Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

V Plané dělá fotbalistům kapitána starosta obce Tomáš Pintér

Planá – Před šesti roky opustil výkonnostní fotbal a vrátil se domů. Tomáš Pintér (37 let) stojí za vzestupem SK Planá ze třetí třídy až do špičky 1. B třídy. Jako kapitán, ale zároveň i starosta nevelké obce nedaleko Českých Budějovic.

1.4.2016
SDÍLEJ:

Tomáš Pintér se svým synkem Tomášem juniorem. Foto: Deník

Jeho tým je po podzimní části sezony v tabulce skupiny A druhý se šestibodovou ztrátou na vedoucí Nemanice. „Každý zápas chceme vyhrát a ambice určitě máme. Ale na druhou stranu budeme hrát to, na co máme. Nechceme se drát za postupem za každou cenu," říká k plánům na zítra startující jarní část sezony.

Jste rodákem z Plané, když jste s ní spojil závěrečnou část své kariéry?
Ano. Jsem rodákem z Plané, kde jsem jako malý capart začínal hrát fotbal se spoluhráči o hodně staršími. Tehdy byla jen jedna žákovská kategorie. Na hřiště jsem to měl z domova nějakých padesát metrů, takže jsem se na něm od nějakých šesti let pohyboval pořád. Strávil jsem tam celé mládí.

Následoval klasický přesun do mládežnických týmů českobudějovického Dynama?
Dodnes si pamatuji, že jsem byl ve druhé třídě na výběru na Meteoru, kde bylo tehdy ještě travnaté a dost drnovité hřiště. Byl jsem vybrán a šel jsem do základní školy v Grünwaldově ulici.

V Dynamu jste působil až do juniorky?
Od třetí třídy jsem procházel všemi kategoriemi. Žákovskými i dorosteneckými. Pěkně rok po roce. Nebyl jsem tak dobrý jako třeba Roman Lengyel, jenž přeskočil ročník a šel rovnou do staršího dorostu. V každé kategorii jsem odehrál sezonu. Došel jsem až do béčka mužů, kde jsem strávil asi rok. Na jaře těsně před startem soutěže jsem pak byl vyměněn do Prachatic za Luboše Pecku, kterého si tehdy do Dynama vytáhl trenér Cerman.

V áčku Dynama jste nikdy šanci nedostal?
V áčku jsem nebyl prakticky vůbec. Ani žádný náznak tam nebyl. Jenom nějaký trénink, abychom áčko doplnili. V té době to nebylo takové jako dnes, kdy mladí dostávají hodně šancí a áčko se celkem dost prolíná s juniorkou a starším dorostem. V jedničce tehdy hráli Honza Saidl, Jožka Kostelník, Láďa Fujdiar, Karel Vácha. Byli tam zkušení fotbalisté a na mládež se nehrálo tolik jako dnes.

Jakou soutěž v té době Prachatice hrály?
Šel jsem tam do divize. Neznal jsem tam v té době skoro nikoho. Jenom trochu Míru Kadlece, se kterým jsme pak nějaký čas do Prachatic jezdili jeho červenou dacií. První zápas jsem odehrál v Milevsku. Byla to velikonoční neděle, takže jsme výhru šli hned v Prachaticích pořádně zapít. V pondělí ráno jsme pak v šusťákách jeli stopem domů. Celý další týden jsem potom marodil, protože byla taková zima, že jsem dostal angínu. Taková byla moje prachatická premiéra.

Jak dlouhou dobu jste v Prachaticích strávil?
Byl jsem tam zhruba tři a půl roku. Podařilo se nám postoupit z divize do České ligy. To bylo krásné. Potom jsme hráli Českou ligu a po zápase v Chrudimi jsem skončil.

Co se v tom utkání přihodilo?
V té době už byly v Prachaticích ambice, že by se i v České lize mohlo něco uhrát. Před zápasem přišli do kabiny pánové Mádl s Rogozem, kteří tehdy klub vedli, že za výhru bychom dostali nějakou finanční prémii. Už v ten moment jsem si říkal, že se nám to vymstí. Prohráli jsme 1:3 a místo prémií jsme dostali pokuty. V kabině jsem před klukama řekl, že kdyby se peníze vůbec neřešily, tak by se to nestalo. V pondělí si mě po tréninku zavolalo vedení klubu a byl jsem vyřazen z kádru. Prý ne z výkonnostních důvodů, ale že je třeba udělat nějakou změnu.

Odkud vedly vaše fotbalové kroky z Prachatic?
Šel jsem do Třeboně, kde se hrála také třetí liga. Zrovna v té sezoně ale Třeboň spadla. Byl jsem tam půl roku. Potom jsem dostal zánět achilovky a na čtyři týdny jsem dostal v zimní přípravě sádru. To se trenérovi Skálovi moc nelíbilo. Nakonec jsme se nedomluvili. V té době mi to bylo docela líto, ale teď už se tomu i s panem Skálou jen zasmějeme.

