Zdeněk Nehoda slaví 70! Život mě stále baví. My pomáháme, fotbalu škodí rodiče

„Jsem pracující důchodce, což je pozitivní, že jo, protože kdybych nic nedělal, bylo by to špatné. Jsem v zápřahu, takže nemám čas vymýšlet, jestli mě něco bolí, nebo ne,“ myslí Zdeněk Nehoda pozitivně. „I zdravotně je vše v pořádku, přežil jsem covid, takže vše je dobré,“ dodává spokojeně Nehoda.

Zatím se tedy na odpočinek nechystáte?

Řeknu to takhle. Žene mě to, že mám co dělat a jsem mezi lidmi. Mezi mladými lidmi. Nemám čas chodit s důchodci na kafe a vykládat si, co máme za nemoci. Naopak jsem rád, že mohu jezdit do Prahy, kam se dostanu minimálně dvakrát třikrát do měsíce, případně do zahraničí, když je třeba synům pomoci. Vůbec jsem neuvažoval, že bych končil. Co bych vlastně dělal?

To je dobrá otázka…

Práce mě baví, je to jiné, než když jsem začínal. Pořád jsou nové a nové věci. Jak jsem ale řekl, nabíjí mě, že jsem s mladými.

Na webu máte heslo: Fotbalistů jsou miliony, šampionů jen několik. My známe cestu mezi vyvolené. Platí to stále?

Snažíme se. Myslím, že za ta léta jsme řadě hráčů pomohli. Nedvěd je nejvýš, kam jsme se dostali, ale věřím, že máme perspektivní kluky a vyplave z toho i někdo další.

close info Zdroj: archiv zoom_in Zdeněk Nehoda získal s reprezentací zlato na ME v roce 1976.

Udržujete se stále jako hlavní postava firmy, nebo dáváte víc a víc prostoru synům?

Máme to rozděleno tak, že řízení má na starosti starší syn David v Praze, mladší Michal dělá skauting, oba to vedou po sportovní stránce. A myslím, že velmi dobře. Já vypomáhám, s čím je třeba. Řídím to ale ekonomicky a s tím jsou kolikrát také starosti. Zvlášť když někdo nezaplatí, což v minulosti nebývalo, ale dnes je to moderní. S asistentkou a účetní to hlídáme.

Kolik tedy máte volného času?

Naše práce je specifická. Nejvíc jí je v přestupových obdobích v létě a v zimě. Jinak v průběhu roku je to o komunikaci, zejména tedy s hráči, které zastupujeme. A chodíme na zápasy. Soboty i neděle trávíme na fotbalech. Ale tím, že práci mám spíše o víkendu, a moje žena má firmy, které jí běží a může si udělat volno kdykoliv, tak když chceme, v týdnu si někam zajedeme.

Sportujete?

Už ne. V roce 2001 jsem byl na operací s kyčlí, pak jsem fotbal ještě zkoušel, ale nebylo to ideální. A před třemi lety jsem byl znovu na operaci. Žena ráda chodí, běhá, ale já jí vždy říkám, že jsem se tolik v životě naběhal, že si radši sednu a odpočinu si.

Asi hodně chodíte na ostravský Baník…

Baník a celou Moravu. Karviná, Zlín, Olomouc, Slovácko, Brno. Michal bydlí v Kroměříži, takže to tak obrážíme spolu. Mladí se ale soustředí spíše na dorost, já mám první a druhou ligu. Většinou když jdu na fotbal, tak alespoň na jedné straně někoho máme.

A když ne, umíte si fotbal užít?

Jak jsem řekl, fotbal mě pořád baví. I když měl jsem jedno těžké životní období, když mi v roce 2005 zemřela mladá manželka. To jsem byl v krizi, klukům jsem řekl, že si potřebuji odpočinout a uvidím, jestli se vrátím, nebo ne. „Tady to máte, pracujte,“ prohlásil jsem. No, a za dva roky mě to přešlo, kluci mě začali oťukávat, jestli se nechci vrátit, tak jsem kývl, a jsem tam dodnes.

