Kliknutím zvětšítePřed uplynulou sezonou jste se po dlouhých osmnácti letech vrátil do rodných Českých Budějovic a povedlo se vám vybojovat extraligový bronz. Co se ve vašem podání dělo po skončení vydařeného minulého ročníku?
Neříkám, že jsem po sezoně další pokračování kariéry úplně zavrhl. Říkal jsem si, že uvidím, jak to bude. Chtěl jsem se rozmyslet, jestli do přípravy naskočím hned v létě s nástupem týmu na led, nebo až později. Nakonec jsem se rozhodl pro druhou variantu. Pořád jsem však byl v tréninku. Po skončení posledního utkání minulé sezony na Spartě jsem si dal jenom dva týdny volno a už jsem zase začal něco dělat. Neříkám, že jsem trénoval úplně každý den, ale volných dní jsem zrovna moc neměl.
S kým jste se připravoval na ledě?
Chodil jsem na led doma s týmem SCC Říčany, který hraje pražskou ligu. Už třetí rok pak také trénuji ve Štěrboholích s bývalými extraligovými hráči, jako jsou třeba Petr Míka, Roman Červenka, z těch starších Milan Kosejk nebo Jarda Bednář. Úroveň je to velice slušná a člověk se tam pořádně zapotí. Máme led vždycky na hodinu a čtvrt. Třikrát v týdnu jsem byl na ledě, k tomu jsem dost jezdil na kole a chodil do posilovny. Fyzicky jsem se cítil dobře.
Jak se to nakonec seběhlo, že jste na začátku listopadu naskočil doma proti Hradci Králové?
Byl jsem v kontaktu s teď už bývalým trenérem Jardou Modrým. Trošku jsem váhal, ale pak mi jednou řekl, jestli bych nenastoupil příští týden, a já jsem kývl. Dohodli jsme se a naskočil jsem doma proti Hradci Králové.
Jeden zápas jste odehrál, ale pak následovala více než dvouměsíční pauza. Co se přihodilo?
Zápas s Hradcem proběhl výborně. Vyhráli jsme a já jsem se cítil dobře vzhledem k tomu, že jsem půl roku nehrál. To bylo fajn. Druhý den byl trénink a všechno bylo pořád v pohodě. Byli jsme domluveni, že následující poslední zápas před reprezentační přestávkou v Olomouci vynechám a zůstanu doma. Chtěl jsem si pořádně zatrénovat, abych byl připravený na další utkání po pauze. Jenže doma mi z ničeho nic ruplo v koleně. Měl jsem v něm vodu, kterou mi vytáhli. Pořád to ale nebylo dobré, tak jsem šel na magnetickou rezonanci, kde mi zjistili naprasklou chrupavku. Dva měsíce jsem nemohl nic dělat. A jak jsem se předtím cítil dobře, tak to jsem vlastně všechno ztratil… Mohl jsem jenom chodit, ale nemohl jsem dělat nic anaerobního. O to pro mě bylo těžší v mých letech se v této situaci vracet.
Neměl jste chuť za této situace s vrcholovým hokejem definitivně praštit?
Je jasné, že jsem měl i takové myšlenky. Na druhou stranu jsem si říkal, že bych Motoru chtěl nějakým způsobem pomoci. To mě hnalo dopředu, abych se vrátil zpátky.
Po zdravotní stránce jste teď na sto procent fit?
Zdravotně se cítím dobře, to je v pohodě. Jenom mi chybí herní praxe, rychlost a síla. Když člověk dva měsíce nemůže nic dělat, tak to opravdu všechno ztratíte. Nohy odcházejí hrozně rychle. Tak se to teď pokouším nahnat, jak se dá. Sled zápasů je ale obrovský, a i když se mezi nimi snažím trénovat, tak to bude ještě asi chviličku trvat, než se budu na ledě cítit dobře.
Loni jste brali extraligový bronz, letos hrajete prakticky o záchranu. Kde vidíte hlavní rozdíl mezi oběma sezonami, které se výsledkově i herním projevem vašeho týmu diametrálně liší?
Těžko říct. Kádr se změnil a odešla spousta hráčů. Jiní zase přišli. Myslím si, že v loňském týmu byla daleko větší konkurence a byl stabilnější ve čtyřech lajnách. Loni se povedlo chytit začátek sezony a už jsme jeli na nějaké vlně.
Loňský tým dokázal otáčet zápasy. Měl podle vás i větší psychickou sílu?
Je to možné. Důležité jsou i zkušenosti. Velkou roli hraje právě psychika. Hlavně v závěrech zápasů.
