Jenom samostatné nájezdy už mu nejdou úplně tak jako před lety, kdy mohl bekhendový blafák přednášet na hokejových univerzitách. Rád by si na konci kariéry zopakoval postup do extraligy, který zažil už před čtrnácti roky. „Bylo by fajn zase přijet na plné náměstí na střeše autobusu,“ směje se při vzpomínce na slavný rok 2005.

Čtvrtého ledna roku 1998 jste odehrál svůj premiérový extraligový zápas. Nedávno jste měl jeho dvaadvacáté výročí. Proběhlo vám to hlavou?
Dobře si to pamatuji. Hráli jsme doma se Spartou a prohráli jsme 2:3. Vzpomněl jsem si na to hlavně před dvěma roky, kdy slavil budějovický hokej devadesát let a byli jsme pozváni na oslavy. V té době jsem hrál ještě v Hradci Králové. Bylo to šestého ledna a uběhlo tak téměř přesně na den dvacet let od mého prvního zápasu v extralize, kdy jsem vyjel s košíkem proti Spartě. Říkal jsem si, že už je to fakt dlouho (úsměv).

Prakticky celou kariéru jste odehrál doma v Budějovicích. Ptát se na to, jestli jste tady byl spokojený, je zbytečné?
Člověk je vždycky nejradši tam, kde je spokojený. A já jsem byl spokojený doma. Pokud to šlo, tak jsem chtěl hrát v Budějovicích.

Už občas také bilancujete, co jste za svou dlouhou kariéru stihl?
Nemohu říct, že bych bilancoval a počítal, kolik jsem odehrál zápasů. Spíše si uvědomuji, že už jsem na světě nějaký pátek a konec kariéry se rychle blíží.

Považujete svou kariéru za úspěšnou, nebo vám v ní něco chybí?
Každý hokejista chce vyhrávat. Já mám z extraligy dvě bronzové medaile, ale finále jsem si nikdy nezahrál. To mě mrzí.

Oba bronzy máte doma pečlivě schované, nebo jste je dal dcerám na hraní?
Mám je pečlivě schované na poličce mezi poháry z golfu, kterých mám víc než hokejových (smích). Doma mám také dresy z některých sezon.

Měl jste někdy zajímavé nabídky, abyste rodné město opustil?
Byl jsem akorát na tři měsíce v Liberci. Vždycky, když mi v Budějovicích končila smlouva, tak se mnou byl klub spokojený a nabídl mi novou. Nejsem žádný cestovatel a mám rád domácí pohodu. Proto jsem byl vždycky tady.

Ani možnost odejít do zahraničí vás nezlákala?
Jak už jsem řekl, pokaždé převážilo, že jsem byl nejradši doma.

Jak se s odstupem času díváte na nucený odchod do Hradce Králové před šesti a půl lety?
Nikdo tomu nevěřil až do doby, kdy nám najednou přišly čtyři výplaty najednou, protože předtím nám na účtu něco chybělo… Pak už bylo jasné, že tam opravdu půjdeme.

Kdy jste vyrazili do Hradce poprvé?
Jeli jsme nejdříve na mítink s původním hradeckým prvoligovým týmem, ze kterého s námi šla nakonec do přípravy jen jedna pětka. V extralize se pak objevili jenom Tvrdík a Švagrovský. Jinak jsme celý první ročník odehráli v sestavě, v jaké jsme končili tady v Budějovicích.

Tímto mítinkem bylo definitivně stvrzené, že je odchod z Budějovic nezvratný?
Ano. A začaly nám všechny starosti kolem. Hlavně sehnat v Hradci byt. Byly to věci, které jsou pro devadesát pět procent hokejistů za kariéru normální, ale já jsem je řešil poprvé.

Vůči Hradci panovala v Budějovicích pochopitelná a značná nevraživost. Setkal jste se s ní i vy osobně?
Já jsem do Hradce samozřejmě odcházet nechtěl a přál jsem si zůstat doma. S Lukášem Květoněm jsme kvůli tomu tehdy dokonce byli za tehdejším primátorem panem Thomou, ale nic pozitivního jsme se nedozvěděli. Na jednu stranu fanoušky chápu. Dlouhé roky tady chodili na nějakou svoji zábavu, kterou jim sebral majitel klubu tím, že s ním odešel někam jinam. Je jasné, že kvůli tomu tady nevraživost byla, je a bude. Pokud se nám povede postoupit, tak jsem hrozně zvědavý, jak dopadne zápas s Hradcem. Na druhou stranu by zase fanoušci mohli pochopit nás. Hokej je pro nás práce a neživíme jenom sebe.