Legenda Baníku Vojáček: Někdy zírám, abych se poznal. Co zažil na Camp Nou?

Fotbal

Vy jste byl po Pavlu Paskovi druhým hráčským agentem u nás, že?

No, ono to bylo trochu jinak. S Pavlem jsme se poznali ještě před revolucí, někdy v roce 1986, a jelikož jsem měl zkušenosti se zahraničím, spojili jsme se a načerno jsme dělali hráče ven. Straku do Mönchengladbachu, Radu do Düsseldorfu a podobně. Vše mimo Pragosport, přes který se jinak oficiálně chodilo. Po revoluci jsme měli spolu chvíli firmu, já ale v roce 1991 odešel dělat na pět let do Sparty. Když jsem skončil, tak jsem se k tomu vrátil. Založil jsem svou firmu. Chvíli u mě dělal i Pavel Zíka, když se vrátil z Ameriky, později se ale osamostatnil a byl třetím agentem tady.

Dneska už je vás výrazně víc.

No, nějakých sto čtyřicet, sto padesát. S výjimkou šesti sedmi firem všechny ani neznám. (usmívá se) Dělá to kdekdo.

Práce agenta se asi výrazně liší proti době, kdy jste začínal.

Je to o dvě stě procent jiné. Dřív jsme byli dva, pak tři, čtyři, pět, šest. Hráčů máte tři sta ligových, k tomu mladé. Bylo to tak, že hráči a jejich rodiče oslovovali nás, nyní máme skauting, kvůli kterému zaměstnávám sedm lidí, a hledáme, přemlouváme, radíme. Pokud je někdo nespokojený, domluvíme se a odejde.

Stává se to?

Ano. Rodiče si kolikrát myslí, že v šestnácti by syn měl hrát za Barcelonu, nebo aspoň v áčku Baníku. Přijdou a řeknou: „Neděláte to dobře, jdeme jinam.“ Pak hráč cestuje a čím víc má manažerů, tím je horší. Pak to není o agentovi. Služby nabízíme v podstatě všichni stejné. Ano, my, Paska, Zíka, můžeme domluvit stáže, i když ty nejsou tak zajímavé jako před deseti lety, protože kluci jsou většinou v reprezentacích. A pořád hrají. A když hraje šestnáctka Česko – Německo, je tam padesát skautů. Špičková evropská mužstva znají naše hráče kolikrát lépe než my sami, nebo jejich vlastní kluby. Proto spíše volají právě ti skauti, což je zajímavější, než abych se ozval já, že mám dobrého hráče.

Kolik jich nakonec do profesionálního fotbalu projde?

Myslím, že odpad je asi 90 procent. Prosadí se deset dobrých ze sta. A dobrých - tím myslím, že hrají ligu, ne v zahraničí. A to je úspěch. Elitních českých hráčů není moc, je u nás třeba Tomáš Vaclík, kterého jsem podepisoval na Kuřím rynku, když mu bylo patnáct. Máme Vaška Černého. To jsou špičkoví hráči, je jich ale málo. Kuriózně ale ti špičkoví nestojí tolik práce jako ti průměrní.

Opravdu?

Ano, špičkovému hráči uděláte smlouvu, servis a běží to. Kdežto u průměrného pořád něco řešíte. To je problém. A u mladých jsou velkou potíží rodiče. Je neštěstí, když podepíšete patnáctiletého kluka, tak do jeho osmnácti devatenácti vám do toho pořád mluví. Hráč to kolikrát ani nechce, je rozumný. Rodiče tomu prostě škodí. Když tátovi řeknu, aby sedmnáctiletý syn šel studovat, urazí se. A jde jinde. Já to ale myslím dobře. Z mých synů byl Michal první, který šel do zahraničí. Do Štrasburku, měl čtrnáct a půl roku. Krátce po revoluci. I David hrál ligu, ale neuživil by se tím. Tak si udělal práva. Ve vlastní rodině jsem se na věc díval profesionálně. Problém rodičů je, že si myslí, že z každého bude Messi.

close info Zdroj: archiv zoom_in Zdeněk Nehoda vyhrál s Duklou Praha tři mistrovské tituly.

