Pocházíte z Českého Krumlova. Tam jste také začínal s hokejem?
Narodil jsem se v Českých Budějovicích, ale do čtrnácti let jsem žil v Krumlově. Tam jsem také začínal s hokejem a chodil do školy. Jsem Krumlovák.

V Českém Krumlově je populárnější fotbal než hokej. Ten vás nelákal?
Fotbal jsem také hrával, dost jsem to střídal, ale potom zvítězil hokej a zůstal jsem u něj.

V kolika letech jste odešel do Budějovic?
Když jsem šel do osmé třídy, tak jsem přestupoval do Budějovic. Zároveň jsem odešel i na Základní školu v Grünwaldově ulici. Bylo mi třináct let.

V šestnácti letech už jste si poprvé zahrál za tehdy prvoligové áčko Motoru. Vybavíte si svůj první zápas?
Ano. Bylo to v sezoně, kdy jsem měl být v juniorce, ale dostal už jsem prostor v přípravných zápasech v áčku. Odehrál jsem i několik utkání v první lize, za což jsem moc rád, že jsem si zahrál v šestnácti letech první ligu. Bylo to splnění velkého snu. Jako malý jsem tady chodil na hokej a vždycky jsem si přál nastoupit před plnou Budvar arénou. První zápas jsem odehrál doma s Třebíčí a vyhráli jsme 2:1 v prodloužení. Vzpomínám si, že jsem byl docela nervózní, ale nějak jsem to odklouzal (úsměv).

Byl jste členem týmu, který získal titul dorosteneckých mistrů republiky. Kam tento úspěch řadíte?
Zážitkově je to nejvíc, co jsem zatím dokázal. Bylo to neskutečné. S klukama jsme se znali strašně dlouho a titul byl super. Moc jsme si to užili. Celou cestu za ním i finále v Ostravě. Byla to paráda. V sezoně jsem nastupoval za dorost, juniorku i áčko. Moc jsem si vážil, že jsem pak mohl s klukama v závěru sezony vybojovat mistrovský pohár.

Bylo velkým zážitkem i mistrovství světa osmnáctek ve Švédsku, kterého jste se zúčastnil?
To byl také zážitek. Bylo to moje první a zároveň také poslední mistrovství světa. Užil jsem si ho, i když nedopadlo úplně podle představ a vypadli jsme ve čtvrtfinále. Celkově to však byla událost, na kterou nezapomenu.

V sedmnácti letech jste se sebral a vyrazil do Kanady. Jak složité bylo odhodlat se v tomhle věku k tak zásadnímu kroku?
Začal jsem o tom přemýšlet od té doby, kdy jsme byli v Kanadě na turnaji s reprezentační sedmnáctkou. Viděl jsem, jak na tom v zámoří jsou kluci mého věku. Jak se připravují a prezentují se na ledě. Chtěl jsem to zkusit a poznat Kanadu, protože je to hokejová velmoc. Už dopředu jsem přemýšlel, jestli by to mohlo klapnout. Byl jsem rád, že se mi to podařilo.

Opustit rodinné zázemí pro vás nebyl problém? Angličtinu jste zvládal?
Anglicky jsem docela uměl. To nebyl problém. S rodiči už jsem také moc času netrávil, protože jsem byl v Budějovicích. Byl jsem tak zvyklý starat se sám o sebe. První dva měsíce jsem se tam trochu rozkoukával a poznával s novými spoluhráči. Neměl jsem tolik prostoru na ledě. Pak se to ale zvedlo, zvykl jsem si a začalo to klapat. Čekal jsem, že ten přechod bude těžší. Nebylo to až tak hrozné.

Nastupoval jste ve Western Hockey League. Ta je považována za nejprestižnější juniorskou soutěž?
Říká se, že je nejtvrdší a nejlépe připraví hráče na NHL. Ale nemohu to porovnat, protože jiné soutěže jsem nezkusil a ani jsem neviděl jejich zápasy. Rozhodně to ale byl hrozně rychlý hokej. Takový, jaký se teď hraje v NHL, jenom v juniorském provedení.

První sezonu jste celou odehrál v týmu Prince George Cougars, ale v té další jste se dvakrát stěhoval. Co bylo příčinou?
Asi až na tři zápasy jsem tam odehrál kompletní sezonu a měl jsem odehrát i tu další. Měsíc a půl po jejím začátku jsem byl ale vytrejdován do Saskatoonu a po dalším měsíci jsem byl odeslán do týmu Swift Current. To jsem nečekal a bylo to hodně náročné. Nebylo lehké se dvakrát stěhovat. Vystřídal jsem čtyři rodiny. Bylo náročné to zvládnout.

Považujete dva roky v Kanadě za dobrou zkušenost?
Určitě. Jsem rád, že jsem to zkusil a mohl si zahrát hokej v Kanadě. Poznal jsem tuto zemi po hokejové stránce i z hlediska soukromého života. Jsou tam nesmírně fajn lidé. Užil jsem si to.

Proč jste v Kanadě nepokračoval dál?
Ta možnost už nebyla. S klubem jsme se nedomluvili, chtěl mladší hráče a spíše obránce. Šance jít jinam ani nebyla. I vzhledem k situaci, která s covidem nastala ve světě, jsem se rozhodl vrátit a zkusit se prosadit tady.

