Kliknutím zvětšíte„Dnes vydechl naposled Tomáš Garrigue Masaryk, Osvoboditel, duchovní tvůrce a první prezident Republiky československé. Tím se uzavírá věčným mírem jeho tříletý boj se smrtí, boj, ve kterém tělo lidské není nikdy konečným vítězem. I tuto smrt musíme přijmout s odevzdaností a pokorou. Zemřel stařec v plnosti života, muž v plnosti cti a vladař v plnosti lásky. Taková smrt není než naplněním. I v tuto chvíli smutku věřme a doufejme, občané Republiky československé, celou Masarykovou vírou v nesmrtelnost lidské duše a božský řád věcí, že T. G. Masaryk se dívá na nás dál,“ napsal 14. září 1937 do Lidových novin Karel Čapek.
První československý prezident skutečně vzdoroval smrti téměř tři roky. Ačkoli si po většinu svého života udržoval obdivuhodnou sportovní kondici, utužovanou častými procházkami i každodenními vyjížďkami na koni, od května 1934 se jeho zdravotní stav prudce zhoršil, a vedl nakonec k tomu, že Masaryk v prosinci 1935 předčasně abdikoval, přičemž jako svého nástupce v prezidentském úřadě doporučil Edvarda Beneše. Po abdikaci zůstával na zámku v Lánech, který dostal k celoživotnímu užívání.
Mračna se stahují
Kolem jím vybudované Československé republiky se zatím stahovala stále temnější mračna. V Německu vládl od roku 1933 Adolf Hitler a od poloviny září 1935 tam platily Norimberské rasové zákony výmluvně vypovídající o tom, jaký kurs tato země nabrala.
Německá armáda znovu obsadila Porýní a v českém pohraničním území osídleném převážně Němci (takzvaných Sudetech) o sobě dával stále hlasitěji slyšet šéf Sudetoněmecké strany Konrád Henlein, jenž od roku 1937 začal ve spolupráci s Karlem Hermannem Frankem uplatňovat vůči československé vládě taktiku „vždy žádat víc, než je možné splnit“.
Třebaže vláda vyhlásila začátkem roku 1937 program odstranění veškeré diskriminace Němců (v obsazování úředních míst a podobně) a začala připravovat různá opatření k dosažení úplné rovnosti, Henlein rychle kontroval prohlášením, že pro Sudetoněmeckou stranu je tento program zcela nedostačující. Skutečnost, že právě uprostřed této tíživé doby první československý prezident zemřel, tak vnímal národ jako další ránu osudu a jakési znamení, že nad sebou už nemá žádného ochránce.
Tomáš Garrigue Masaryk s Karlem Čapkem v Bystřičce
„Pohřeb prvního prezidenta samostatné Československé republiky Tomáše Garriguea Masaryka se stal manifestací demokracie a byl zároveň předzvěstí blížícího se nástupu nacismu a válečných hrůz,“ shrnuje tuto atmosféru autorský kolektiv knihy Historie státních drah 1918 – 2018.
Na poslední cestě
Poslední rozloučení s Masarykem se uskutečnilo na Pražském hradě 21. září 1937. Čestnou stráž u jeho rakve stál i Emanuel Moravec, pozdější nejnenáviděnější kolaborant za německé okupace českých zemí, v té době však uznávaný teoretik v oblasti vojenské strategie, profesor na Vysoké škole válečné a rovněž Masarykův blízký osobní přítel. Jeho přítomnost na čestném místě při Masarykově pohřbu tak můžeme brát jako doklad toho, jak spletité mohou být lidské osudy.
Smuteční obřad zahájilo vyzvánění zvonů katedrály svatého Víta, po němž následoval projev Masarykova nástupce Edvarda Beneše.
Po jeho skončení se smuteční průvod vydal z prvního hradního nádvoří do zaplněných ulic Prahy. Na poslední cestě Tomáše G. Masaryka provázely davy lidí. Podle odhadů dobového tisku přišlo uctít památku TGM půl milionu, možná ale také až 700 tisíc.
Rakev s ostatky byla zahalena státní vlajkou a převážena na dělostřelecké lafetě tažené šestispřežím. To vše za doprovodu šestice prostých vojínů, přičemž každý z nich zastupoval jednu z národností žijících v Československu.
