Jaká byla vaše první sezona u národního týmu. Nelitujete, že jste do toho šel?
Vůbec toho nelituji. Co se týká výsledků a předvedené hry, tak si myslím, že sezona nebyla vůbec špatná. Dá se hodnotit na dvě části. Tou první je Euro Hockey Tour a druhou mistrovství světa. Ten poslední zápas sezony, který dělá sezonu buď takovou, nebo makovou, jsme prohráli s Ruskem 0:3. Bez gólu nejde vyhrát. Jinak si neskutečně vážím, že u reprezentace mohu být. Jsem tam s trenérem Jandačem, který mě trénoval v Budějovicích v naší památné postupové sezoně. Máme spolu parádní vztah a jsem moc rád, že mohu u týmu pokračovat.

Co vám premiérová sezona dala a co třeba také vzala?
Sezona mi dala strašně moc zkušeností a poznatků. Co se týká lidí, hráčů i systémů. Pořád se hraje v Evropě trochu odlišný hokej než v Severní Americe. Je daleko více systémový. Hraje se na větších hřištích a nemůže se na nich tak bezhlavě lítat jako v Americe. Dala mi moc a jsem šťastný, že u reprezentace mohu být. Kdybych měl vypíchnout plusy a minusy, tak obrovské plus byl turnaj v Českých Budějovicích Carlsson Hockey Games, který se odehrál ve fantastické atmosféře. Pro mě jako Jihočecha to byl nádherný zážitek. Stát na střídačce v Českých Budějovicích, kde jsem hokejově vyrostl. Turnaj se nám podařilo vyhrát. To byla fantazie.

Horší bylo čtvrtfinálové vyřazení na mistrovství světa?
Ano. Výhry a porážky ale ke sportu patří. Prohry budou vždycky zklamání a v České republice budou označovány za neúspěch. A právem, protože jsme hokejový národ. Fotbal a hokej jsou u nás stále dva nejpopulárnější sporty. Vždycky to tak bude. Alespoň doufám, že hokej bude pořád takhle populární. Sedmé místo v konečném účtování mistrovství světa je samozřejmě obrovský neúspěch. Když jste jenom prvních sedm osm minut lepší než soupeř a nakonec prohrajete 0:3, tak si prostě nezasloužíte vyhrát. Hokej se hraje šedesát minut. Pokud nejste schopen konkurovat těm nejsilnějším týmům, které mají ty nejvyšší ambice, tak prostě nemůžete postoupit dál. Bez gólů se ani postoupit nedá a my jsme je prostě nedali.

Myslíte, že nám trochu utekly největší světové hokejové mocnosti, jako jsou Kanada, Švédsko nebo Rusko?
To je bohužel jasně dané. Není to ani výmluva. Je to realita a fakt. Je ale k zamyšlení, proč tomu tak je. Celou svou kariéru, až na dvě výluky, jsem odehrál v NHL. Vždycky tam byly mraky českých hráčů. Dneska z nich nejsme schopni postavit pomalu ani jeden tým. Když se pak začnou omlouvat hráči na Světový pohár nebo mistrovství světa, tak těžko můžeme konkurovat třeba posledním mistrům světa Švédům, kterým na světový šampionát přijelo devatenáct hokejistů z NHL.

Ale na českobudějovických Carlsson Hockey Games jste Švédy vysoko porazili, a přitom měli v sestavě patnáct plejerů z NHL.
To je pravda. V Budějovicích jsme jim nasázeli osm gólů. Otázka zní, proč jsme schopni to dokázat jednou, ale neumíme to zopakovat na té nejvyšší úrovni, kterou je mistrovství světa. V té nejdůležitější chvíli. Proč náš výkon a bojovnost negraduje v těch klíčových zápasech a má naopak trochu sestupnou tendenci. Tam nás nejvíce tlačí bota a ujíždí vlak. V nasazení, bojovnosti a individuálních činnostech. Z toho se potom skládá mozaika, jež dělá tým týmem. Kromě pár individualit, které spočítáme na prstech jedné ruky, už nemáme žádné světové hráče, které jsme měli kolem roku 2000, kdy byl český hokej na té úplně nejvyšší úrovni.

