Jste rodákem z Opavy, která je spíše fotbalovým městem než hokejovým. Proč u vás dostal přednost právě hokej?
Můj otec hokej hrával a později i trénoval. Zimák jsem měl poblíž a táhlo mě to tam, takže to byla víceméně jasná volba. V té době byl hokej v Opavě na celkem vysoké úrovni a hrála se tam extraliga.

Opava strávila v nejvyšší soutěži tři sezony a bylo to v době, kdy jste byl ještě opravdu hodně malý. Vybavuje se vám alespoň malinko tato doba?
Byly mi čtyři roky, když Opava v extralize končila. Trochu si pamatuji, jak býval plný stadion a po zápasech z něj proudily davy lidí. Byla to tehdy skvělá éra opavského hokeje.

Současnost už zdaleka tak slavná není a klub působí jenom ve druhé lize. Sledujete i nadále opavský hokej?
Sleduji a mrzí mě, kde teď je. V Opavě jsem s hokejem začínal a nějaké vazby tam pořád jsou. Není hezké vidět klub v této situaci. A ani tam není vidina nějakého většího progresu. Ale v dnešní době je to opravdu složité a navíc ve městě teď šel do popředí hlavně fotbal, který hraje nejvyšší soutěž. Věřím však, že by se to do budoucna mohlo změnit. Má se opravovat stadion, což by mohl být ten správný impulz.

V dorosteneckém věku jste zamířil do Třince, ale hned po sezoně jste odešel do nedalekých Vítkovic. Hrála roli třeba i menší vzdálenost z vašeho bydliště?
Je fakt, že do Ostravy je to z Opavy o padesát minut méně než do Třince. To je znát. Ale vzdálenost nebyl důvod, proč jsem se rozhodl odejít do Vítkovic. Klub mi dal po sezoně v Třinci nabídku a tehdy tam v dorostu trénoval Pavel Hulva, který o mě hodně stál. Byla tam vize, že bych se mohl posunout do juniorky a časem i do áčka. Zvážil jsem všechna pro a proti. Nebylo to jednoduché rozhodování, protože už jsem byl v prváku na střední škole a musel jsem při přechodu jinam dělat rozdílové zkoušky. Ale hokejový potenciál jsem viděl ve Vítkovicích větší, proto jsem zvolil tuto cestu.

Ve Vítkovicích jste nastartoval kariéru profesionálního hokejisty?
Určitě. Ve Vítkovicích to byly krásné časy. Vyhráli jsme titul s dorostem i s juniorkou. Byly to fakt parádní roky a byl jsem za ně vděčný. Získal jsem obrovské zkušenosti. Dokončil jsem tam i střední školu a zvládl maturitu. To byl důležitý krok v mém osobním životě. Byla to výborná štace.

Dvakrát jste reprezentoval na mistrovství světa do osmnácti i dvaceti let. Na osmnáctkách jste byl jednou dokonce kapitánem týmu. Nechyběla vám ale třeba medaile nebo alespoň účast v semifinále šampionátu?
Medaile byla vždycky cíl, na který jsme chtěli dosáhnout. Čtyřikrát jsem hrál čtvrtfinále, ale nikdy jsme nedali ani jeden gól. Pokaždé to bylo z naší strany s nulou, takže do semifinále bylo dost daleko. Nejblíže jsme byli asi na dvacítkách, kde jsme ve čtvrtfinále nastoupili proti Slovensku. To bylo utkání, které jsme prohráli spíše v hlavě než na ledě. Když jsme viděli, že jdeme právě na Slováky, tak jsme automaticky počítali s postupem do semifinále. Dostali jsme ale obrovskou facku a prohráli jsme 0:3. Tahle prohra mě mrzí ze všech nejvíce. To jsme byli k proniknutí do elitní čtyřky nejblíže. Jinak jsme narazili vždycky buď na Kanadu nebo Ameriku, a tam to bylo bez šance. Tyto týmy byly hodně odskočené.

Z Vítkovic jste po pěti letech zamířil do Komety Brno. Byla to z její strany nabídka, která se neodmítá, nebo už jste prostě potřeboval změnu prostředí?
Bylo to jedno s druhým. Po pěti letech ve Vítkovicích už jsem cítil, že potřebuji nějakou změnu. Nějaký nový impulz. Shodou okolností mi končila smlouva, takže jsem hledal nové angažmá. Ozvala se Kometa, která v tu dobu razantně posilovala. Velké lákadlo byli také fanoušci, krásné město a dobrá dostupnost od Opavy i Ostravy. To všechno byly aspekty, proč jsem řekl, že do toho jdu. A vyšlo to parádně. Byly to další úžasné sezony a jsem rád, že jsem tuhle možnost zvolil.