Vaší další fotbalovou kapitolou tak bylo Roudné?
Ano. Sádru mi sundali týden před soutěží. Nakonec jsem se domluvil v Roudném, které mě koupilo do první A třídy za sedmdesát pět tisíc, což byly na tu dobu velké peníze. Postoupili jsme hned do krajského přeboru. Ten jsem hrál v Roudném sezonu a půl a odtud si mě vytáhl Zdeněk Kořínek do Rakouska do Gmündu.

Na jaké úrovni jste v Rakousku hrál?
Byla to druhá landesliga. Takový spodek naší divize. Spadli jsme, ale minimálně finančně to tam bylo příjemné. Jezdili jsme tam ještě se Zbyňou Rysem a později se přidali ještě Tomáš Dibďák a Renda Janoušek. První rok a půl to bylo fajn. Bylo to kousek, ale postupem času už toho bylo dost. Člověk chodil do práce a zjišťoval, že už tam jezdil vyloženě jen pro ty peníze. Samozřejmě bylo příjemné vydělat si v Rakousku prakticky stejné peníze, které jste si vydělal v práci. Dobré to bylo, ale všechno má svůj čas. Přišla i nějaká zranění a cizinec byl měl být v týmu nejlepší. Pak už jsem si říkal, jestli to mám vůbec zapotřebí. Měl jsem natažená třísla a úpony. Nemohl jsem se z toho vyhrabat. Půl roku jsem si dal pauzu, dal jsem se dohromady a ještě rok jsem odehrál jinde v Rakousku ve Weitře. Potom jsem se vrátil zpět do Roudného.

Roudné bylo v té době stále v krajském přeboru?
Tehdy hrálo ještě půl roku divizi, ale spadlo a skončili třeba Radek Tejml nebo Jakub Kafka. V krajském přeboru mi pak ve Čkyni zlomili obratle. Na rok jsme pak postoupili do divize a zase se spadlo zpět do kraje. Bylo to nahoru – dolů. Sice jsme spadli, ale v Roudném byla fajn parta. Karel Zvěřina. Venca Nohava, Dan Kerl, Libor Šolc. Sestoupili jsme, ale bylo to fajn. Hráli jsme to, na co jsme měli. A tak by to mělo být. Po tréninku i po zápasech jsme vždycky sedli a pokecali. Rád na to vzpomínám.

To byl váš konec s výkonnostním fotbalem?
Zjistil jsem, že už nastal čas vrátit se do Plané. Dokud člověk ještě trochu fungoval a nebyl tam páté kolo u vozu. Doma v Plané jsem začal stavět a o něco později také starostovat. Bylo to v roce 2010.

Stály za vaším návratem i zdravotní problémy, které vás provázely po celou kariéru?
Od mala jsem měl problémy s břichem. Táhne se to se mnou spíše životem než fotbalem. I když tam jsem to jinak mohl dotáhnout dál. Měl jsem dlouhodobé problémy s trávicím ústrojím. Diagnostikovali mi Crohnovu chorobu s postižením celého trávicího traktu. Od osmnácti let s tím žiji. Někdy lépe, někdy hůř. Při větší zátěži mě to samozřejmě ovlivňuje.

Kdy vaše potíže vyvrcholily?
V roce 2012 jsem byl už v takovém stavu, že jsem byl ochoten jít na operaci. Měl jsem chronické záněty střev a žádné léky už na mě nepůsobily. Operace pro mě byla jediná cesta. Měl to být rutinní zákrok, ale nakonec jsem absolvoval několik operací. Po jedné z nich jsem se ani neprobudil a zůstal jsem tři dny v umělém spánku. Měl jsem dva umělé vývody a ležel jsem na ARO. Byl jsem tam asi týden a postupně vedle mě umírali lidé. Bylo to náročné. Zrovna v den, kdy mě pouštěli z ARO, se nám narodil syn. To mě asi zachránilo. Rok jsem marodil, ale jsem mezi živými a zase funguji.

Při fotbalu máte nějaká omezení?
Omezuje mě to celý život. Měl jsem rozsekané břicho, takže nemám žádné břišní svaly. Hraji tak, jak mohu. A když nemohu, tak prostě nemohu. Nějaká omezení si moc nepřipouštím. Psychika dělá hodně.

V jakém stavu jste našel při návratu domů svůj rodný venkovský klub?
Hrála se tam třetí třída a klub nefungoval ideálně. Pro mě jako člověka, který si zahrál výš a byl zvyklý na nějakou pravidelnost a zodpovědnost, to byla velká změna. Ale věděl jsem, jak to v Plané běží, protože s klukama jsem byl pořád v kontaktu. Zkusili jsme to tam dát trochu dohromady.