Čím to je, že u nás ubývá světových top hráčů?
Myslím, že je to trošku dané současným světem. My jako rodiče se snažíme našim dětem nabídnout to nejlepší a jsou také úplně jiné možnosti. Pro moji generaci a ty předcházející bylo obrovskou motivací něco ve sportu dokázat a dostat se do zahraničí, což tenkrát normálně nebylo možné. To byl náš hnací motor. Hokej nám otevíral určité možnosti. Samozřejmě se to nedalo dělat jenom kvůli penězům a nějakým hmotným statkům. Cesta k lepšímu životu tenkrát vedla tak, že jste třeba dokázal být lepší než někdo jiný. I dnes tady máme spoustu šikovných kluků. Ale chybí jim trochu právě ten chtíč a drajv. To srdce, urputnost a bojovnost dokázat, že jsem v osmnácti letech lepší než třeba nějaký Kanaďan, Američan, Rus nebo Fin.

Jsme ale o dost menší než jmenované národy. To přece také musí hrát roli.
Není to ani o tom, kolik nás v naší republice žije. Je jasné, že Kanada a Amerika mají mnohokrát větší počet obyvatel. Podle mě je klíčové, že svět je prostě moc hodný. Je to chyba nás rodičů. Snažíme se svým dětem dát to nejlepší a možná jim tu cestičku děláme až moc jednoduchou.

Co je vaší hlavní rolí u reprezentace v období mezi velkými akcemi? Sledujete hlavně zámořské hráče?
Samozřejmě. Loni to bylo dané, že jsme už od ledna sledovali kluky, kteří by připadali v úvahu pro Světový pohár. Potom to bylo přes celou sezonu směrem k mistrovství světa. Nemám pochopitelně možnost vidět tolik zápasů extraligy, ale něco vidím přes internet a sleduji statistiky. Pořád musím být v obraze. Dívám se na hráče, kteří působí v Evropě. I když nemohu být na všech turnajích Euro Hockey Tour, tak Pepa Jandač jako hlavní trenér chce znát můj názor na sestavu a na jednotlivé hráče. Takových je nás víc a podle toho se potom dělá nominace. Konečné slovo ale má trenér Jandač.

Co je vaší hlavní náplní přímo na akcích?
Mám především na starosti přesilové hry a ofenzivu. Zrovna přesilovka byla jednou z nejlepších částí naší skládačky na mistrovství světa. Ale bohužel v nejdůležitějším zápase ve čtvrtfinále proti Rusku jsme na přesilovce zklamali. Pětkrát jsme hráli v početní výhodě, ale nedali jsme ani gól. Pokud bychom v úvodních dvou dali gól, tak by se zápas mohl vyvíjet jinak. Ale na kdyby se nehraje.

Jak jste vnímal mediální přestřelky po světovém šampionátu, kdy vás trenéry kritizovalo několik výborných bývalých hráčů i koučů?
Vnímal jsem to a také jsem se k tomu vyjádřil. Potom jsem si ale říkal, jestli to mám vůbec zapotřebí. Jestli nebylo lepší dělat mrtvého brouka nebo hluchoněmého, který nic neslyší, když se k tomu nějaké osobnosti a respektovaní trenéři vyjadřují. Nijak jsem se ale neobhajoval a nevymlouval se. Alespoň si to myslím. Řekl jsem pouze svůj názor, jak jsem to viděl já. Určitým způsobem jsem to v rozhovoru popsal a bohužel se to obrátilo proti mně. Pro příště si asi dvakrát rozmyslím, jestli má cenu něco takového vůbec říkat. Pokud se to v médiích dostane do nějaké osobní roviny, tak to nikdy nemůžete vyhrát.

Hokej je ale v České republice silně sledovaný sport a lidé podobné rozhovory chtějí číst.
Souhlasím. Myslím si, že český hokejový fanoušek má právo na to, aby věděl, jakým způsobem jsme na mistrovství pracovali, postupovali a dělali jednotlivá rozhodnutí. Pak se to však dostane do osobní roviny a řeší se, jestli měl Pepa Jandač na střídačce kyselý obličej nebo jakou měl kravatu. Jestli jsme nestřídali moc často a nerotovali formace, tak to už pak s hokejem samotným nemá co do činění.

