Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Veleničtí se po roce v okresním přeboru vrátili zpět do krajské I. B třídy a jejich nejzkušenější hráč věří v úspěšné zakončení sezony a záchranu v soutěži.

Pád velenického fotbalu přišel po dlouhých letech na jaře 2007, kdy jste marně zápasili s Trhovými Sviny o černého Petra. Jaká byla hlavní příčina sestupu?
Ani nevím… Budějovická skupina je mnohem těžší, ale doufám, že až se mladíci z Lokotky ostřílí, tak si jí zahrají.

Po roce v okresním přeboru Jindřichohradecka jste s šestibodovým náskokem po zásluze zvítězili. Jakou kvalitu měla tato soutěž a byl návrat těžší než se zdá?
Ve Velenicích se nepamatuje, kdy se tam naposledy hrál přebor, tak honem zpět. Nedokážu si představit, kdybychom se nevrátili tam, kam patříme. V okresu jsme byli fotbalovější a díky tomu jsme vyhrávali. Kvalita soutěže ušla, ale k pláči jsou některá mužstva, která mají namísto hřiště pole a místo kabin stodolu.

Čím to, že Velenice ještě před čtyřmi roky hrály I. A třídu?
Byli jsme parta zapálená pro fotbal a nějaký ten pátek jsme hráli pospolu, po zápase šli všichni na pivko rozebrat zápas. Všichni na tréninku. Prostě se to nedá s dnešní dobou vůbec srovnat. Pár kluků odešlo do Rakouska, někteří kvůli zraněním skončili. Dnes je jiná doba, nikdo tomu neobětuje ani chvilku navíc.

Uplynulý podzim ale nevyšel Lokomotivě podle představ. Opět se usadila v I. B třídě u dna.
Nepočítal jsem s tím, čekal jsem tak střed tabulky, ale opak byl pravdou… Nechci se k tomu vracet, teď je jen jedna cesta a ta je nahoru, nikam jinam.

Vy jste byl na podzim dlouhodobě mimo hru, jak jste se těšil na trávník?
Každé zranění a odmlka od fotbalu mě velice trápí, mrzí mě, že těm klukům nemohu pomoct, takže bolest nebolest, hybaj na trávník. Miluji, když mohu rozvlnit soupeřovu síť.

U hráčů staršího data narození je zvykem, že se s přibývajícími roky stahují dozadu a končí na postu posledního. Ve vašem případě to ale neplatí. Stále se honíte v útoku.
Byl jsem střelec. Myslím, že mé jméno na soupisce ještě u soupeřů budí respekt, ale kdyby mi trenér řekl, budeš hrát vzadu, neodmítnu. Ale bude mě to lákat útočit a protože mě znají, tak mě nechají tam, kde mi to sedí nejlépe, a to je vepředu. Dej tři góly a můžeš vystřídat, to jsou slova trenéra v kabině.

Prozraďte nám, kudy vedla vaše fotbalová kariéra a jak dlouho hájíte barvy velenické Lokomotivy?
Má kariéra? Dorost na Rapšachu, muži na Halámkách v krajském přeboru, liga dorostu a divize v Pelhřimově, krásné časy, vojna Znojmo, druhá liga, nakonec divizní Domažlice. Po návratu z vojny jsem se vrátil zpět na Halámky a po krátkém čase jsem šel kopat do rakouského Nondorfu, kde jsem strávil osm úžasných let. Barvy Lokotky hájím už asi šestý rok.

Jak se vám hraje na hrotu s velenickými mladíky. Vy byste jim vlastně mohl dělat tátu.
Díky tomu, že jsem věkově daleko od nich, tak si myslím, že je to pro ně velká motivace ukázat, že něco umí. Kluci jsou velmi rychlí, je dost těžké se jim vyrovnat, ale berou mě takového, jaký jsem, a snaží se mi pomáhat. A za to jim patří dík.

Na trávnících jste si vydobyl vizitku obávaného střelce. Počítal jste si, kolik jste v kariéře dokázal vstřelit gólů?
Já to nikdy nepočítal, dělalo mi to radost a snad i divákům. Počítal to jeden čas otec, ale pak to vzdal. Třicet až čtyřicet gólů za každou sezonu je slušná vizitka, co?

Jaká vaše sezona byla nejvydařenější, nejpamátnější?
Každá sezona je krásná, když můžete na trávníku hrát a pokořovat vstřelenými góly soupeře, ale jedna by se našla. Hráli jsme jak znovuzrozeni celou sezonu. Bylo to ve Velenicích proti Lomnici nad Lužnicí o postup do I. A třídy, kdy jsem v posledních minutách zápasu po ideálním centru dával hlavou na 2:1 a postup byl na světě. Skvělá fotbalová parta, diváci a samozřejmě atmosféra po vítězství. Postupy i sestupy jsem zažil a zažívám jen u Lokotky.

Nemáte v plánu, že pomalu pověsíte kopačky na hřebík?
V říjnu mi bude čtyřicet a bydlím v Jindřichově Hradci. Několikanásobné operace kolen mi už také nedovolí, co dříve, a nebýt mé nynější přítelkyně, která se o mě stará jak o batole, tak nevím. Uzavřeli jsme spolu dohodu, buď úraz nebo na mé narozeniny ukončím aktivní činnost. Ale snad ji ještě přemluvím a pokud zdraví bude sloužit, tak bych to zkusil, dokud to půjde. Vždyť fotbalem žiji a nedokážu si představit víkend, kdy bych nemohl vyběhnout na trávník. Ale do října je ještě dost daleko, tak uvidíme. Jinak hřebík je připraven!

Jaro jste odstartovali velmi dobře, zdá se, že cesta za záchranou vede přes tříbodové zisky na vlastním hřišti. Navíc D skupina I. B třídy je nesmírně vyrovnaná jak na čele, tak na jejím konci. Co říct ke kvalitě soutěže, v níž první může v klidu prohrát u posledního?
Samozřejmě, doma se musí plně bodovat a zvenku nějaký ten bodík není k zahození. Byl bych velice nerad, kdyby se spadlo. Kvalita soutěže je opravdu velmi vyrovnaná, bodové rozdíly jsou minimální. Nikdo není neporazitelný. Fotbal je i o štěstí.

A viděl jste v letošním ročníku mužstvo, které vás svým výkonem překvapilo?
Moc to nesleduji, ale za zmínku stojí mužstvo Suchdola, které sestoupilo z I. A třídy a nyní se velice trápí. Očekával jsem jeho boj o návrat, ale ten je s jeho výkony v nedohlednu. I Lokotka překvapuje, když se chce, porazíme kohokoliv.

Jak bylo řečeno, v týmu hrajete s šikovnými mladíky. O budoucnost fotbalu se tedy ve Velenicích bát nemusí?
V Lokotce je nyní nové vedení, trenéři, zůstalo tam i to torzo kluků, kteří hráli tu vysněnou I. A třídu. A vrátili se někteří, co hráli jinde. Dorostenci jsou opravdu na svůj věk šikovní. Za zmínku stojí již jistě známý střelec Pavel Sokol a mladičký Jirka Mikl. Jen ta láska ke kopané u mladíčků zaostává, což ovšem beru podle sebe. Takže nemám nejmenší obavy o budoucnosti fotbalu v Lokotce. Chce jim to dát jen trochu času.

Michal Průcha