Rodiče asi nepomáhají, ale i o agentech se říká, že fotbalu škodí. Že plantáte mladým hlavy. Co si o tom myslíte?

My jim pomáháme. Ne každý je připraven v sedmnácti na zahraničí. Ne každý ale chce čekat do dvaceti na šanci v lize. Hlavně sportovně jim pomáháme, ukazujeme cestu, kam by měli jít. A to je spojeno s ekonomikou. Nepleteme jim hlavu, že bychom chtěli prodávat za každou cenu, my z toho něco máme, až když ukážou, že jsou dobří a mají na nejvyšší fotbal. Myslím, že jim spíše pomáháme, než škodíme.

Zmínil jste syna Davida, že je právník. To jste ale vy také…

Ano, já začal studovat, když jsme vyhráli mistrovství Evropy. V říjnu jsem udělal zkoušky a při fotbale vystudoval. Bez problémů. Po roce jsem ale šel do zahraničí, takže jsem se k profesi dostal až po návratu, kdy jsem nastoupil na ČSTV. Tam jsem přičichl ke sportovnímu právu, které dříve nikdo neuměl. I můj právník ve firmě Broňa Šerák se to učil, stejně tak Heindlová. Ve fotbale mi to vzdělání pomáhalo a využil jsem ho. Teď ale na to máme právě Broňu, který je u nás snad dvacet let.

Je sportovní právo těžší, než další druhy práva?

Je to jiné. Začínají v tom být velké peníze, protože se zvedla osobnostní práva hráčů, ve Španělsku byly daňové úniky… Je to zajímavé, musíte tomu rozumět a pořád to studovat. Mně už ujíždí vlak, tak když něco potřebuju, zavolám Davidovi, nebo Šerákovi. Myslím ale, že do budoucna je to hodně perspektivní práce.

Jak ale přišel impulz k tomu, že jste šel na vysokou školu?

Byla to perspektiva. V roce 1976 jsem byl ženatý, měl dvě děti, vydělávali jsme co? V porovnání s dneškem skoro nic. Ano, měli jsme se dobře. Byly byty, auta, ale žádné miliony. Přemýšlel jsem, co dělat, protože čas byl. I dneska ho hráči mají. Místo toho, aby seděli každý den tři hodiny na kávě v Karolině, tak mohou chodit do školy. Navíc mě to bavilo, já nikdy nebyl na matematiku a fyziku, ale rád jsem četl, tak jsem do toho šel.

Co na to říkali vaši spoluhráči?

Nic. Holt jsem s nimi nehrál v autobuse karty, ale četl jsem si.

Lukeš: Útěky Kukučky a Šmigy z Baníku? K Paskovi mi nesedí, ale náhoda to nebude

FORTUNA:LIGA

Byl jste výjimkou?

Právě že ne. Venca Samek, bývalý kapitán Dukly, studoval se mnou. Vím, že i další hráči dělali školu. Jasně, nedělala to půlka mužstva, každý nemá předpoklady, ale nebylo jich málo.

Šlo by to i v aktuální době?

Když hráč má předpoklady a chce, tak ano. Možností je hodně. Třeba Vašek Černý odmaturoval, Sáďa (Michal Sadílek) mu také dobíhá… Snažíme se těm klukům pomoci, aby aspoň maturitu měli a byla u nich další perspektiva.

Přemýšlel jste někdy, co byste dělal, kdybyste se nedal na fotbal?

Těžké, protože já ho hrál profesionálně od šestnácti. (usmívá se) Já chtěl vystudovat FTVS a učit tělocvik, protože jsem měl v Hulíně učitele, který mě inspiroval. A k tomu mít třeba i zeměpis nebo něco. Nakonec se vše vyvinulo jinak.

Něco jste už naznačil, ale jak vaše kariéra agenta začala?