Je vidět, že vám mediální přestřelka po světovém šampionátu moc po chuti nebyla.
Můžeme se bavit o systémových věcech nebo jestli jsme zrovna poslali do hry ty správné hráče. To jsou odborné věci, které k tomu samozřejmě patří. Nejvíce mě však nadzvedává, když se dostáváme do fáze, že aby se prodávaly noviny, tak se osloví určitý okruh lidí, kteří si na nějakém neúspěchu dělají PR svých projektů. Když se tady vyhrál turnaj Euro Hockey Tour v Českých Budějovicích, což se také nestává zase tak často, tak se tito lidé neozvali. Ozvali se až poté, když přišel neúspěch.

To už tak bývá…
Ano. Taková už je mentalita českého národa. Místo, abychom se po neúspěchu dokázali zamyslet, co vede k tomu, že český produkt není schopný na mistrovství světa přejít čtvrtfinále a střílet góly v těch nejdůležitějších zápasech, tak se bavíme o tom, proč ten který hráč nebyl zrovna na ledě a jestli měl trenér na střídačce kyselý obličej. Proč se prohazovaly pětky po utkáních. Jestli se budeme bavit o takovýchto věcech, tak tam potom trenéři nemusejí stát a můžeme to koučovat někde z hospody nebo od počítače. Můžeme nechat hráče hrát tak, jak oni uznají za vhodné. Každý trenér má právo udělat si svou sestavu a vybrat si své hráče. Od toho tam také je. Aby si vybral svůj tým a stanovil tu nejlepší taktiku, se kterou jeho mužstvo uspěje. A nejen na vrcholných akcích, ale v každém utkání. Vždycky totiž do něj jdeme s tím, že chceme vyhrát.

Udělal byste zpětně před světovým šampionátem a na něm něco jinak?
Za tím, jak jsme se na všechno připravovali, si stojím. Téměř nic bych neměnil. Pouze jedinou věc. Ta se týká tréninku a zůstane mezi námi trenéry. Nerad bych to ventiloval na veřejnost. To je ale skutečně jediná věc, kterou bych změnil. Všechna ostatní rozhodnutí, která se týkají přípravy, systému, přesilovek, ofenzivy i hráčského personelu, na tom bych vůbec nic neměnil. Ani teď s odstupem času. Možná se daly udělat jedna dvě změny ve složení útočných formací, ale v tu chvíli, jak jsme tým postavili, to bylo to nejlepší, co jsme měli k dispozici.

Měl jste hned jasno, že budete u reprezentace pokračovat i v příští sezoně?
Po mistrovství světa nám skončila smlouva. Jakmile jsem věděl, že mě hlavní trenér Jandač bude chtít a dovolí mi to program u mého juniorského týmu v Tampě, který trénuji, tak strašně rád budu u národního týmu pokračovat. Už jenom kvůli té motivaci, kterou jsem měl jako hráč, abych lidem dokázal, že se ve mně pletou. Tu samou motivaci mám i jako trenér. Mediální přestřelku a hysterii, které se tady rozpoutaly, využiji k tomu, abych byl jako trenér ještě lepší. Budu pracovat ještě tvrději, abych kluky dobře připravil na další zápasy v reprezentačním týmu.

Počítáte s účastí na obou vrcholných akcích této sezony?
Bude to stejné jako loni. S trenérem Jandačem máme dohodu, že bych se zúčastnil jenom obou vrcholných akcí, kterými budou olympiáda a mistrovství světa. Pokud mi to povinnosti u mého týmu v Tampě dovolí, tak bych dorazil i na některý turnaj Euro Hockey Tour.

Na olympiádě budou chybět hráči z NHL. Co říkáte tomuto nepříjemnému faktu?
Je to pro mě zklamání. Bude to ochuzení fanoušků hokeje o ty úplně nejlepší hráče. Bylo by to něco jako Světový pohár, i když tam se hrálo podle trochu jiného formátu. Nejlepší hráči na olympiádu patří a také si toho všichni neskutečně vážili. Sám jsem to jako hráč zažil a je to obrovská pocta. Olympijský turnaj tak trochu ztrácí na svém lesku a třpytu.