Vás osobně fanoušci spolu s vaším tehdejším spoluhráčem z Hradce Tomášem Mertlem vypískali právě při oslavách devadesáti let hokeje v Budějovicích. Bylo vám to tehdy nepříjemné?
Dozvěděli jsme se to, až když jsme potom dorazili na tribunu a sledovali zápas. Dole na ledě byl slyšet jenom mikrofon při představování hráčů. Zjistili jsme to až zpětně, když nám psali kamarádi esemesky v průběhu utkání.

Neměl jste při svém návratu do Motoru trochu obavy, jak vás příznivci přijmou?
Jak už jsem říkal, nevraživost Budějovic směrem k Hradci chápu. Kdybych se sem vracel z nějakého jiného týmu, tak by to asi bylo jiné. Ale návrat nakonec proběhl celkem v pohodě.

Nasbíral jste šestnáct startů v reprezentaci. Ceníte si tohoto čísla, nebo jich mohlo být i více?
Každý start za reprezentaci je super. Je jednodušší zápasy nasbírat, když se po sezoně dává dohromady národní tým pro mistrovství světa a teprve začínají kempy. Ty se musí zaplnit hráči, kteří za sebou mají slušný ročník. Dostat se do nominace během sezony na turnaje Euro Hockey Tour je složitější, ale povedlo se mi to. Jsem rád za každý ze šestnácti zápasů za nároďák. Hlavně za ten první tady v Budějovicích proti Finsku, kdy se mi podařilo dát i gól. To mi bylo už sedmadvacet a předtím jsem si nedovedl představit, že bych se do reprezentace mohl někdy podívat. A pak jsem jel ještě v pětatřiceti na Channel One do Soči, v což už jsem vůbec nedoufal.

Většinou se vám vyhýbala vážnější zranění. Také díky tomu hrajete hokej ještě v jednačtyřiceti letech?
Neměl jsem nikdy nějaké dlouhodobější zranění, ale snad v každé sezoně jsem měl něco menšího. Takové ty zlomeniny, která vás třeba na měsíc vyřadí ze hry. Vždycky se mi smáli, že nemohu mít svalové zranění, protože žádné svaly nemám (úsměv). Takže to vždycky odnesly kosti nebo šlachy. Ale nikdy to nebylo nic, co by mě vyřadilo třeba na celou sezonu.

Baví vás hokej pořád stejně?
Kdyby mě nebavil, tak už jsem dávno skončil. Spoluhráči kolem mě se mění a v kabině jsou kluci, kteří jsou staří jako výročí mé svatby (úsměv). To také vypovídá za mnohé. Ale jsem tady rád. S klukama je sranda a je to super.

O čem se třeba bavíte s takovým Václavem Svachem, který je o čtyřiadvacet let mladší než vy?
Sportovci si vždycky najdou téma, o čem se bavit. Kluky jsem třeba překvapil rozdílnými ponožkami, které jsou teď moderní. Jdu s dobou (smích).

První ligu jste si zahrál naposledy ve slavné postupové sezoně 2004 – 2005. Čím vás po těch dlouhých letech nejvíce překvapila?
Určitě se teď v první lize hraje jiný hokej než tenkrát. Tehdy jsem byl mladý a tolik jsem nevnímal rozdíl proti extralize. Ten je největší ve vyspělosti hráčů. V některých extraligových zápasech se ani tolik nebruslí, jako bychom chtěli my tady. Ale je to o provedení. Hráči jsou na výši a každý dodržuje to, co má. Není tam takový chaos jako v první lize, kde systém dodržuje jenom pár týmů.

Láká vás zopakovat si postup z roku 2005, který se na náměstí změnil v malé budějovické Nagano?
Láká mě to moc. Přijet odněkud na střeše autobusu a mávat na lidi na plném budějovickém náměstí, to by samozřejmě bylo krásné. Postup by byl parádní a uděláme maximum, abychom na něj dosáhli.

Přemýšlíte o tom, jestli budete pokračovat i v příští sezoně?
Přemýšlím. Samozřejmě už musím uvažovat o tom, co bude v příští sezoně. Řešit to ale asi budeme až po jejím skončení. Jestli bych ještě hrál, nebo se třeba zapojil do vedení naší organizace.

Že byste hrál hokej jinde než v Motoru je nesmysl?
Ano. O tom vůbec neuvažuji.

Máte už trochu jasno, co by vás lákalo dělat po skončení kariéry?
Může to být docela brzy (úsměv). Přes dvacet let jsem byl u hokeje, takže bych u něj chtěl nějakým způsobem zůstat. Rád bych klubu něco vrátil za to, že jsem tady mohl tak dlouho hrát. Už jsme se o tom také bavili, ale teprve uvidíme, jak se to vyvrbí.