Když jsem přestupoval do zahraničí, šel jsem přes Pragosport. Po roce jsem se seznámil s jedním belgickým manažerem, který mně pomohl do Lutychu. Od něj jsem se snažil učit, že Pragosport nepotřebujeme. Napadlo mě, že by to šlo i v Čechách. Načerno. V roce 1984 jsem nevěděl, že přijde revoluce. Dostal jsem do zahraničí fotbalistu, házenkáře, a zjistil jsem, že to funguje. A pak jsem se seznámil s Paskou, který žil na Západě a měl kontakty, já tady hráče, takže jsme si vyhověli.

Napadlo vás, co by se dělo, kdyby na to komunisté přišli?

Co bych nepřemýšlel… Já ale nikdy emigrovat nechtěl, protože jsem měl rodinu. Navíc bych v Evropě dva roky nemohl hrát. To nebylo jako u hokeje, že jste utekl do Ameriky a hrál jste. I kdybych tam ženu s dětmi dostal, kdo by mě živil? Neuvažoval jsem nad tím. Dělali jsme to nelegálně, ale tím, že Paska žil na Západě, bylo to jednodušší. Později jsme se s Pragosportem domluvili, Jarda Vacek (majitel) je dodnes mým kamarádem. Myslím, že nehrozilo, že by nás zavřeli. Ale vydělali jsme slušně.

close info Zdroj: Anefo/Bert Verhoeff zoom_in Zdeněk Nehoda (vlevo) s Josefem Masopustem a Ivo Viktorem v roce 1974.

Tomu se dá věřit. Kolik?

Někdy v roce 1989 – ještě před revolucí – jsme prodali Frantu Straku do Mönchengladbachu, a za provizi jsme si s Pavlem každý koupili ojetý mercedes. Nebyly to miliony, ale žili jsme si dobře. Možná by to tedy fungovalo i bez revoluce. Ale těžko dnes odhadovat. My mohli do zahraničí jít až ve 32 letech a při padesáti zápasech za reprezentaci. To já ale měl ve čtyřiadvaceti, byl jsem navíc mistr Evropy, a nabídky jsem měl všude možně. Bral jsem pět šest tisíc korun, přičemž průměr byl v republice patnáct set. Paráda. Ale když jsem přišel do Darmstadtu, měl jsem deset tisíc marek. Marka byla dvacet korun, takže jsem měl za jednu výplatu víc než za rok v Dukle. A to šlo o druhou bundesligu. Dnes za osm tisíc euro nikdo nepůjde ani do Polska nebo Maďarska.

Patříte k lidem, kteří při výročích bilancují?

Ne. Čtyřicátiny jsem slavil na Spartě jako sportovní manažer. To nebyla žádná oslava. Padesátiny byly také na Spartě, ale už tam bylo 450 lidí - nádhera. Šedesátiny už byly tady, u kamaráda Petra Zajaroše. Sedmdesátiny pak budou opět tu, ale spíše jen s rodinou. Z fotbalu asi nikdo. Fotbalovou oslavu udělám v Praze v červnu. Jsem rád, že se zase sejdeme a uvidím čtyřicet padesát nejbližších lidí z rodiny a kamarádů.

Co jste dostával za dárky?

Na padesátiny jsem od už nebožtíka Mina Raioly dostal nádherné Rolexy. Vážím si jich dodnes. A od Pavla Nedvěda kupé mercedes. Dlouho jsem si ho ale nenechal. Byly to ale extra dárky.

Jak vás zasáhla informace o smrti kamaráda Mina Raioly?

Sice jsme nebyli v poslední době ve spojení, jen občas jsme si zavolali, ale já to věděl. Nějaké dva tři měsíce bylo jasné, že je to špatné. Jen se čekalo, až to přijde, protože to bylo neléčitelné. U něj si ale vzpomenu na rok 2005, když rakovina zasáhla mou ženu. On byl první, kdo mi volal a nabízel, ať to jedeme léčit do Ameriky, že vše zaplatí, ať se nestarám. Žena to odmítla, samozřejmě. A teď to potkalo i jeho.

V čem byl výjimečným agentem, že měl největší hvězdy?

