A jak to tak bývá, sám nejprve fotbal okusil z pozice hráče. „Moje začátky se váží k Šumavanu Vimperk. Hrálo se na škvárovém hřišti a nastupovali jsme v klasických šumavanských košilích. Z té doby si pamatuji jména jako Vlasta Talián, Pavel Markytán, Ota Koukal a další. To mi bylo deset let a trénoval nás pan Talián,“ vrátil se ke svým fotbalovým začátkům Jan Škrle. Brzy však jeho kroky směřovaly na Strakonicko. „Přestěhovali jsme se do Strakonic. Těsně předtím jsem hrál na velkém turnaji ve Čkyni, kde jsme ve finále porazili Spartak Strakonice. A ve Strakonicích jsme bydleli blízko ČZ, a tak jsem začal hrát za žáky Spartaku. Přešel jsem do dorostu, ale nikdy nepatřil k žádným hvězdám. V dorosteneckých dobách jsem již začal fotit. A focení se stalo mojim obrovským koníčkem,“ vrátil se k jakémusi životnímu předělu Jan Škrle a pokračoval: „Fotil jsem pak i na vojně, kdy jsem byl v Hraničáři České Budějovice. Byl tam zrovna Jindra Dejmal a někteří kluci z Dynama, a tak jsem hrál za béčko nějaký okres na Budějovicku. Ale především jsem v letech 1967 až 1969 dělal na vojně fotografa. Ale když se vrátím k mojí první fotce v novinách, tak to bylo v Jihočeské pravdě v roce 1964. To tam byl Míla Ortman. První fotka byla ze Spartaku Strakonice, pamatuji se, že měli tehdy bílé dresy. Kromě Míly Ortmana jsem nejvíce spolupracoval s Vláďou Majerem a Petrem Turkem.“

Ale i po vojně hrál Jan Škrle fotbal. Vrátil se do Strakonic. „Hrál jsem za béčko, ale měl jsem takové toulavé boty, a tak jsem se vrátil do Vimperka. Znal jsem tam hráče i funkcionáře. Byl tam Zdeněk Soukup, Petr Velacek a další. Ale zůstal jsem tam jen rok, bylo to složité na dojíždění. Tehdy se hrál ve Vimperku krajský přebor a já dal dva góly. Pak jsem přestoupil do Volyně, kde se hrála A třída. Trénoval to tehdy Toman. Hráli jsme o postup do kraje, v posledním kole jsme potřebovali vyhrát v Kaplici, ale skončilo to 0:0. Druhý rok ve Volyni již to nebylo ono a já šel do Radošovic. Tam byli Jirka Stiegler, Jirka Hanušů, Zdeněk Svoboda a Franta Kůs. Tam jsem hrál v útoku a dával docela dost branek. Pamatuji se, že jsme porazili Pražák 11:2 a já dal sedm gólů. Z Radošovic jsem odešel na Pražák. K nám do mlékárny jezdil opravovat lednice nějaký Jarda Růžička a ten mě přemluvil přejít na Pražák. Tam byla také skvělá parta a na Pražáku jsem hráčskou kariéru končil v roce 1977,“ shrnul svou kariéru na hřišti Jan Škrle s tím, že však současně s tím stále chodil a jezdil fotit sport, především fotbal.

Ale je třeba také říci, že si Jan Škrle zahrál i divizi. „To bylo díky Jirkovi Stieglerovi a zahrál jsem si dva zápasy. Já hrál za béčko a asi nebyli hráči, tak mě vzali do Domažlic. Já dal góla, ale prohráli jsme 2:3. Pak se ještě hrálo s Chebem a hráli jsme 1:1,“ vrátil se ke své divizní anabázi známý strakonický fotograf.

Asi málokdo asi ví, že si Jan Škrle také pár zápasů zapískal. „Seděli jsme s Vencou Jindrů, který tehdy delegoval rozhodčí, a říká mi, že nemá koho poslat do Kladrub. Tak jsem mu řekl, že tam zajedu. Musel jsem si rychle sehnat vybavení a vyrazil. Do té doby Kladruby v sezoně nevyhrály ani jeden zápas a se mnou se jim to podařilo. Vyhrály 4:3. Hrálo se na malém hřišti v Kladrubech, vedle bylo žito, takže každý zakopnutý míč se dlouho hledal. V poločase mi pokladník přinesl padesát korun v korunách. A pak jsem byl ještě vyslán do Nišovic. Zase tam hrály Kladruby, ale tentokrát vyhrály Nišovice 5:2. To byly moje jediné dva zápasy v roli rozhodčího. Dokonce jsem dal i červenou. Vyloučil jsem Pepu Cimburka, který pak se mnou asi dvacet let nemluvil, ale teď jsme zase největší kamarádi,“ vyprávěl s úsměvem Jan Škrle o své „rozhodcovské kariéře“.

