Jako malá již v pěti letech začala hrát fotbal, vydržela u něj až do starších žáků, kdy však jako fotbalistka skončila. „Fotbal mě neskutečně bavil, ale měla jsem i nějaké zranění, navíc jsem nebyla nějaký talent, že bych to někam dotáhla. Ale žila jsem tím, být na hřišti pro mě bylo všechno. Pískání byla jediná možnost, jak u fotbalu zůstat,“ objasnila Natálie Čampišová v rozhovoru pro fotbal.cz, jak se do pozice sudí dostala.
Začátky ale nebyly vůbec růžové. V šestnácti letech odpískala první zápas přípravek, ale musela si vyslechnout negativní hodnocení od rodičů. „Na vesnicích je celkově nevraživé prostředí. Já jsem tam přijela jako začínající rozhodčí a ještě jako žena. V té době jsem měla ještě pořádně neznala pravidla. Měla jsem je načtená, ale pořádně nevěděla, jak je uplatnit. Snažila jsem se, ale výkon i podle reakcí rodičů, kteří si chrání své děti, nebyl dobrý. Oplakala jsem to,“ vzpomínala.
Jenže se nevzdala a v pískání pokračovala. „Jeden zápas nic nedělá. Byla jsem tehdy ustrašená, lidé křičeli. Začátky byly opravdu těžké a člověka to nebavilo. Ale čím jsem starší, mám na to jiný pohled. Jak člověk prochází jednotlivými soutěžemi, které se liší, získává okovy a je si jistější. Poznává pravidla a lidi, tak ho to vtáhne. Je potřeba se poučit z chyb a mít sebereflexi,“ říká dále pro fotbal.cz.
Začátky byly opravdu těžké. Člověka to vůbec nebavilo, ale jak se do toho začal dostávat, poznával pravidla i lidi, tak ho to vtáhlo
Pomáhá jí také to, že není jedinou ženou, která se na zeleném trávníku při zápasech mužů objevuje. Naopak je ženských rozhodčích ve fotbale více. „Je to lepší, než tomu bylo třeba před patnácti lety. Ženám tehdy to nezávidím, teď už to ale začíná být normální. Přesto musí žena neustále okolí přesvědčovat, že mezi muže patří. Máme to těžší,“ je si vědoma Čampišová.
Má velké sny
V lednu dostala šanci vyrazit na kemp s rozhodčími do španělského Tenerife, kde se připravovala na jarní část soutěže a sbírala zkušenosti. „Pohybovala jsem se mezi lidmi, na které se člověk dívá v televizi, vzhlíží k nim a jsou přirozenou autoritou. Viděla jsem, jak fungují tréninky a komunikace. Je to zkušenost, budu makat a třeba se posunu zase o kousek dál,“ hlásí sudí, která pochází z Bouzova.
„Překvapily mě fyzičky, které byly náročné. Je pro mě náročné udržet s chlapy krok. Mám jako žena jiné predispozice k běhání a podobně. Musím být minimálně stejně dobrá, člověk musí zapadnout nebo se o to aspoň pokusit,“ dodala.
Zatím se jí to daří. Největším úspěchem je pro ni mezinárodní ženský zápas Wales - Francie, na který cestovala s dvěma českými rozhodčími se zkušenostmi z nejvyšší soutěže Janou Adámkovou a Lucií Ratajovou. „Byl to nejsilnější moment. Stály jsme na stadionu a tři tisíce lidí zpívalo hymnu. Nepopsatelné, měla jsem husinu a přála bych to každému. Sama bych si to přála zažít i před dvaceti tisíci lidmi. Mám velké sny, ale zatím si je nechám pro sebe,“ komentovala.
A vysoké cíle má také mimo fotbal. Studuje totiž medicínu na olomoucké univerzitě a k jejímu dokončení jí chybí rok a půl. „Medicínu jsem začala studovat, protože jsem to viděla od malička u svého táty, který je také lékař. Byl to můj vzor a teď chci pomáhat lidem,“ popsala nadějná rozhodčí.
Ta momentálně píská divizní zápasy a přiznává, že skloubit víkendové mače a studium náročného oboru, není jen tak. „Je to těžké, ale když se chce, tak to jde. Času je velmi málo a člověk tomu musí hodně obětovat, což dělám. Důležité ale je mít dobré zázemí a nejbližší, kteří vás podporují,“ uzavřela Natálie Čampišová.
