„Vzpomínám si na to, jako by to bylo dneska,“ dodává a dívá se přitom na hráče v dortmundské aréně, kde aktuálně plní roli manažera. „S Honzovým tátou jsme se tehdy potkali, já mu říkal, ať kluka vezme na hokej, to už mu bylo asi kolem šesti let,“ vzpomíná Mazanec na chvíle, které mu právě prolétly hlavou, když zaregistroval svého svěřence na seznamu vítězů slavné trofeje. „Vítězství ve Stanley cupu mu moc přeju, je vidět, že je důležitý talent, který on má, ale také vytrvalost, protože Honzovi se nejdřív nedařilo prosadit se. Trochu později prošel do extraligy, později do reprezentace,“ říká Mazanec.

Cesty, i ty hokejové, jsou zkrátka nevyzpytatelné: „Začal trénovat s partou, kde byli moji kluci nebo bratři Kovářové,“ popisuje Milan Mazanec. „Tehdy nebyl obránce, my to tak u dětí nerozdělovali, nastupoval v sestavě všude možně.“ A také se věnoval dalším sportům. Nejen hokeji. „Tak se to u nás praktikovalo, chtěli jsme, aby děti uměly i další sportovní odvětví.“ Jak je vidět, různorodost a menší tlak na specializaci se vyplatil.“Asi jsme to nedělali s mládeží v Písku špatně,“ pousmál se Milan Mazanec, který sám hrával extraligu a hokej se mu stal životní náplní.

„Nechci Honzovi Ruttovi křivdit, ale jestli si dobře vzpomínám, tak v žácích mezi ostatními moc nevyčníval. Zlomovým momentem pro něj bylo, když ho Budějovice v patnácti letech nevybraly, já se domluvil s Davidem Brukem v Plzni, kam jsem ho dovezl, a on tam na zkoušce uspěl.“