Osobnost Deníku
Přečíst článek >

S fotbalem začínal před více než šedesáti letech jako kluk na Hluboké, odkud se v patnácti letech přesunul do českobudějovického Dynama. První ligu si ale zahrál až v Jablonci a ve Slavii.

Na své působení v dorostu Dynama však dodnes rád vzpomíná. „Měli jsme výbornou partu a neméně výborného trenéra pana Kubeše, který na nás sice byl hodně přísný, my ale vyhrávali, tak nám to nevadilo," usmívá se a líčí, jak tehdy vyhráli svou skupinu dorostenecké ligy. „V rozhodujícím zápase jsme doma vyhráli s Duklou Praha a na Střelák přišlo daleko víc lidí, než jich tenkrát chodilo na chlapy."

A-tým Dynama tehdy po sestupu ze II. ligy hrál jen divizi a na tu moc diváků nechodilo. A když Dynamo divizi v roce 1967 vyhrálo a mělo jít do druhé ligy zpět, svaz výhru 10:0 v rozhodujícím zápase s Lokomotivou v budějovickém derby jako regulérní neuznal a Dynamo místo do II. ligy bylo za trest přeřazeno o tři stupně níž až do I. A třídy.

To památné derby s Lokomotivou tehdy odehrál i Frydrych. „Pro mě to bylo poslední utkání za Dynamo, protože druhý den jsem šel na vojnu. My po tom zápase šli z Vrbného pěšky na náměstí a tam jsme naskákali do kašny. Jenže já se dva týdny nato na vojně dozvěděl, jak to s tím naším postupem dopadlo," vzpomíná.

Vojnu absolvoval v Dukle Tábor. „Ta zrovna spadla ze II. ligy, my pak ale v divizi neprohráli ani jediné utkání a doma jsme neztratili ani bod," vyzdvihuje a připomíná, že druhá liga tehdy byla ve dvou skupinách, české a slovenské. „Zrovna se ale vytvářela jedna celostátní druhá liga a my tudíž museli v české skupině skončit do osmého místa," vysvětluje Frydrych, jako druhoročák v té sezoně v Dukle Tábor dělal kapitána. „My skončili osmí a postoupili."

Po vojně byl o nadějného stopera zájem i v nejvyšší soutěži. Ozvala se mu Slavia a Jablonec. „Nabídka ze Slavie mě samozřejmě hodně lákala, nakonec jsem se ale rozhodl pro Jablonec," říká.

Nelituje toho, své angažmá v Jablonci, který v té době patřil ke špičce II. ligy, si chválí. „Na svou dobu jsme tam měli vynikající podmínky, dokonce jsme postoupili i do ligy," říká.

Když mu pak ale znovu hodila laso Slavia, neváhal. Se Slavií v sezoně 1975/76 málem získal i titul, ten ale Slavii o pověstný chloupek utekl. „Poslední zápas jsme hráli na Slovanu a na Tehelném poli bylo třicet tisíc lidí. My měli smůlu, protože minutu před půlí jsme kopali roh a Segmüller hlavou dal gól, jenže rozhodčí ho neuznal, že prý ještě předtím nepískl. My pak 2:0 prohráli a bylo po titulu…"

Se Slavií tudíž titul nezískal a Ligu mistrů si s ní nezahrál, ale fantastické vzpomínky má na sehraný zápas v Madridu, kde Slavia v roce 1976 v dojednané benefici zaskočila za Bayern. „Vedli jsme 1:0, ale nakonec padli 4:1, nicméně já si tam zahrál před devadesáti tisíci diváky a byla to prostě fantazie," popisuje nadšeně.

V roce 1978 se Frydrych se Slavií rozloučil, půldruhého roku hrál II. ligu v Příbrami a kariéru pak zakončil doma v Dynamu, jemuž dodnes fandí. „Chodím pravidelně, máme na Střeláku s Milou Šerým a Láďou Novákem už své stálé místo," popisuje svá setkání se dvěma dalšími legendárními budějovickými fotbalisty.

Nikdo by mu těch sedm křížků nehádal. „Dál chodím do své advokátní kanceláře a k soudu a ve svém volnu jezdím hodně na kole," líčí své vyjížďky podél Malše na Hodějovice, Vidov a Roudné. Anebo na Hlubokou, kde si párkrát zajel i na trénink místních fotbalistů. „Vede je můj bývalý spoluhráč a kamarád Franta Cipro," uvádí.

Ačkoli Josefu Frydrychovi, jak s úsměvem sám podotýká, od pondělka už potáhne na osmdesátku, ještě před třemi lety chodil hrát fotbal za starou gardu Dynama. „Kolem mě byli samí mladší kluci, já už hrál spíš pozičně," pousmál se a zalitoval, že kvůli operaci kyčle musel kopačky už definitivně pověsit na hřebíček.

I když, kdo ví…