Musel jste nové spoluhráče hodně přesvědčovat, aby začali pravidelně trénovat?
Kluci trénovat chodili, i když rozhodně v menší míře než třeba teď. Přesvědčovat jsem je ani nemusel. Šlo hlavně o to, aby se tréninky zkvalitnily. Je fajn, že se začalo vyhrávat, ale bylo třeba pro to něco udělat. Dříve se přišlo na trénink, oběhla se dvě kolečka, kluci se protáhli a šel se hrát fotbal. Tím se toho moc nedokáže a zapracovali jsme na tom. Kvalitu tréninků jsme určitě zvýšili.

Brzy jste ze třetí třídy postoupili do okresního přeboru a poté i do první B třídy. Měli jste od začátku postupové ambice?
Ambice postoupit jsme určitě měli, ale jenom když na to bude. Důležité bylo, že se nám podařilo dát po čase dohromady zase družstvo žáčků. Naše áčko vede Pepa Cimburek. Je to model „Alex Ferguson". On koučuje zápasy a tréninky vede většinou můj brácha Honza.

Zmínil jste mladšího bratra Jana. Nezamířil do Plané možná až moc brzy a neztratil předčasně vyšší fotbalové ambice?
Brácha toho prošel dost. Byl v Táboře, ve Strakonicích, v Třeboni a naposledy v Českém Krumlově. Tam to úplně nefungovalo, přišlo zranění, a když se tam nedohodl, tak šel k nám do Plané a už tady zůstal. Vážím si toho, že místo aby šel někam do Rakouska, tak hraje u nás v dobré partě lidí. Ambice měl mít ve dvaceti letech. V osmadvaceti už je to těžké. Přál bych mu, aby byl někde výš, ale jsem rád, že je u nás.

Na co jste do Plané nalákali Tomáše Řehoře, jenž už s fotbalem pomalu končil?
S Tomášem se známe od mala. Teď už se potkáváme s manželkami a dětmi. Hrával v Rakousku, potom s fotbalem na krátký čas skončil a hrál jen futsal za FC 30. Někam za „velkým" fotbalem ho to ale pořád táhlo. Měl určitě víc nabídek, ale těší mě, že dal přednost nám. Trénuje i hraje dle potřeby. Vyvinulo se to tak, že trénuje minimálně jednou v týdnu a zápas nevynechá. On byl jedním ze strůjců našich postupů, protože pořád je to pan fotbalista. A navíc je to dobrý kluk do party.

Krajská první B třída je pro Planou ideální soutěží, nebo pošilháváte ještě i výš?
Jak už jsem řekl, člověk má mít ambice. Když na to bude, tak se může postupovat pořád. Pak by ale bylo třeba i další zázemí a mládež, což je pro klub na takhle malé vesnici těžké. Vylámalo si na tom zuby více malých klubů. Máme ambice vyhrát každý zápas, abychom z fotbalu měli radost. Pokud by na postup bylo, tak bychom určitě postoupili. Pro mě je to poslední postup od třetí třídy do třetí ligy, který mi chybí. Je to pro mě určitě nějaká motivace. Myslím, že bychom se neztratili ani v první A třídě. Postupu bych se nebál.

Autor: Pavel Kortus

1.4.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Patricie Kryzanová se narodila 21. září Vendule Zdychyncové a Lubomíru Kryzanovi ze Slavonic. Měřila 50 centimetrů a vážila 3500 gramů.
5

Právě jsme se narodili: Pětice nových miminek

Členové klubu Okinawa Karate Do Slovan J. Hradec. Zleva: Jiří Snížek, Karolína Šlechtová, Jana Stropková, Anna Rypalová a trenérka Eliška Hriadělová.

Karatistka Karolína Šlechtová vyhrála Ninja Cup

Hokejový obránce Zbyněk Michálek bude hrát ve Spartě, láká ho olympiáda

Jindřichův Hradec, Praha – Zvučnou posilu do své defenzivy získali hokejisté pražské Sparty. Jejich řady rozšíří 34letý obránce Zbyněk Michálek, který je odchovancem jindřichohradeckého hokeje.

Lidé zapomínají peníze v bankomatech

Jindřichův Hradec - Zhruba každé dva měsíce si někdo v Hradci vybere peníze, ale už si je neodnese.

Ve Staré Hlíně se lidé napojují na kanalizaci

Stará Hlína - Čistírna odpadních vod a splašková kanalizace ve Staré Hlíně byly předány k předčasnému užívání.

Sobota láká za zvířátky nebo na pouštění draků

Jindřichohradecko - V sobotu rozhodně nemusíte zůstávat doma, ale můžete se vydat za zábavou. Výběr tipů je velký.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení