Máte za sebou dlouholetou hráčskou kariéru. Jak na ni vzpomínáte?
Je to už dávno, ale lidé se mě na to ptají. Díky fotbalu jsem se dostal všemožně ve světě. Hrál jsem v Jižní Koreji, byl na zkoušce v Číně, kam bych se asi normálně nedostal, vyhráli jsme univerziádu v Buffalu, se Sigmou jsem byl ve Švédsku na pár přátelácích, s Bohemkou na soustředění ve Francii a mohl bych vzpomínat dál, kde všude jsem byl. Trošku je mi špatně, kolik jsem absolvoval zimních příprav a kolik se toho naběhalo. Mám horší vzpomínky na dřinu či opomíjení trenérů. Někdy mě stavěli na kraj zálohy, kde mi to úplně nevonělo. Byl jsem útočný a konstruktivní typ, takže jsem se chtěl pohybovat spíše ve středu, ale převládají pozitivní vzpomínky.
Nejvíce asi zaujme angažmá v Jižní Koreji, jak jste se tam dostal?
Letěl jsem tehdy do neznáma na zkoušku na deset dní. Odtrénoval jsem tam, odehrál tři přáteláky a vrátil se. Do tří týdnů mi volali, ať se sbalím a přiletím. Neměl jsem tehdy rodinu ani přítelkyni, takže bylo snadné ze dne na den odletět.
Jaké to v Koreji bylo?
Moc jsem toho o ní nevěděl, něco jsem si přečetl. Byla tam spousta zákazů a pravidel, které se musely dodržovat. Chtěli po mně, abych držel jejich tradice a kulturu. Mně jako Evropanovi to bylo proti srsti. V devět jsme museli být na ubytovně, zhaslá elektrika, v šest budíček a na snídani, i když byl trénink až na deset. Dali jsme tomu ale nějaký kompromis a já jsem si zvykl.
Stihl jste něco i procestovat?
Cestovali jsme všude možně, hlavně fotbalově, spali jsme na hotelech. Když bylo volno, snažil jsem se dostat do měst, kde jsem měl známé a kamarády. Velký zážitek bylo obrovské hlavní město Soul, podíval jsem se ke dvěma mořím Žlutému a Japonskému. Navštívil jsem vodní světy a v rámci přípravy jsme šli na jejich nejvyšší horu, což je spíše takový kopec, takže jsem i přírodu zmapoval.
Potom jste šel na zkoušku do Číny, proč?
V našem klubu v Koreji byly nějaké ekonomické problémy a cizinci jsme museli pryč. Měl jsem dvě varianty, buď Čína, nebo návrat do Česka, což jsem ještě nechtěl. V Koreji jsem zůstat nemohl, protože tam měli pravidlo, že cizinec nesmí posílit jiný tamní tým. Musel na dva roky pryč a pak se mohl vrátit. Manažer mi tedy zajistil letenky a já byl v Číně týden na testech.
Proč to nevyšlo?
Ztroskotalo to na manažerovi. Přišel jsem do obrovského tréninkového centra, kde byly všechny mančafty z první a druhé ligy. Dovedli si tam cizince a ti absolvovali kemp s herními i běžeckými testy. Byli se mnou spokojeni a chtěli ujednat smlouvu. Manažer mi řekl, že do pátku dorazí, jenže uběhla neděle a on nikde. Řekli mi, bohužel, bez manažera smlouvy uzavírat nemůžeme… Do dnešního dne nevím, proč se neukázal, vrátil jsem se naštvaný do Koreje a ani tam nevěděli.
Potom jste vzal Bohemku.
Ta mě vykoupila. Měla eminentní zájem. Proto jsem jí dal přednost před Sigmou a Libercem.
Odehrál jste za ni osm ligových zápasů. Jak na to vzpomínáte?
Bohemka mi dala hodně, měl jsem možná smůlu že tam byl trenér Vlasta Petržela. Nechci říct, že fotbalu nerozuměl, ale byl stará škola, který preferoval fyzickou zdatnost. Moje subtilní postava a technický styl mu asi moc nevoněly. Měl všechny mančafty dobře natrénované. Hodně se běhalo. Když se hrálo, tak si kluci brali kolíky, aby se brousilo, jiskřilo. On si postavil židličku na půlku a mnul si ruce, když někdo odcházel se šrámem, to bylo jeho. Byli jsme rádi, že jsme se nezranili. Já jsem to měl těžké, protože na mém postu hráli kluci, kteří měli ambici přestoupit jako Jan Flachbart nebo kapitán a tehdejší ikona Jiří Novák. Škoda, že jsem nevydržel delší dobu.
Odešel jste do Trenčína, kde jste si zahrál evropskou soutěž Intertoto Cup.
Uvítal jsem, že se ozvali, protože jsem chtěl pravidelně hrát. Měl jsem v té době asi nejvíce natrénováno, takže tréninky pod panem Petrželou měly něco do sebe. V Intertotu jsme prohráli s lotyšským Daugavpils smolně o jeden gól. Byla to cenná zkušenost, škoda, že jsme to nezvládli a nezkusili si ještě jinou destinaci. Mám ale perličku, protože jsme na zápas letěli z vojenského letiště bombardérem. Všechno se třepalo, seděli jsme jako paragáni a byli rádi, že jsme doletěli a nikdo nás nesestřelil.
play_fill
Potom už jste byl ve druhé lize a postupně se přesouval do Rakouska. Proč?