V čele smutečního průvodu jel na koni generální inspektor československé branné moci generál Jan Syrový, za ním pochodovali vojáci s vojenskými prapory, oddíl legionářů a sokolů. Za rakví kráčeli prezidentův syn Jan Masaryk a vnuci, Edvard Beneš, členové vlády, zástupci z přibližně čtyřicítky evropských zemí, pražský diplomatický sbor, poslanci, senátoři, delegace zahraničních měst a církevní hodnostáři.
Průvod zamířil z Pražského hradu Chotkovou ulicí na Klárov a Mánesův most přes Pařížskou třídu na Staroměstské náměstí, kde se symbolicky zastavil u hrobu neznámého vojína. Pak pokračoval přes Mariánské náměstí, kolem Karlova mostu a Národního divadla na Václavské náměstí a odtud k Wilsonovu nádraží, kde již čekal zvláštní vlak.
„Hned za lokomotivou byl zařazen služební vůz a tři plošinové vagony. Na prvním a třetím byly položeny věnce, rakev byla umístěna na katafalk na prostředním voze soupravy. Na konci vlaku se nacházel salonní vůz prezidenta republiky, kde seděl syn Jan Masaryk, vnuci a prezident Beneš se svým doprovodem,“ popisují České dráhy svou smuteční soupravu.
Ta se poté vydala do Lán, kde byl prezident za zpěvu písně „Ach synku, synku“ pochován.
Naděje z dostihu
Mimořádně zjitřelá atmosféra po Masarykově pohřbu ovlivnila celou společnost a zasáhla i do akcí a událostí, jež s politikou ani s mezinárodní politickou situací zdánlivě nesouvisely. Jednou z nich byl slavný český mezinárodní dostih Velká pardubická, jenž se konal jen necelý měsíc po pohřbu, v neděli 17. října 1937.
Těžce zkoušený národ nutně potřeboval někde načerpat novou naději, nějakou jiskřičku v temnotě, k níž by se mohl upnout a jež by napovídala, že časy, které přijdou nemusí být tak černé.
Nezdálo se, že by právě Velká pardubická mohla tuto potřebu naplnit. Sport v té době sice skutečně více než symbolizoval zápas mezi demokracií a nacismem a mezi přesvědčením o lidské rovnosti a vírou v domnělou nadřazenost germánské rasy, jenže právě na Velké pardubické to v posledních letech vypadalo, jakoby ona germánská nadřazenost vyhrávala: Sedm z předchozích devíti ročníků Velké pardubické opanovali němečtí nebo rakouští jezdci, ve čtyřech navíc zvítězili vysoce postavení členové elitních nacistických bojových složek: SA Oberführer Heinrich Wiese, SS-Untersturmführer Hans Schmidt a SS-Obersturmführer Oskar Lengnik, který v Pardubicích triumfoval dokonce dvakrát, v roce 1935 a v roce 1936.
Nic nenasvědčilo, že by zrovna v roce 1937 mělo dojít ke změně. A přece se to stalo.
Na start závodu se postavila i prošedivělá dvačtyřicetiletá odvážná jezdkyně Lata Brandisová, pátý potomek staré šlechtické rodiny, jež pro tuto příležitost ještě jednou osedlala desetiletou klisnu jménem Norma, pocházející z rodu zlatých koní Kinských. „Je to naposledy, Norma má čas jít do chovu,“ varoval jezdkyni majitel koně a její vzdálený bratranec Zdenko Radslav Kinský, předseda Československého jockey-clubu.
Proti jezdkyni nastupovala celá německá elita, celkem bylo do daného ročníku přihlášeno 15 koní. Podle vzpomínek jezdkyně šlo o nejnepříjemnější závod její kariéry.
Největší německý favorit padl na Taxisově příkopu, do čela dostihu se tak propracoval německý žokej Willibald Schlagbaum na valachovi Quixie, který měl pověst nečestného soupeře schopného křížit ostatním dráhu. Lata Brandisová se přesto pustila do jeho stíhání. Schlagbaum se ji podle jejích vzpomínek skutečně pokusil zblokovat, ale jezdkyně stáhla klisnu a ve strhujícím finiši objela německého jezdce z vnitřní strany. Československo slavilo na Velké pardubické vítězství, navíc poprvé a dosud naposledy v historii zásluhou ženy.
„Pro národ balancující mezi vzdorem a zoufalstvím to bylo, jako by se na obzoru zjevila postava podobná Janě z Arku,“ napsal o vítězství britský The Telegraph. Lata Brandisová tak probrala Čechy ze sebelítosti.
12
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
