František Haan

Jedná se o prvního příslušníka rodu, jehož životní osudy lze poznat poměrně detailně zásluhou nedávného objevu pozůstatků rodového archivu. Dětství prožil v Českých Budějovicích, kde absolvoval pět tříd (1910) německé reálky. Dále se vzdělával, nejprve v oboru lesnictví na dvouleté lesnické škole v Českých Budějovicích. Vydal se do světa na zkušenou a dne 27. září 1913 složil ve Vídni státní zkoušku z ochrany lesa a pomocné technické služby. Již v době svých studií pracoval jako praktikant na Slovensku ve službách knížecího rodu Windischgraetzů. Nedlouho před vypuknutím první světové války se stal jeho prvním řádným zaměstnavatelem hraběcí rod Sizzo-Norrisů a František Haan pracoval několik měsíců jako lesník v Krummussbaumu v Dolních Rakousích. Posléze se vrátil se do Českých Budějovic, kde byl krátce zaměstnán u dřevařské firmy. Poté, co vypukla první světová válka, vykonával v několika časových etapách lesnické povolání na c. a k. privátním a rodinném statku v Rorregu s výjimkou delšího období, kdy narukoval ke střeleckému pluku č. 29. Ještě před skončením bojů byl z důvodů válečného zranění demobilizován a vrátil se ke svému civilnímu zaměstnání. Jeho novým působištěm se stalo město Laak bei Süssenheim ve Štýrsku. Zde jej zastihl konec války. Dle platné mírové smlouvy připadla část tohoto území nově vzniklému státu – Královstí Srbů, Chorvatů a Slovinců, tedy Jugoslávii. Jako cizí státní příslušník byl v roce 1919 vypovězen, bylo mu však vystaveno kladné hodnocení jeho pracovní činnosti.

Po návratu domů do Českých Budějovic si František Haan zvolil československé občanství a působil do dne 17. dubna 1920 v místě svého bydliště jako kancelářský pomocník v řadách armády nově vzniklého státu. Přes veškerou snahu se mu nepodařilo nalézt uplatnění v oblasti lesního hospodářství a nadále pracoval jako kancelářský pomocník v Zemském úřadu péče o válečné poškozence se sídlem v Bratislavě. Změna nastala i v jeho soukromém životě. Oženil se a jeho manželkou se stala Miloslava Reitmayerová narozená dne 28. září 1895, dcera významného českobudějovického kulturního mecenáše Václava Reitmayera. Mladí manželé nejprve bydleli v Bratislavě, kde se jim dne 15. ledna 1924 narodil první potomek, syn Vladimír. Poté byl František Haan přeložen do Košic. V tomto městě, ležícím na východě Slovenska, spatřily světlo světa i jeho další dvě děti. Nejprve se dne 24. prosince 1928 narodila dcera Eva a o čtyři roky později, dne 24. září 1932 syn Boris. Ekonomická situace rodiny nebyla zřejmě nejlepší, neboť František opakovaně nabízel své služby jako lesník a ucházel se, bohužel bezvýsledně, o přijetí do služeb jiných úřadů, kde by mohla být jeho práce lépe finančně ohodnocena. Nepřízeň osudu jej provázela i nadále, neboť jeho manželka Miloslava onemocněla nevyléčitelnou chorobou. Zemřela a dne 3. prosince 1936 proběhl za účasti rodinných příslušníků a přátel pietní obřad na hřbitově v Košicích.

