Exligista, s kterým se život nemazal. Tomáš Malínský musel už ve svých jednatřiceti letech opustit ligové trávníky. Zranění kolene mu totiž nedovolilo pokračovat dál. Po profesionální kariéře se rozhodl, že se vrhne na dráhu trenéra a holiče. Tuhle cestu, si taktéž jako tu profesionální, musí vybojovat.
"Chtěl jsem si kariéru natáhnout a dělal jsem vše pro to, abych mohl ještě hrát. Fotbalista po profesionální kariéře totiž má ten problém, že neví, co bude dělat dál. Pokud nemá někoho známého, tak tu pozici má náročnou. Já jsem ale nikdy neměl umetenou cestičku a vždy jsem si svoje místo musel vydobýt. Tak to bude asi takhle i v normálním životě," říká Tomáš Malínský v rozhovoru pro Deník.
Po dlouhých letech v nejvyšších patrech fotbalu jste se vrátil zpátky do rodné Skutče. Byl jste z toho nervózní?
To určitě ne. Nervozitu jsem necítil vůbec. Vlastně to bylo úplně v pohodě. Spíše jsem měl obavu, jestli po té pauze zapadnu výkonnostně. Nevěděl jsem, jestli to bude propadák nebo budu vyčnívat. Z toho jsem měl lehce obavy, abych pro kluky nebyl přítěží.
Měl jste v hlavě i vaše koleno, které vám zastavilo profesionální kariéru?
Strach mám pořád, toho se už nezbavím. Když trénuji kluky, tak se občas k nim připojím. Mám problémy takové, že to koleno mám nestabilní, když udělám nečekaný pohyb. Když bych to tedy shrnul, tak obavy jsem z toho měl při zápase, ale naštěstí vše dopadlo dobře (úsměv).
Stejná legrace jako v lize
První zápas a hned jste byl za hvězdu zápasu, když jste se střelecky prosadil a přidal i asistenci. Lepší start do angažmá jste si nejspíš nemohl přát…
Měl jsem nějakou představu, jak by to mohlo dopadnout. Chtěl jsem se hlavně ukázat v dobrém světle a pomoct klukům. Musím se přiznat, že mě překvapila úroveň utkání. Kluci do toho umí kopnout a zahráli jsme si dobrý fotbal. Na této úrovni by to mělo být hlavně o zábavě, a byť je soutěživost samozřejmě důležitá, tak jsem rád, že se neobjevovaly žádné zákeřné zákroky.
V kariéře jste poznal spoustu spoluhráčů, tak jak jste si sedl s novými parťáky ve Skutči?
Minimálně polovinu kabiny znám velice dobře, se zapadnutím tedy nebyl problém. Do Skutče jezdím za rodinou s dětmi, takže s klukama jsem pravidelně v kontaktu a někdy zajdeme i na pivo. Překvapilo mě, že byla před i po zápase stejná legrace jako v ligové kabině.
Jak často vás uvidíme v modro-žlutých barvách?
To je těžké říct. Kdybych neměl děti a nebydlel tak daleko, snažil bych se hrát každý týden. Takhle to ale bude složité. Trénuji ještě mládež v Liberci a tomu budu samozřejmě dávat přednost. Dal jsem si cíl, že čtyři zápasy odehraji na jaře, tak uvidíme, jestli to splním.
Jak se upekl přestup ze severu na východ Čech?
Vše začalo tím, že trenér a můj kamarád Martin Horáček se mě zeptal, jestli bych nechtěl být zaregistrován. Já jsem se tomu bránil, protože koleno mi moc neumožňuje hrát, ale nakonec jsme se domluvili, že mě zapíše a uvidíme, jak všechno bude a kolikrát budu moct nastoupit. Aspoň mě to nutí jezdit za babičkou, aby viděla vnoučata a já si zahraju fotbal.
close
info
Zdroj: DENÍK/ Jan Jelínek
zoom_in
Tomáš Malínský v dresu Hradce Králové.
Narazili jsme na vaše poslední angažmá v Jablonci, kde vás trápilo dlouhodobé zranění kolene. Jak jste zvládal tohle období?
Bylo to samozřejmě náročné, ale snažil jsem se s tím nějak vyrovnat. Trávil jsem každý den v posilovně a koukal na spoluhráče, jak odjíždějí na trénink. Nakonec jsem byl ale s tím smířený. To koleno mě trápilo dlouhých šest let a rok co rok se to zhoršovalo. Po těch dvou operacích na konci jsem se smířil s tím, že to je asi konec.
Zmiňujete smíření, ale i přesto jste se nevzdával a chtěl si profesionální kariéru natáhnout. Je tomu tak?