Já ho poznal, když mu bylo zhruba třicet. Uměl osm řečí, měl arogantní chování, klidně si dal nohy na stůl. V tom jsem ho vždy krotil. Úžasný byl ale v tom, že hráčům uměl udělat parádní smlouvy. Vybavuji si, že jsme domluvili smlouvu a hráče se zeptal: „Jsi spokojený?“ Když mu bylo řečeno, že ano, tak Mino říká: „Zdeňku, a teď si jdeme pro svou provizi my.“ Vždy tvrdil, že prvně hráč, pak až on. To jsem pak předával i svým synům, i když je to práce. Neděláme to proto, že máme rádi fotbal, ale abychom vydělali. Já ve firmě živím patnáct lidí. Zažili jsme toho spolu hodně. Proto si k narozeninám přeji jen zdraví. Nic jiného. To penězi ani úspěchem nenahradíte a já si toho v rodině i u kamarádů prožil dost.

Brankářská legenda Mikloško: Odmítl jsem Fergusona, za rozhodnutím si stojím

Fotbal

Pocházíte z Hulína. Jezdíte na rodné Zlínsko, či na Hanou?

Málo. V Kroměříži bydlí syn, tak tam se dostanu, v Hulíně mám bratra, tudíž i zde se občas stavím. Jinak ale nic. Leda na fotbal.

Dlouhá léta jste žil v Praze. Co vás přivedlo do Ostravy, potažmo Rychvaldu, kde žijete?

V roce 2005 mi zemřela žena, o rok později jsem poznal svou současnou a odešel jsem z firmy. Ona tu měla své dva zaběhnuté podniky. Chvilku žila se mnou v Praze, ale musela dojíždět, tak jsme se rozhodli přestěhovat, protože já svou práci mohu dělat i z Ostravy. Všichni si mysleli, že jsem se zbláznil, ale řeknu vám, že po patnácti letech jsem tu spokojený. Mám zde kamarády, známé, mám v Rychvaldu pěkný dům, do Beskyd je to blízko. Severní Morava není špatná. A to vám říkám jako člověk, který 35 let žil v Praze. Nelituji.

Vaše kariéra se kryla s nejúspěšnější érou Baníku. Nabídku z Ostravy jste nikdy nedostal?

Ne. Baníku jsem trochu pomáhal v roce 2018, když už tam byl Venca Brabec, protože je kamarád s mým synem. Také je z Kroměříže. Ale jako hráč jsem tu možnost nikdy neměl. V té době se těžko přestupovalo. Byla Sparta, Dukla, Baník a Brno. Ze Sparty jsem nabídku měl v roce 1975. Jedinou. A to vás nepustili. Nešlo to. Bez peněz, ani s nimi.

Vaše žena je ekonomicky zaměřená. Mluvíte si do práce?

Ne. Víte, když jsme spolu před lety začali žít, ani nevěděla, že jsem fotbalista. Bývalý, slavný…

Skutečně?

Fotbalu nerozumí, nezajímá se o něj. A pořád to bere stejně. Za patnáct let byla se mnou třikrát na fotbale. Na Spartě, na Ajaxu a v Basileji. Já nerozumím její práci, každý máme své. Hlavně fotbal je specifický. Platby, neplatby, dluhy, to nelze řešit jako v normálním životě. V tom se musí umět plavat. Ona by udělala „šup, šup, šup“. A to nejde. (směje se) Do podnikání si nekecáme.

V Ostravě jste měl i restauraci…

Když jsem zde přišel, nebylo kde jíst. Restaurací moc nebylo, tak jsme si otevřeli v roce 2008 Stella Marinu. Italskou, luxusnější. Jenže po čtyřech letech jsme se rozhodli, že ji zavřeme a budeme dělat to, co umíme. Nefungovalo to. Byla známá, oblíbená, ale ekonomicky to nedávalo smysl. Přitom deset let jsem chodil k Emanuelemu Ridimu v Praze, je to můj kamarád. Koupil jsem si od něj know-how, naučil jsem kuchaře jeho recepty, ale finančně to nešlo. Tehdy dát v Ostravě za jídlo tři sta čtyři sta korun? Návštěvnost nebyla dobrá. Je nesmysl do toho jen sypat peníze. Ale teď dělám, co opravdu umím, a jsem spokojený. Život mě baví.