Jako si vždy fotbalista vzpomene na nejzajímavější zápasy či spoluhráče a protihráče, tak i fotografovi zůstanou v paměti zajímavé zápasy. „Nejraději jsem fotil derby a především ve Strakonicích. Zápasy Spartaku s Fezkem byly vždy zajímavé, hodně vyhecované, protože se kluci navzájem znali. Fezáci dělali ve Zbrojovce, takže se to hecovalo už dopředu, chodilo i hodně diváků. Pamatuji se, že když jsem ještě hrál já, tak tyto zápasy byly vyhecované i v žácích a dorostu. Přestože hrál Spartak vyšší soutěž, tak byly vzájemné zápasy vyrovnané. Zápasy to byly zajímavé pro hráče, diváky a samozřejmě i fotografy. Pamatuji na derby, které se hrálo na Fezku na škváře a bahně. Skončilo to 1:0 a góla dal myslím Holman. Chytal Zdeněk Křížek starší. Na derby jsem se vždy moc těšil,“ vypráví své zážitky oblíbený fotograf.

I s foťákem na krku se Jan Škrle setkal s celou řadou vynikajících sportovců nejen na Strakonicku. „Jezdil jsem prakticky všude, ale přeci jenom má člověk velký vztah ke Strakonicku. Všude jsem měl plno kamarádů. Vzpomenu třeba na Pepíka Macha ve Vodňanech, výborná duše fotbalu a všeho kolem něj. Byli tam i Vošta, Kovářík, Míla Ziegler a další. Tam jsem jezdil hodně rád,“ zavzpomínal na kamarády z Vodňan.

Ale s otevřenou náručí vítali Jana Škrleho i v ostatních klubech. „Třeba v Blatné je Honza Kalous, díky kterému tam po povodních udělali nové hřiště. Makali i všichni lidé okolo. Ve Volyni byli zase Vlasta Petráš, Havel, Venca Žák a další funkcionáři. To vše byli moji kamarádi. Posedělo se, pokecalo a bylo to fajn,“ zavzpomínal na další místa Jan Škrle a doplnil: „Co se týče Strakonic, tak tady to bylo velké. Plno výborných hráčů a těžko vyzdvihovat jednotlivé hráče. Spíše funkcionáře jako Pepík Polata či Zdeněk Koller ve Zbrojovce, na Fezku Jarda Petřík a další. Vystřídalo se jich tam za ta léta plno.“

S fotoaparátem se však Jan Škrle dostal i za velkou louži. V roce 1976 vyrazil na Olympijské hry do Montrealu. „Od Sportturistu jsme vyrazili na Olympiádu. Vyrazilo nás dvaadvacet, zpátky nás už letělo o deset méně,“ začal vyprávět o Montrealu strakonický fotograf a doplnil jednu možná trochu neobvyklou příhodu: „Šli jsme na atletiku, zrovna když Fibingerová získala ve vrhu koulí bronz. Já neměl lístek, ale šel jsem s šéfredaktorem Olympie Ctiborem Rybárem, který mi říká, vezmeš si foťák a nějak to vyvedeme. Šel jsem tedy s ním a prošli jsme asi deset bezpečnostních kontrol a já se dostal až na VIP tribunu. Až tam mě sledoval nějaký pořadatel, který odhalil, že tam nepatřím. Musel jsem tedy z novinářských rezervací pryč, ale šel jsem klasicky do hlediště. Ale zajímavé bylo, kolik jsme prošli kontrol.“

Z Montrealu si však přivezl i další zážitky. „Vyfotil jsem vítězství Antona Tkáče v cyklistickém dráhovém sprintu. Byl tam tehdy i herec Alfréd Strejček, skvělý člověk. Spolu jsme prodávali lístky na sportovní gymnastiku. I když tam cvičila Nadia Comaneciová, tak nás gymnastika nebrala. On na ten kšeft moc nebyl, ale já tehdy prodal lístky asi za čtyřicet dolarů,“ vyprávěl další zážitky z Montrealu Jan Škrle s tím, že jej však mrzelo, že se nedostal na fotbal.

Zkrátka sportovní a fotbalový život s fotoaparátem přinesl strakonickému fotografovi plno krásných chvil. „Hodně jsem jezdil i do Prahy. Pamatuji třeba na zápas kvalifikace na Mistrovství světa s Maďarskem, které se hrálo na Spartě. Skončilo to tehdy 3:3 a byl to zážitek. Ale největší záběr sportovního fotografování jsem vždy měl na jihu Čech. A přineslo mi to plno velkých kamarádů,“ dodal Jan Škrle.