Šel jsem ještě na zkoušku do druholigového ruského mančaftu, za kterým jsem letěl na Kypr, ale ztroskotalo to na financích. Pak už jsem nehledal zahraniční angažmá, protože jsem měl operaci kolene, která mě limitovala a dostával jsem se do formy. Už jsem se nepodíval ani do ligy. Prošel jsem druhou ligou v Jihlavě a pak v Dolních Kounicích, kde slibovali hory doly, ale smlouva nebyla podepsaná a já jsem musel platit socku, zdravku a tak dále… Řekl jsem si, že profi fotbalu bylo dost, našel si zaměstnání a hrál už jen nižší soutěže. Třeba s Lipovou jsem vyhrál divizi a postoupil do MSFL.
A co štace v Rakousku?
Na tu vzpomínám nejraději, protože vzpomínky jsou nejčerstvější. Strávil jsem tam asi šestnáct let. S Markersdorfem jsem oslavil tři tituly a tři postupy. Tam byla vynikající atmosféra i hráči. My Češi jsme tam tomu udávali tempo.
Neříkal jste si zpětně, že to chtělo po angažmá v Jižní Koreji ještě zůstat venku?
Chtělo, v tu dobu jsem byl na vrcholu. Varianty byly, ale nedopadly. Celkově to angažmá vypadalo na smlouvě hezky, bylo to nějakých 5000 dolarů měsíčně, ale asi půlku jsem odváděl. Musel jsem platit manažera, který mě tam dostal, ubytování, socku, zdravku, takže toho moc nezůstalo a zase tak lukrativní to nebylo. Proto jsem měl být venku déle, ale užil jsem si to.
Ještě jsme nezmínili velký úspěch na univerziádě v Buffalu z roku 1993, kterou jste vyhráli.
To beru jako největší úspěch, protože reprezentovat Česko je sen pro každého sportovce. Navíc vyhrát zlato… My jsme od toho ani moc nečekali, brali jsme to jako výlet. Nikdo od toho moc neočekával, protože jsme měli vypsané prémie a nečekali, že nám je budou muset vyplatit, takže i nějakou korunu jsme si vydělali. Byl to velký úspěch. Dostali jsme se také na Niagáry, za což jsme byli rádi a celkově jsme se sešli dobrá parta.
Jaký turnaj byl?
Je to něco jako olympiáda, jen o některé sporty ořezané. Reprezentují tam akademici, vysokoškoláci. Je to jednou za čtyři roky a tehdy jsem hrál v Lerku Brno. Postoupili jsme do druhé ligy a prvoligisté tam moc nejezdili, protože byli pod smlouvami a krylo se to s letní přípravou. Byla tam ale zvučná jména jako Martin Hašek či Luboš Kozel. Z Olomoucka třeba Ivo Lošťák. Vyhráli jsme skupinu a potom jsme vyřadili Japonsko, Anglii a ve finále Koreu. Tam jsem nastoupil na hřiště v 55. minutě a o deset minut později jsem dal vítězný gól na 2:1. Se dvěma Korejci jsem se potom potkal i při svém angažmá u nich v týmu.
A co trenérská kariéra?
Neuvažoval jsem, že bych trénoval, ale tvořil se nový prostějovský Eskáčkový klub. Předsedou byl Jirka Kocourek a oslovil mě, abych pomohl u mládeže. Dlouho do mě hučel a zkušenosti mě nabádaly, že by to nemuselo být špatné. Věděl jsem, co po klucích budu chtít a jednou jsme soutěž vyhráli. Po třech letech se to spojovalo s nynějším Eskáčkem, chtěli, abych zůstal, ale já jsem už chtěl jít k mužům, kde tomu rozumím více.
V Kralicích jste ještě nedávno byl hrajícím trenérem.
Kariéra mohla být do tohoto věku, protože jsem měl štěstí na zranění. Hrál jsem spoustu zápasů a mám tam i góly. Cítil jsem se v pohodě, ale zdraví pozlobívá. Člověk nemůže jít do servisu a vyměnit opotřebované věci, neomládne. Teď v Určicích už jsem šel jen občas za béčko. Jsem rád, že jsem se nenechal přemluvit, abych i hrál, protože s tím nemám moc dobré zkušenosti. Z lavičky je koučování jiné, na hřišti toho tolik neobsáhnete a musíte se soustředit na sebe.
Co děláte v osobním životě?
Po konci profi kariéry jsem hledal vhodné zaměstnání, nabízel jsem bankovní produkty, byl jsem pomocný optik, pak jsem podnikal s kamarádem, kdy jsme si pronajali menší kavárničku. To ale lezlo do rodinného a osobního života. Hrál jsem ještě fotbal a když jsem v pátek musel být s lidmi do dvou a ráno jsem měl jet na zápas do Rakouska, tak to nešlo, i když jsem nepil. Byl jsem také ve vazební věznici a od roku 2012 si mě vzal otec do rodinné zámečnické firmy, kde jsem doteď.
