Patnáctého října jste nedohrál zápas v Jihlavě a vrátil jste se zase až teď v pondělí proti Prostějovu. Co se tehdy v utkání na Vysočině přihodilo?
Stalo se to už dříve při zápase s Kladnem. Protihráč mi obrátil pravou ruku, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Potom jsme odehrál ještě utkání se Slavií a nastoupil jsem i v Jihlavě, ale pořád se to zhoršovalo. Po Jihlavě jsem musel na rentgen a zjistilo se, že mám trochu problém.

Co konkrétně rentgen zjistil?
Měl jsem pohmožděný zápěstní kloub a ještě poškozené vazy. Nejdříve mi hrozila operace. Tu jsem ale zamítl. Dostal jsem ruku do sádry s tím, že potom se uvidí, co bude dál.

S odmítnutím operace jste ale šel tak trochu proti názoru lékařů?
Ve hře byly dvě varianty léčení. Buď dát ruku do sádry a nechat jí v klidu, což jsem zvolil já. Ale nemusí to pomoci. A nebo jít rovnou pod nůž a vyřešit to operací.

Operace by ale znamenala delší pauzu?
Právě. To by byla pauza až do Vánoc. To jsem zrovna nechtěl.

Takže jste měl jasno, že na operaci nepůjdete?
Vzal jsem to rozhodnutí na sebe a zkusil jsem ruku vyléčit klidem. Kdyby to neklaplo, tak by se to asi klukům z vedení klubu nelíbilo. Naštěstí se to celkem podařilo, i když ruka ještě není úplně dobrá. Sádru jsme sundali o týden dřív a trošku se to urychlilo, protože jsem už chtěl hrát. Uvidíme, jak to bude dál.

Cítil jste na tréninku, že už je ruka použitelná pro hokej?
Lepší to je, ale ruka je pořád ochablá, jak byla delší čas v sádře. Pohyb ruky ještě není takový, ale snad se to bude zlepšovat. Hlavně, aby mě už nebolela. To je asi to nejdůležitější.

Z lékařského hlediska je vaše pravá ruka už v pořádku?
Zatím to vypadá dobře, takže to snad vydrží. Ale lékaři mě upozorňovali, že uvnitř může být cokoliv. To by se zjistilo právě jedině operací.

První zápas po pauze vám vyšel náramně. Výhra 9:1 v retro dresech nad ambiciózním Prostějovem, co víc jste si mohli přát?
Byl to z naší strany výborný zápas. Měli jsme do něj velmi dobrý vstup. Byli jsme natěšení, protože zápas byl v televizi. Přišla spousta lidí. Všechno klaplo, tak, jak mělo. Diváci se bavili a my také.

Ve své bohaté kariéře jste odehrál spoustu zápasů. Bude tenhle jedním z těch, který by vám mohl uvíznout v paměti?
Určitě si ho budu pamatovat. Byl to speciální zápas k sedmdesáti letům našeho stadionu. Navíc byl v televizi. Koupil jsem si i dres, ve kterém jsme hráli. Byla to celkově povedená akce. Ale je třeba zase rychle spadnout dolů, znovu poctivě pracovat, aby přišly i další výsledky.

Dobový dres se vám líbil, jinak byste si ho nekupoval?
Dresy byly fakt pěkné. Povedly se.

Vaši trenéři jsou hodně přísní a chválou spíše šetří. Byli tentokrát spokojeni i oni?
Vyhráli jsme 9:1, takže spokojenost byla. Ale je to jen jeden zápas z mnoha. Je třeba makat dál. Především závěr sezony bude hodně těžký.

Čeká vás zápas s Litoměřicemi, které jsou farmou Hradce Králové. Je to pro vás alespoň trochu zvláštní zápas, když jste sám v Hradci hrával?
To ne. Jsou tam maximálně dva nebo tři moji bývalí spoluhráči. Je to pro mě normální soupeř, na kterého se musíme připravit a vyhrát, abychom se drželi v tabulce nahoře a budovali si dobrou pozici pro play off.

Litoměřice jako každý farmářský klub často mění sestavu. Je pro vás nepříjemné, že do poslední chvíle nevíte, v jakém složení nakonec soupeř dorazí?
Je pravda, že sestava těchto týmů se skládá většinou až na poslední chvíli. Ale moc nevěřím, že by sem Hradec někoho poslal, protože tam mají také své problémy. Myslím si, že budou hrát s kádrem, který mají. Ale ať pošlou kohokoliv, tak se musíme nachystat tak, abychom uspěli.