„Podle informací co máme, měla toto auto koupit Československá republika. Bylo registrováno u tehdejšího Fondu národní obrany v Praze s registrační značkou číslo jedna,“ říká majitel historického auta František Kundera z Velešovic na Vyškovsku.

Luxusní ministerský Packard zmiňuje v knize Švec pro celý svět také známý podnikatel v obuvnictví Tomáš Baťa mladší. Po Mnichovské dohodě, kdy bylo část československého pohraničí postoupeno Německu, ho tento vůz v posledních měsících roku 1938 vezl z Prahy do Zlína. „Dojeli jsme v pořádku, i když celou cestu jsem slyšel zlověstné klepání ložisek. Než jsem z auta vystoupil, řek jsem řidiči, aby ložiska vyměnil, a on slíbil, že to udělá,“ uvedl ve vzpomínkách Baťa.

Na jihomoravských silnicích se objevily záhadné bílé čtverce.
Na moravských silnicích se objevují záhadné čtverce. Víme, kdo a proč je kreslí

Řidič však tehdy prý vadná ložiska nevyměnil a vůz později vypověděl službu. Zrovna, když na jaře v roce 1939 vezl ministra obrany do Bratislavy. Slovenská autonomní vláda se totiž chystala vyhlásit odtržení od Československa a uzavřít spojenectví s Německem. Československý ministr národní obrany se měl v noci vydat do Bratislavy, aby slovenskou vládu obvinil ze zrady a nechal ji zatknout.

„Následkem toho nebyla separatistická vláda zatčena, Slovensko vyhlásilo samostatnost a Hitler neměl výmluvu k pohodu na Prahu. Ostatně ji ani nepotřeboval. O dva dny později, ráno 15. března, jsem se na cestě vlakem z Basileje do Bruselu dozvěděl, že německá armáda překročila československé hranice a blíží se k Praze,“ stojí ve zmíněné knize.

A co bylo s ministerským Packardem dál? Až do konce války zůstal zřejmě někde odstavený. V roce 1949 ho od Fondu národní obrany odkoupil obchodník z brněnských Černovic. Ten ho pak 15. května 1952 prodal v nepojízdném stavu otci Františka Kundery, který rozvážel písek a bydlel v nynější brněnské části Holásky. Pro početnou rodinu potřeboval velké osobní auto. Měl pět dětí. Tři dcery a dva syny.

Vodíkový vlak Coradia iLint
Rarita. Do Liberce zavítá první vodíkový vlak pro osobní dopravu na světě

Auto však mělo vymontovaný motor uložený v bedně a poškozená ložiska. „Tehdy se říkalo Chevrolet na sto let. Táta ho chtěl také, ale prostě žádný nebyl k mání. Nakonec koupil tady toho Packarda. Měl vylágrovaný motor. V roce 1954, kdy se narodil bratr, se auto podařilo dát do kupy. Otec ho přihlásil a začal s ním jezdit,“ vzpomíná Kunderův starší bratr Josef.

Pamatuje si, jak na kole jezdil do Tuřan k zámečníkovi, který vyráběl nové šrouby na kola. „Pane Jurák, táta vám vzkazuje, že tento šroub tam nejde napasovat a tento už jde, ale ztuha. Můžete je ještě upravit?“ vzpomíná na výrobu náhradních dílů muž.

Mohutné auto budilo rozruch 

Podle jeho bratra Františka bylo mohutné auto v Holáskách ve své době nesmírně populární. Rozruch budilo i při jízdách po okolí. „Jako křesťanská rodina jsme jezdili hodně po poutích. Do Křtin, Vranova nebo na Hostýn. A samozřejmě také do kostela. Každou neděli z Holásek do Tuřan. Dost často jsme po cestě nabrali nějakou babičku a já jako nejmladší mazal do kostela po svých. Když se dnes zeptáte dědoušků v Holáskách, tak většina z nich jela na svatbu v našem Packardu,“ směje se František Kundera.

V loňském roce vyhrála textilní dekorativní panenka Nanynka od Věry Najbrtové.
Panenky, které nevyzradí tajemství. S Nanynkami uspěla tvůrkyně i v soutěži

Mohutný Packard ale pil jako duha. Původní osmiválec si vzal v klidu kolem dvaceti litrů paliva na sto kilometrů. Koncem šedesátých let nechal Kunderův otec do auta namontovat dieselový motor o obsahu pět litrů. Auto sloužilo do devadesátých let. Aby splňovalo předpisy, musela se na něm udělat řada úprav.

„Nepamatuji se, že by nás Packard nechal na holičkách. Táta zemřel v roce 1992 a od té doby stálo auto na špalkách. Třiadvacet let. Pak se ženil syn a přál si, aby mohl jet veteránem. Podařilo se ho nastartovat ještě na naftu, co byla v nádrži,“ říká na závěr majitel auta, které naposledy vzbudilo velký ohlas na nedávné přehlídce historických vozů v Habrovanech na Vyškovsku.