Po hokejistovi Jaroslavu Pouzarovi, boxerovi Josefu Němcovi, veslaři Karlu Mejtovi a silničním motocyklovém závodníkovi Bohumilu Stašovi byl při vyhlašování výsledků 47. ročníku tradiční ankety o desítku jihočeských sportovců roku do Síně slávy uveden někdejší vyhlášený hokejový kanonýr, mistr světa a stříbrný medailista z olympiády Jiří Lála.

Legendárního hokejistu uvedení do Síně slávy očividně potěšilo. „Strašně si toho vážím a potěšilo mě, že jsem byl Deníkem osloven,“ svěřil se hráč, jenž strávil největší část své aktivní kariéry v dresu českobudějovického Motoru. A fanoušci ho doslova milovali. „V Budějovicích jsem odehrál třináct let a věřím, že jsem divákům dělal na ledě radost. Odváděli jsme dobrou práci a snad se lidi měli na co dívat. Jsem rád, že jsme se mohli na společenském večeru u příležitosti vyhlášení ankety o Sportovce roku sejít. Vyhlášení bylo opravdu fajn a všichni ocenění si ho zaslouží, protože v dnešní těžké době není sportování lehké.“

Lála se stal jihočeským Sportovcem roku 1983, když se o prvenství dělil s letcem Petrem Jirmusem. „Vyhlášení tehdy probíhalo ve sportovní hale a byla to také parádní akce. Byla tam spousta lidí,“ vzpomene si na své prvenství před osmadvaceti lety.

Bývalý hokejista pracuje už několik let ve firmě André, která spolupracuje s obchodními řetězci a shání reklamy na nákupní vozíky a oddělovače zboží. Na hokej do českobudějovické Budvar Arény se moc nedostane. „V Budějovicích jsem jenom přes týden, a to se moc zápasů nehraje. V pátek už pak jezdím do Německa,“ připomíná svůj současný domov v Regensburgu.

Zde dohlíží na hokejový růst svého patnáctiletého syna Joea, který nepřevzal otcovu štafetu a postavil se do branky. „Vybrali si ho do Mannheimu, takže nám od července odešel z baráku. Každý víkend se za ním jezdíme dívat na zápasy a dělá mi to radost,“ sleduje pozorně hokejový růst svého syna.
Z mladého Lály by prý jednou mohl vyrůst kvalitní brankář. „Nejsem žádný snílek. Chytá v obráceném gardu jako třeba Eda Turek. Má velkou tréninkovou píli a chce se zlepšovat. V Mannheimu si ho chválí. Pořád mu ale zdůrazňuji, že je jenom na něm, kam až to dotáhne. Zápasy jsou takovým bonbonkem, ale rozhodující je ta dřina tréninku. Hokejový vlak jede a je třeba do něj včas naskočit. Jinak je hokejová kariéra pryč.“

Sám už se Lála na ledě prakticky nesklouzne. „Na to není čas,“ usměje se. „Výjimka byla teď o Vánocích, kdy byl kluk doma. To jsme byli spolu sami hodinu a půl na stadionu, protože jsem mu chtěl ještě něco na ledě ukázat. To mě těšilo, protože jinak už se k tomu opravdu nedostanu,“ přiznává. „Manažer Mannheimu mě ale láme, abych s nimi občas šel na led a klukům ukázal střelbu a nějaké fígle.“

V srpnu loňského roku sice Lála oslavil už dvaapadesáté narozeniny, vypálit na hokejovou branku však prý stále umí velice dobře. „Jak jsme byli s klukem trénovat, tak jsem měl ruku celou otlačenou, protože už není zvyklá. Ale dostal jsem se do toho. Musel dávat bacha, aby nedostal gól,“ směje se.

Nejslavnějším Lálovým gólem byl ten přes celé hřiště do branky Kanady na mistrovství světa v roce 1985 v Praze, který pojišťoval titul mistrů světa. „Rusové v té době ovládali světový hokej a pro celý náš národ to byla velká sláva. Hrálo se doma a byl to skutečně obrovský zážitek,“ vzpomíná na vrchol své kariéry.

Po slavném utkání si Lála vyměnil dres s největší hvězdou kanadského týmu Mario Lemieuxem. „Ten mám doma schovaný. Už ho ode mě chtěli mnohokrát odkoupit Kanaďané, ale ten nedám,“ zdůrazní legenda jihočeského hokeje.