(vypálí) Jasně, že jsem chtěl si kariéru natáhnout a dělal jsem vše pro to, abych mohl ještě hrát. Fotbalista po profesionální kariéře má ten problém, že neví, co bude dělat dál. Pokud totiž nemá někoho známého, tak tu pozici má náročnou. Já jsem ale nikdy neměl umetenou cestičku a vždy jsem si svoje místo musel vydobýt. Tak to bude asi takhle i v normálním životě. Uvidíme, co přinese trenérská kariéra. Jsem teprve na začátku a třeba si mě někdo vezme jako asistenta.
Z Jablonce jste se přesunul zpátky do Liberce, kde působíte u mládeže. Jaký ročník vám padl do klína?
Sportovní ředitel mládeže mi nabídl, že bych mohl jít k U16 jako asistent a já nabídku s radostí přijal. Moc mě to baví a s klukama vedeme divizní skupinu. Pokud naše "devatenáctka" udrží extraligu, tak si jí kopneme příští rok i my. Trénovat děti ale není sranda, je to záhul (smích).
Vidíte tedy budoucnost čistě v trénování? Manažerská pozice by vás například nelákala?
Svoji cestu vidím spíše v trénování. Manažerské pozice mě nezajímají, protože jsem k nim neměl nikdy přístup.
Jak byste se popsal jako trenér?
Jsem klidnější a snažím se kluky povzbuzovat. Vím, co jsem měl rád já. Nejhorší bylo, když se trenér choval špatně a hrubě, to mi vůbec nepomáhalo. Povzbuzování je důležité, ale když je potřeba, zvýším hlas. Snažím se jít klukům příkladem a jsem klidný a rozumný. Na hřišti jsem měl nálepku, ale to bylo jen na hřišti, protože jsem zápasem žil a nechtěl jsem prohrát. Jsem na začátku trenérské kariéry a uvidíme, jak to půjde.
Jak si myslíte, že se daří mládeži v Česku a například konkrétně u vás v Liberci?
Liberec má obrovskou nevýhodu, že je u hranic a spousta talentovaných hráčů odchází pryč. Stále se tu ale najdou šikoví fotbalisté. Vždy klukům říkám, že už v šestnácti letech nastupují někteří v lize, tak tu šani mají i oni. Bylo by fajn, kdyby se alespoň dva kluci z ročníku chytli a zahráli si za "Áčko".
Liberec přebírá nový majitel. Myslíte si, že se něco změní vzhledem k mládeži?
Jsem zvědavý, jak to bude. Jestli bude navýšený rozpočet pro mládež a trenérské platy. Trenéři, kteří jsou tady dlouho, by si to zasloužili. Na prvním místě je ale televize a jestli nový majitel vyhlásí, že chce útočit na poháry, tak to nemůže jít ruku v ruce s mládeží. Pokud chcete totiž zapracovávat mladé, tak se na poháry špatně útočí. Jsem však zvědavý na koncepci, a jak si to nový majitel nastaví.
play_fill
Vrátíme se k angažmá v Liberci. Nemrzí vás zpětně odchod do Slavie?
Nikdy mě nenapadlo, že by mě to mrzelo. Je ale pravda, že tuhle otázku dostávám poměrně často. Byl jsem však rád, že jsem mohl poznat, jak to v takovém klubu chodí. Mrzí mě, že jsem nemusel utíkat. Mohl jsem tam dodržet smlouvu, ale chtěl jsem za každou cenu hrát. Proto jsem oslovil trenéry a odešel na hostování do Boleslavi. V Jablonci to poté nebylo špatné, ale doběhlo mě zranění. Nebýt toho, tak věřím, že by moje kariéra pokračovala ještě na slušně úrovni.
Jak vy zpětně vidíte vaši kariéru?
Nejhezčí léta jsem zažil v Liberci. V Hradci jsme měli jiné ambice. Neměli jsme stadion a byli jsme v lize nechtění. Teď mají krásnou arénu a věřím, že se zachrání. V Jablonci byla skvělá parta, ale zranění bylo černou kaňkou. Slavia pro mě byla splněným snem a poštěstilo se mi nakouknout i do reprezentace. To z hlavy už nevymažu. Hlavně to se každému nepodaří, proto toho nelituji.
Na závěr se sluší říct, že vyjma trénování vás po kariéře chytlo i stříhání vlasů. Je tomu tak?
(usměje se) Je to tak. Brácha dělá už dlouho úspěšně barbera. Přitom mě chtěl napodobit a být fotbalista. Zpětně jsem ale rád, že má teď stabilnější práci než mnoho fotbalistů. Já si nejsem jistý, co budu dělat, ale brácha říkal, že to je fajn práce a zatím mě to baví. Uvidíme ale, co bude dál.
