Váš otec býval ikonou hokeje v Milevsku. Pamatujete si ho ještě jako hráče?
Táta mě přivedl k hokeji už asi ve čtyřech letech. Chodíval jsem se na něj dívat. Vybavuji si ale spíše než za Milevsko, když už dohrával kariéru v krajském přeboru za Božetice. Chodíval jsem rozdávat kolem zimáku klubový časopis Božeťák a všichni mě srdečně zdravili, jako že jsem malej Švec. Vzpomínám na to hrozně rád. Vím, že táta něco odehrál a hokej hrát uměl.

V kolika letech jste se přesunul z Milevska do Budějovic?
Bylo to v sedmé třídě základní školy. Do Budějovic mě přivedl pan Červený, který po kraji vyhledával talenty. Měl se mnou jít ještě můj velký kamarád Vojta Tomeček. Hlavně táta chtěl, abych šel, protože je Budějovičák. Tak jsem se sebral a šel. Trošku mě mrzelo, že se mnou nešel i můj nejlepší spoluhráč Vojta Tomeček, který je teď v Karlových Varech. Rozdělili jsme se, ale doufám, že si spolu ještě někdy zahrajeme.

Bylo pro vás těžké opustit v nějakých čtrnácti letech rodné hnízdo?
Musím přiznat, že bylo. Nejdříve jsem bydlel na bytě u Janků s Bohoušem. Tam jsem to ale místy nezvládal. Stýskalo se mi po domově. Tak jsem z bytu odešel a začal jsem dojíždět. Chlapi od táty z práce sem jezdili na stavbu, tak jsem jezdil s nimi.  Po tréninku jsem de hned vždy vracel domů. Bylo to docela náročné, protože do Milevska je to přece jen hodinka cesty. Ještě ve spojení se školou to bylo docela vysilující. Teď už tady bydlím v bytě s Vencou Paškem a je to v pohodě.

V letošní sezoně vás provází smůla. Rozhodl jste v nájezdech první přátelský zápas sezony v Plzni, ale pak hned přišlo zranění kolena. Co se přihodilo?
Ten zápas v Plzni se docela povedl. Za to jsem byl rád. Pak jsem jel s juniory na turnaj. Měl jsem už předtím trochu problémy s kolenem a tam mi úplně ruplo. Utrhl jsem si meniskus a musel jsem na operaci.

Na jak dlouho jste s kolenem vypadl ze hry?
Asi na měsíc a půl. Pak jsem šel na led, odehrál jsem jeden zápas v Kadani, k tomu možná čtyři za juniory a pak přišlo další zranění.

Měl jste zlomenou čelist. K tomu došlo jak?
Martin Semrád na tréninku střílel přes celé hřiště a bohužel mě to trefilo do hlavy. Měl jsem nadvakrát zlomenou čelist. Nebylo to nic moc. Mohl jsem jíst jenom jogurty a kašovitou stravu. Pak jsem si vzal košík a šel jsem hrát. Už mě to nijak neomezuje, ale pusu mám ještě zdrátovanou.

Bolelo to hodně?
Docela jo. Už jsem to měl minulý rok a hned jsem věděl, že je tam něco zlomeného.

Kolik času jste zůstal mimo hru?
Zhruba měsíc. Byla to celá jedna čtvrtina soutěže. Hrál jsem v Kadani a potom zase až doma s Kadaní.

Nemáte teď při zápasech nějaké zábrany?
Vůbec. Měl jsem to už minulý rok, takže vím, o co jde. Nebolí mě to a nijak se s tím hrát nebojím.

Nastupujete ve čtvrté řadě, která se až tolik nedostane do hry. Je problém se s tím vyrovnat?
Vůbec ne. Jsem rád, že jsem vůbec dostal šanci hrát. Naše lajna se snaží dělat především takovou tu černou práci, dohrávat hráče a hlavně nedostávat góly, i když to  se nám teď nepovedlo. Jsem rád, že mohu hrát první ligu. Věřím, že se do toho ještě víc dostanu a mé výkony půjdou nahoru.

Čeká vás těžký zápas v Chomutově. Považujete ho za největšího favorita soutěže?
Chomutov je v každém případě silné mužstvo a určitě nás čeká velice těžký zápas. Pojedeme tam především s dobrou obranou a určitě zkusíme uhrát nějaký bod. Zadarmo jim nic nedáme.