Na ten říjnový čtvrtek naše rodina jen tak nezapomene. Když jsem se probudil, hodiny ukazovaly teprve 6:30. Jelikož využívám pružné pracovní doby a do zaměstnání mohu dorazit nejpozději v 9:00, neměl jsem žádný důvod pospíchat. Rozhodl jsem se odjet v 7:15, abych si stihl v klidu vypít kávu a pomoci manželce s ranní péčí o našeho desetiměsíčního Vítka. Klidně by jí s ním mohl pomoci i náš starší, dvanáctiletý syn Jakub, avšak ten se již od brzkého rána pilně připravoval na další online výuku a poslouchat plačící mimino pro něj v tu chvíli nebylo na pořadu dne.
Kdybych věděl, co bude po mém odjezdu následovat, nehnul bych se z bytu ani na krok… Do zaměstnání jsem dorazil v 7:45. Prohlédl jsem si poslední příchozí e-maily, pohovořil s kolegy o rozpracovaných úkolech a chystal se na další normální pracovní den, jakých jsem už v podniku zažil stovky. Asi by tomu skutečně tak bylo, kdyby mě v 8:36 nevyrušila zpráva na Messengeru.
Pokud zrovna neřeším nějaký problém ve výrobě nebo nemám jednání, reaguji na zprávy prakticky okamžitě. Avšak to, co stálo na displeji mého telefonu, mi úplně vyrazilo dech. Četl jsem: Mamka měla záchvat a spadla v koupelně. Mám strach. Vyděsilo mě to a chvíli jsem úplně nechápal, co se vlastně děje. Vím, že manželka Michaela trpí epilepsií, avšak poslední záchvat prodělala před více než devíti lety a ráno jsme spolu normálně mluvili. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco stát. Avšak stalo se a situace rozhodně nebyla přiznivá. Kuba totiž trpí již zmiňovaným Aspergerovým syndromem. Přímo pozorovaný epileptický záchvat dokáže silně rozrušit i dospělého, racionálně uvažujícího člověka, natož pak dvanáctileté dítě, které ve svém zaběhnutém a striktně dodržovaném denním plánu najednou musí čelit takovému šoku.
Většina Kubových vrstevníků by v dané chvíli nebyla schopna udělat vůbec nic, čemuž se nelze divit. Většina lidí si teď řekne: No a co, vždyť o první pomoci se dnes děti učí už na základní škole. Ve dvanácti letech už jsou dost velké na to, aby uměly popsat dispečerovi, kam má poslat záchranku. To je sice pravda, ale lidé s Aspergerovým syndromem v drtivé většině případů neumí řešit náhle vzniklé situace a je jedno, zda jde o příjemné překvapení a nebo extrémní nebezpečí. Přesně to mi blesklo hlavou, když jsem tu zprávu četl, ale zároveň mě také zarazilo, že nezavolal.
Očekával jsem telefonát plný zmatenosti, strachu a úzkosti, ale nic z toho nenastalo. O několik vteřin později přišla další zpráva: Zavolal jsem záchranku. To už jsem byl na cestě za nadřízeným, abych mu oznámil svůj okamžitý odjezd domů. Přijel jsem akorát ve chvíli, kdy záchranáři vypisovali nějaké papíry. Oslovil jsem je, představil se jim a chtěl jsem vědět, jaký bude další postup. Řekli mi něco, co by mě ve snu nenapadlo. „Váš kluk je borec,“ oznámil s patřičnou hrdostí asi čtyřicetiletý zdravotník. „Přesně popsal, co se stalo, kde bydlí, zajistil maminku, aby se nepokusila vylézt z vany a o malého brášku se taky skvěle postaral. Klobouk dolů.“
Bylo to něco neuvěřitelného. Náš Kuba se dokázal v kritické chvíli zaštítit proti všem útokům na mysl, které s sebou nese Aspergerův syndrom. Jeho reakce mohla být úplně jiná – mohl se zhroutit, plakat v koutě a nebýt schopen ničeho jiného. Ale bylo tomu přesně naopak. Prokázal schopnosti, které leckdy chybí dospělému a v uvozovkách zdravému člověku. Jak je to vůbec možné, když tady celou dobu svým způsobem naznačuji, že AS je něco, co nesmírným způsobem ztěžuje normální způsob života? Tento druh poruchy autistického spektra má několik zásadních symptomů. Lidé s tímto syndromem bývají prudce inteligentní a pokud je něco skutečně zajímá, mohou vám o svých zájmech vyprávět dlouhé hodiny. Vysvětlí i nejpodrobnější detaily, o které byste se normálně vůbec nezajímali. Jsou jazykově nadaní a co se týká myšlení, stačíte jim jen těžko. Avšak negativa taktéž nejsou zanedbatelná. Aspergeři jsou většinou emočně velmi nestabilní a pokud jim něco nebo někdo naruší předem naplánované aktivity, nastává problém. Jejich reakce se nedá předem předvídat – mohou být agresivní, mohou se stáhnout do sebe a odmítat dále komunikovat nebo se prostě zhroutí a už s nimi nic nesvedete. K tomu, aby normálně fungovali, potřebují pevné základy. Nesnáší totiž náhlé změny a mají rádi svůj klid.
Jistě máte ve svém okolí někoho, kdo je schopen udělat z komára velblouda. Veřte nebo ne, nikdo to neumí lépe, než právě Aspergeři. Jejich inteligence jim umožňuje zamyslet se nad problémem do hloubky, avšak mají tendence sklouznout k pesimismu a katastrofickým scénářům, kterými se poté zabývají víc a víc. Takže jak je možné, že Jakub vyřešil nastalý problém jako skutečný profík a stal se hrdinou nejen v naší rodině, ale i u zdravotníků? Odpověď je jednoduchá. Když manželka pojala podezření, že něco není v pořádku, navštívila s Kubou specialistku. Diagnóza byla jasná – Aspergerův syndrom. Díky tomu, že si manželka vzala slova odbornice k srdci a jednala dle všech doporučení, se podařilo Kubu „zformovat“ a dnes vede úplně stejný život, jako většina teenagerů.
A co jsem tímto příběhem, který je protkán nitkami laického vysvětlování, chtěl říci? Komunikujte se svými dětmi a všímejte si jich. Když uvidíte vztekající se dítě nebo budete svědky nějaké nepřiměřené reakce, nesuďte podle prvního dojmu. Dříve by se podobné jednání řešilo několika ranami na zadek nebo by padlo pár facek. Ale problém může být i jinde a výše uvedené metody všechno jenom zhorší. Ani moderní diagnostické metody a postupné odhalování rozličných poruch autistického spektra nejsou příliš účinné, co se týká odbourávání zažitých předsudků. Pro starší generace jsou tyto děti prostě nevychovanci, jejich chování je nepřijatelné a pokud by se to dělo za jejich doby, ukázali by jim, zač je toho loket. Takhle to ale nefunguje. Pojďme se společně více zabývat tím, co trápí naše děti a jak jim můžeme v životě pomoci. Pojďme přijmout fakt, že neexistují pouze chytří nebo hloupí lidé a nelze nikoho jen tak zaškatulkovat do jedné z těchto skupin. Existují totiž i chytři lidé, které někdo hloupě odsouvá na vedlejší kolej jen proto, že se nechová dle zažitých standardů. Pojďme v našich dětech objevit to nejlepší, co v nich je. Tak jako jsme my s manželkou objevili v našem malém kloučkovi velkého muže…

Michael Auský, Strakonice