Vaše účast na Karjala Cupu byla ještě na poslední chvíli ohrožena, protože jste po příletu do Finska měli s Filipem Hronkem hraniční výsledky testů na koronavirus. Co vlastně znamenala tato diagnóza? Přece virus buď máte, nebo nemáte?
To jsem si do té doby také myslel. Abych pravdu řekl, vůbec nevím, co to mělo znamenat. Řekli nám, že je to nějaký pozůstatek covidu od minule, kdy jsme ho oba prodělali.

Co nakonec rozhodlo, že vás finští hygienici nakonec pustili do hry?
Od našich lékařů jsme si sehnali potvrzení, že už jsme nemoc prodělali a měli bychom mít imunitu. Na základě toho jsme dostali souhlas. Cítili jsme se oba naprosto v pohodě. V tom nebyl sebemenší problém.

Předtím jste nebyl tři týdny na ledě. Bylo těžké naskočit do tréninku?
Kvůli těmto problémů jsme šli poprvé na trénink s týmem až v úterý odpoledne. Nebyla to žádná sranda a dost mě bolely nohy. Cítil jsem se docela dřevěný. Bylo to úplně stejné, jako když v létě přecházíte ze suché přípravy na led.

První zápas se Švédskem jste strávil na tribuně, nebo jste musel zůstat na hotelu?
Byl jsem na tribuně a myslel jsem si, že to tak bude i v dalším utkání s Finskem. Předpokládal jsem, že případně zasáhnu až do posledního zápasu s Ruskem.

Reprezentační premiéru jste nakonec absolvoval už proti Finsku. Byl jste nervózní, když vám trenér Pešán oznámil, že půjdete do zápasu jako třináctý útočník?
Malinko nervózní jsem byl, ale zase ne tolik, jako kdybych měl odehrát celý zápas. Věděl jsem, že proti Švédsku šel jako třináctý Jarda Pytlík a do hry vůbec nezasáhl. Bylo mi jasné, že půjde maximálně jen o pár střídání. Ale o to těžší je být připravený, když čekáte na střídačce a nejste zapojený do hry.

Nakonec jste naskočil na dvě střídání. Do jakých herních situací vás trenéři poslali?
Poprvé jsem šel v první třetině na buly v našem obranném pásmu. Vlastně ani nevím, proč mě tam trenér poslal. Najednou na mě zaklepal, jestli jsem připravený. Tak jsem řekl, že ano. Podruhé jsem šel normálně do běžné hry. Byla to opravdu jenom dvě střídání, ale premiéru v národním týmu jsem měl za sebou (úsměv).

Rusové přijeli na turnaj s výběrem do dvaceti let. Bylo dané dopředu, že také v našem týmu proti nim nastoupíte v závěrečném utkání všichni junioři, kteří jste byli v nominaci?
Den předem nám trenér řekl, že skutečně půjdeme všichni do zápasu. Byl to takový zvláštní pocit, když půlku našeho týmu tvořili starší hráči a druhá půlka jsme byli my junioři. Ale všichni jsme to brali jako obrovskou příležitost zahrát si takové utkání.

S Ruskem jste nakonec prohráli 0:3, i když v úvodu zápasu jste soupeře poměrně jasně přehrávali.
První třetinu jsme sehráli dobře. Škoda, že nám tam něco nespadlo. Šance jsme měli. Pak jsme ale dostali gól v přesilovce a ve druhé třetině jsme inkasovali dvě trošku hloupé branky. Škoda, že jsme nesnížili na 1:3, pak by šlo ještě s utkáním přece jen ještě něco udělat.

Ke konci duelu se zdálo, že už vám trochu docházejí fyzické síly?
Docházely. Bylo znát, že straší kluci hrají už třetí zápas ve čtyřech dnech a my mladí jsme zase předtím většinou nehráli utkání více než měsíc.

Vy jste si zahrál v utkání s Ruskem dost?
Zahrál jsem si hodně. Chodil jsem i na přesilovky. Nastupovat v nich s Filipem Hronkem bylo něco úžasného. Neustále se nabízí a chce puk. Je to skvělý hráč, s ním by chtěl hrát každý. Ani se mi nesnilo o tom, že se mi to poštěstí.

Jak jste se celkově cítil při své premiéře v národním týmu?
Ze začátku jsem byl trošku nervózní, jaké to bude. Ale starší kluci i celý realizační tým nás přijali perfektně. Nedělali se žádné rozdíly mezi mladými a starými.

Asistenty hlavního trenéra Filipa Pešána jsou olympijští vítězové z Nagana Martin Straka a Jaroslav Špaček. Jsou to velké osobnosti?
Rozhodně. Ale všichni trenéři se k nám chovali opravdu hezky. Bylo to fajn.

V Helsinkách jste se museli pohybovat jenom v tzv. „bublině“ mezi hotelem a Hartwall Arenou?
Přesně tak. Bydleli jsme patnáct minut od haly, takže jsme vždycky jenom autobusem přejížděli na tréninky a zápasy. Všude kromě kabiny a našeho patra na hotelu jsme museli nosit roušky. Chápu to, ale příjemné to nebylo.

Hrál jste s číslem 92. Má to nějaký hlubší podtext?
To bylo číslo, které mi bylo přiděleno. Sám bych si ho nevybral, takže symbolika v tom žádná nebyla. Prostě jsem si vzal dres, který byl volný.

Co vás čeká dál? Zapojíte se do tréninkového kempu reprezentační dvacítky v Litoměřicích?
Ano. Od středy nastupuji. Věřím, že udělám nominaci a podívám se na dvacítky. Nebyl jsem zatím na osmnáctkách ani dvacítkách, tohle by bylo mé první mistrovství světa. Co bude dál, to se teprve uvidí. Nějaké varianty jsou ve hře, ale ty bych si zatím nechal pro sebe.

Nějaký kontakt s Motorem probíhá?
To je otázka spíše na mého agenta. Já osobně v kontaktu s Motorem nejsem.