Konec třicátých let znamenal v životě Františka Haana několik zásadních změn. Podruhé se oženil, jeho manželka Helena roz. Szabadošová se narodila dne 12. prosince 1902 v obci Mokrance na Slovensku. V pohnutém roce 1938 narukoval dobrovolně, byť jeho zdravotní stav nebyl nejlepší, do řad Národní střelecké gardy a jako jeden z jejich prvních příslušníků byl odeslán střežit československo-maďarskou hranici. V důsledku neblahého politického vývoje došlo k odstoupení pohraničních území a František Haan byl dne 31. prosince 1938 vypovězen jako nežádoucí osoba ze Slovenska ještě dříve, než byl z okleštěného zbytku území prohlášen Slovenský štát. Odjížděl z Levoče, města kam byl v době mobilizace evakuován dětský domov, v němž v té době pracoval. Vrátil se do Českých Budějovic, zvolil si občanství Protektorátu Čechy a Morava a pracoval jako kancelářský pomocník a posléze revident na živnostenském inspektorátu a na úřadu práce. Poté byl přeložen do Prahy. Nejprve působil opět na živnostenském inspektorátu a v roce 1942 se stal zaměstnancem ministerstva práce. Zde setrval do osvobození v roce 1945. Poválečné události znamenaly pro mnoho lidí značné těžkosti spojené s denunciací a osočováním. Nejinak tomu bylo i v případě Františka Haana. Bylo proti němu vzneseno obvinění z blíže neznámých provinění, ale v roce 1946 byl očistěn, dostalo se mu uznání za příkladné chování v době mobilizace a rtm. Františku Haanovi byl udělen pamětní odznak 1938. I v poválečných letech se pokoušel, opět bezvýsledně, získat místo lesníka. V pohnutém roce 1948 jej v osobním životě zasáhla další rána, neboť dne 26. června zemřela jeho druhá manželka Helena. Počátek nových společenských a politických poměrů jej zastihl jako zaměstnance ministerstva sociální péče. Přestože byl novými nadřízenými uznán loajálním, požádal ke dni 31. března 1950 o odchod do trvalé výslužby. Této žádosti bylo vyhověno a František Haan mohl žít klidným životem penzisty. Těšil se z prvních uměleckých úspěchů syna Vladimíra i z jeho dětí Evy a Richarda, svých vnoučat. Potřetí se oženil a jeho chotí se stala Anna Strnadová roz. Aggermannová, narozená dne 7. července 1896. I v této době nemělo být Františku Haanovi dopřáno klidu. Zřejmě z ekonomických důvodů nastoupil dne 1. dubna 1950 jako archivář do podniku Kovo-Finiš v Českých Budějovicích a posléze nalezl další zaměstnání v českobudějovické pobočce národního podniku Obal. Zemřel v roce 1963.

Potomci Františka Haana

Prvorozenému synovi Vladimíru Haanovi určil osud uměleckou dráhu. Dětství prožil s rodiči na Slovensku v Bratislavě a Košicích, kde absolvoval i základní školní vzdělání. Ve věku dvanácti let mu zemřela matka a spolu se svým otcem Františkem, sourozenci a nevlastní matkou Helenou musel opustit koncem roku 1938 místa spojená se svým dětstvím. Žil nejprve v Českých Budějovicích a poté v Praze, kde navštěvoval hudební školu. Studoval nejprve obor dirigování a posléze úspěšně absolvoval studium hry na lesní roh. Do jeho mládí zasáhly události druhé světové války. Neunikl totálnímu nasazení a v roce 1944 musel odjet do Nordhausenu. Šťastně přečkal poslední válečné měsíce a vrátil se domů.

Krátce po osvobození se seznámil se svojí budoucí manželkou Věrou roz. Frycovou, členkou sboru košické opery, kam také nastoupil do stálého angažmá. Oženil se dne 2. září 1946 v Písku. Mladým manželům se narodily dvě děti. Nejprve dne 25. června 1947 v Písku dcera Blanka a o dva roky později dne 18. března 1949 v Košicích syn Richard. Manželské soužití Vladimíra a Věry Haanových nemělo dlouhého trvání a skončilo rozvodem. Vladimír Haan poté působil až do své předčasné smrti v roce 1973 v orchestru plzeňského divadla. Věra Haanová žila s dětmi v Písku a posléze v Brně. Zemřela dne 1. listopadu 1989 v Praze. O osudech Evy, mladší sestry Vladimíra Haana, je známo velmi málo. Uzavřela sňatek s Karlem Koulou – o něm se také nepodařily zjistit bližší údaje. Manželé žili v Praze, ale jejich život se údajně tragicky uzavřel společnou sebevraždou. Třetí, nejmladší potomek Františka Haana, Boris se usadil v Pardubicích, kde se dne 14. listopadu 1959 oženil s Jiřinou Formánkovou, která spatřila světlo světa v tomto městě dne 24. června 1935. Jejich manželství bylo požehnáno třemi dětmi – jako první se dne 30. prosince 1954 narodil syn Boris, poté jej po šesti letech, dne 22. července 1960 následovala dcera Jiřina a jako třetí a poslední potomek se dne 7. ledna 1965 narodil syn Vladimír. Životní pouť Borise Haana se uzavřela dne 27. července 2003 v Pardubicích.

Stanislav Vaněk

Za dalšími osudy rodu Haanů se podíváme příště.