V tréninkovém kempu Motoru před sezonou jste ale neuspěl.
Domluvili jsme se s trenérem panem Prospalem, že tady půjdu do kempu. Dostal jsem možnost odehrát i nějaké přípravné zápasy, ale bohužel to nevyšlo. Trenér si vybral hráče, se kterými v minulé sezoně vyhrál první ligu a postoupil. To jsem chápal a akceptoval. Musel jsem jít o dům dál, ale to tak v hokeji bývá.

Byly v tom případě jasnou volbou Litoměřice, kde se v rámci projektu Dukla připravují hráči na mistrovství světa dvacítek, což byl i váš případ?
Tušil jsem, že by to tak mohlo dopadnout. I když to úplně jasná volba nebyla, tak jsem to čekal. Šli tam i kluci z Kanady, kteří se neměli kde jinde na dvacítky připravovat.

O projektu Dukla se teď hodně mluví v dobrém i ve zlém. Vy jste ho zažil. Jaký na něj máte názor?
Co jsem mohl zažít, tak jsou tam podmínky dobré. Mohli jsme tam trénovat navíc. Kdo chce, tak tam může hokejově hodně vyrůst. Záleží jen na každém, jak bude pracovat. Zase tak dlouho jsem tam ale nebyl, abych to mohl nějak posuzovat. Projekt to není špatný, jenom se musí ještě zdokonalovat.

Pro mistrovství světa dvacítek jste figuroval v širší nominaci, odcestoval jste i do Edmontonu, ale při posledním zužování jste byl vyřazen. Napadlo vás, že by to takhle mohlo dopadnout?
Věděl jsem, že nejsem jedním z lídrů týmu. Na přípravný kemp jsem tak jel s tím, že do toho chci dát všechno, a buď to dopadne, nebo nedopadne. Potom jsem si říkal, jestli nebylo lepší, kdyby mě vyhodili rovnou tady. Ale nakonec jsem byl rád, že jsem alespoň mohl s týmem do Kanady odletět. Že to pak nedopadlo, jsem byl samozřejmě naštvaný. Bylo to velké zklamání. I bez fanoušků to bylo mistrovství světa, na kterém nastupují ti nejlepší hráči. Bohužel to nevyšlo.

Informaci o tom, že pojedete domů, jste se dozvěděl den před Štědrým dnem?
Dozvěděli jsme se to v momentu, kdy rodiče doma večeřeli. Byly to hezké Vánoce…

Po předčasném návratu z dvacítek jste šel rovnou do Motoru, nebo byly první variantou opět Litoměřice?
Nevracel jsem se konkrétně nikam. Litoměřický trenér pan Bruk mi říkal, že mohu jít zase tam, pokud budu chtít. Více mě ale lákalo zkusit to v Motoru, pokud by ta šance přišla. Vyšlo to, pan Prospal mi zavolal, abych se vrátil, a za to jsem moc rád. Druhý den po návratu jsem šel poprvé na trénink a třetí dne už jsem hrál.

Jako své oblíbené jídlo uvádíte uzené s knedlíkem a se zelím a k tomu pivo. Platí to stále, i když jste vrcholovým sportovcem?
České klasiky mám rád. Od babiček, od maminky. To platí pořád.

Líbí se vám kniha Tomáše Řepky Rebel. Čím vás zaujal tento kontroverzní fotbalista?
Vždycky jsem ho sledoval a podobné typy mám rád, i když sám nejsem na ledě nějak extra výbušný. Život Tomáše Řepky mě ale zajímá. Všechny ty jeho kauzy a problémy. A hlavně na hřišti, jak si to uměl rovnat. Někdo ho nemusí mít rád a mít k němu výhrady, ale na hřišti se mi líbil moc.

Ze seriálů máte nejraději Hospodu. Ve vašem věku by se čekalo něco úplně jiného.
Český humor se mi líbí. Naše filmy, seriály i hudbu jsem se naučil sledovat od rodičů. Má to tak více kluků kolem mě, nejsem jediný.

V jednom z dotazníků jste se vyjádřil, že se bojíte o zuby. To je u hokejisty dost netradiční.
O zuby se bojím docela dost. Jednou už jsem do nich dostal hokejkou a od té doby si na ně dávám pozor. Blokovat střely mi problém nedělá, ale nechtěl bych do nich znovu dostat. Příjemné to nebylo.

Chránič zubů používáte?
Používám. Někdo však říká, že je to spíše ochrana před otřesem mozku. Ale věřím, že to chrání i zuby. Zatím jsem do nich přímo pukem naštěstí ještě nedostal. Chránič však pomáhá stejně jenom na horní patro, na dolní ne.

Jako malý jste chodil v Budějovicích na extraligu. Vybavujete si vašeho jmenovce Milana Tomana, který na jihu Čech válel tři sezony? Nečelil jste dotazům, jestli je to váš příbuzný?
Vybavuji si ho. Ale asi snad jen jednou se mě jednou někdo zeptal, jestli je to můj příbuzný. Osobně jsme se neznali. Nikdy jsme se nepotkali.

Na play off ztrácíte šestnáct bodů a zápasů do konce základní části extraligy ubývá. Věříte, že je pořád ještě reálná naděje na postup do vyřazovacích bojů?
Šestnáct bodů je dost, ale pokud chytneme nějakou sérii, tak se to stáhnout dá. Musíme koukat jenom na sebe. Teď jsme sice čtyřikrát za sebou prohráli, ale leden jinak v našem podání není až tak špatný. Je třeba pořád sbírat body. Věřím, že to ještě ztracené není.