v případě projektu Zikmund100 vzniknou srovnávací fotky, které potom budou prezentovány během výstav v Českých centrech, která jsou významným partnerem projektu. Pracujeme i na myšlence, aby vznikla také srovnávací videa, plánuje se film, knížka i přednášky a webináře pro vysokoškoláky i učitele s využitím aktuálních informací. Během cesty budou moct lidé vše sledovat na sociálních sítích pod označením Expedice Z101.

Plánujete, že cesta bude pojatá jako ryzí dobrodružství? Budete spát v přírodě, nebo budete využívat hotely?
Zatím je to plánované tak, že pro Tomáše to bude vždycky 4 – 5 dní divočina, pak den dva někde v hotelu, přece jen se pak potřebuje dát dohromady nejen člověk, ale i technika, bude potřeba také zazálohovat data. Já budu sice víc v zázemí projektu, ale nedělám si iluze, že budu jen někde v hotelu. A za to jsem ráda, nejedu na dovolenou do Řecka.

Pro expedici máte k dispozici auto připravené Karlem a Alešem Lopraisovými. Jak jste se k němu dostali?
U toho jsem ještě nebyla, ale vzniklo to díky Automotoklubu České republiky, dalšímu z partnerů projektu. Auto jsme si převzali loni v září, je to vůz, který jel dvakrát Rallye Dakar jako doprovodné vozidlo. Je tedy prověřené, vybavené skořepinovými sedačkami, čtyřbodovými pásy, což se hodí z hlediska bezpečnosti. Navíc je to Nissan, kterých v Africe jezdí hodně, takže v případě potřeby na něj bude snazší sehnat náhradní díly.

Sednete si i za volant?
Pokud mi to Tomáš dovolí, tak ano, i když mi ho poučí zatím nerad. Musíme být maximálně zastupitelní, kdyby se něco stalo, aby projekt kvůli tomu neskončil.