Mužstvo se také trošku trápí v koncovce a na každý vstřelený gól se dost nadře. Souhlasíte?
Myslím si, že to je právě spjaté s hlavou, jak si kdo věří. Loni si tým evidentně věřil, a když to někomu zrovna nešlo, tak to na sebe vzal někdo jiný. Sebedůvěra mužstva byla podstatně větší než letos.
V průběhu sezony došlo k výměně na trenérském postu, když Jaroslava Modrého nahradil jeho asistent David Čermák. Byla podle vás tato změna nutná a přinesla kýžený efekt?
Zase až tak moc jsem toho tady letos v týmu nezažil, tak je složité se k tomu vyjadřovat. Uvidíme, jak to bude vypadat dál. Věřím, že už to bude klapat a sezonu dohrajeme podle našich představ.
Jak se podle vás může vyvíjet z vašeho pohledu zbytek letošní sezony? Máte někde vzadu v mysli třeba také obavu ze čtrnáctého místa, které by znamenalo účast v baráži o záchranu?
Tabulka je ve svém závěru vyrovnaná a určitý strašák to samozřejmě je. Teď je sice malinko vzadu Kladno, ale po pár kolech to může být úplně jinak. O to je to na psychiku těžší.
V minulém roce jste byl často vídán na motokrosových závodech v zázemí MTX týmu. Jak jste se k tomuto sportu dostal?
Seznámil jsem se s majitelem týmu Jirkou Kuthanem a jsme prakticky v neustálém kontaktu. S týmem MTX jsme loni i s dětmi objeli asi sedm závodů. Někam jsme přijeli jenom na skok, někde jsme i spali. Motokros nás začal hrozně bavit a bylo to fajn. Sám se rád svezu na enduru i motokrosové motorce.
Kdy jste měl svůj první motocykl?
Za mlada jsem jezdil na malých motorkách, ať už to byly pionýr, mustang nebo skútry. Ale svoji první velkou motorku jsem si koupil v roce 2015 před mistrovství světa v Praze a byl to Harley. Viděl jsem to na jedné výstavě a úplně jsem se do toho zbláznil. Když jsem ji kupoval, tak jsem na ni ještě ani neměl papíry. Udělal jsem si je hned po mistrovství. Začal jsem jezdit, ale po nějakých čtyřech letech mě tenhle styl jízdy přestal bavit a koupit jsem si cestovní enduro KTM. Při té příležitosti jsem se seznámil s bratry Kuklíkovými, což jsou bývalí soutěžní jezdci. Právě s nimi jsem začal jezdit enduro i motokros. Strašně mě to chytlo.
Už jste jel někdy také závod?
Ne. Přemýšlím o tom, ale musím být také obezřetný, abych to přežil ve zdraví (úsměv).
Závod by vás lákal více v enduru, nebo v motokrosu?
V enduru. I když je to také nebezpečné, protože se jede různými terény. Motokros by mě rovněž lákal, ale jezdecky se na to úplně necítím. Závod je úplně něco jiného, než si jen tak zajezdit na trati. Je to obrovský fofr a člověk si musí s motorkou tykat, aby to stíhal.
Cítíte se dobře na závodech v zázemí týmu Jiřího Kuthana?
Líbí se mi to moc. Jirkův tým funguje jako rodina. Na tým jsou nabaleni i další lidé, kteří jezdí po závodech. Roztáhnou si tam stany, mají své pivo, každý přiveze nějaké jídlo, griluje se. Je to hrozně fajn a baví to mě i mé děti.
Hokejová kariéra není nekonečná, třeba motorky vás baví. Už pomalu přemýšlíte, co budete dělat po konci s hokejem? Je tohle třeba jedna z variant?
Plány mám a spoustu věcí dělám už teď.
Můžete alespoň nastínit?
S kamarádem podnikáme. Začali jsme prodávat mobilní domy, CBD a CBG kapky nebo i vlastní pivo. K tomu nějaké investiční věci a vymýšlíme další projekt, který je ale ještě v plenkách, a o co jde, to bych si zatím nechal pro sebe.
Hokej v nějaké formě ve vašich budoucích plánech také figuruje?
Zatím úplně ne. Do budoucna bych se tomu ale asi nebránil. Jenže jak jsem teď netrénoval s týmem a léto jsem prožil po dvaceti letech v uvozovkách jako normální člověk, tak se mi otevřely úplně jiné možnosti. Měl jsem daleko víc času. Mohl jsem se věnovat motokrosu, jezdil jsem na kole. Měl jsem všechny dny úplně plné a vůbec jsem se nezastavil. To bylo hrozně příjemné. Z konce hokejové kariéry strach nemám.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