Bylo jedinou drobnou kaňkou, že v první sezoně, kdy jste v Brně vyhráli titul, jste byl zraněný a play off jste sledoval jenom z hlediště?
To bylo hodně těžké. Tři měsíce jsem měl berle a mohl jsem jenom sledovat euforii, která se odehrává na ledě i v hledišti. S týmem jsem nějak byl, snažil jsem se chodit alespoň do kabiny, ale že jsem se nemohl zapojit přímo na ledě, to mě hodně mrzelo. Na druhou stranu jsem odehrál skoro celou základní část, takže nějak jsem se na titulu také podílel. Atmosféra na stadionu byla pokaždé úžasná, i když jsem nemohl hrát.

O rok později už jste si to vynahradil. Tam už to byla mistrovská oslava se vším všudy?
To ano, to bylo parádní. Byla to možná ještě lepší jízda než před rokem. Na co jsme sáhli, to nám fungovalo. Průběh sezony byl skoro stejný jako v té předcházející. Byl to další parádní rok a úžasná zkušenost.

Byly dvě zlaté extraligové medaile vrcholem vaší dosavadní kariéry?
Určitě. Byl vedle mě třeba Leoš Čermák, který na titul čekal celou kariéru a získal ho až těsně před jejím koncem. Není to nic jednoduchého a spousta kluků se toho nikdy nedočká. Pro mě to byla velká radost, že se mi to podařilo hned dvakrát v relativně nízkém věku. Díky tomu jsem také obrovsky pokorný. Je to můj dosavadní největší úspěch, ale nechtěl bych tím skončit. Mám před sebou další výzvy. Hokejový život je poměrně krátký, ještě něco bych však určitě dokázat chtěl.

Po třech a půl letech jste Kometu opouštěl v minulé sezoně v jejím průběhu. Jaký to byl odchod?
Nebylo to nic jednoduchého. Sezona předtím byla jednou z mých nejlepších. Měl jsem poměrně hodně bodů, dařilo se mi herně, cítil jsem se dobře fyzicky i psychicky a dostal jsem se také do národního týmu. Myslel jsem si, že další rok už budu mít v Kometě jiné postavení. Ale přišli noví beci a situace se kompletně změnila. Odchod byl asi nevyhnutelný, i když jsem spíše čekal nějaké hostování. Nakonec se to ale rozřízlo tím, že jsem do Vítkovic odešel na přestup. Byla to změna, ale možná i k lepšímu, protože v Brně jsem byl už tři roky. Bral jsem to jako novou výzvu. Takový je hokejový život.

Ve Vítkovicích jste loni zachraňovali extraligu až doslova za pět minut dvanáct. Bylo to psychicky hodně náročné?
Bylo to strašné. Nejvíce po psychické stránce, ale i fyzicky. Byl to boj o záchranu až do konce a pohoda v týmu nebyla nejlepší. Věděli jsme, o co hrajeme. Pokud bychom spadli, tak by to byla obrovská kaňka na kariéře každého z nás. Nikdo si to nechtěl připustit. Naštěstí se udělaly nějaké trejdy a přišli kluci, kteří nám pomohli extraligu udržet. Byl jsem rád, že jsme to zvládli. Ale nebyla to legrace. Každý den jsem chodil ze stadionu úplně vyšťavený a doma jsem se s přítelkyní skoro nebavil. Měl jsem toho fakt plné zuby a jsem rád, že je to za mnou. O sestup už bych hrát nechtěl.

Ve Vítkovicích jste rozehrál letošní sezonu, ale v jejím průběhu přišel dost nečekaný vyhazov. Zaskočilo vás to, když jste v té době vedl týmové bodování obránců a byl jste čtvrtý nejproduktivnější hráč celého mužstva? Vedení klubu se nechalo slyšet, že do hry nedáváte tolik, kolik byste měl, což asi nikdo neslyší rád.
Už jsem o tom několikrát mluvil a je to za mnou. Nedopadlo to podle představ asi nikoho. Přišlo to z čistajasna. Vůbec jsem neměl ponětí, že by se něco takového mohlo stát. Překvapení to bylo obrovské, ale už je to za mnou a neřeším to. Dopadlo to, jak to dopadlo. Je to hokejový život. Teď jsem v Budějovicích a je to pro mě nová výzva.

Proč jste si vybral právě Motor, který byl už delší dobu dost beznadějně na posledním místě tabulky?
Hledal jsem na trhu, jaké by byly možnosti. V dnešní době to není úplně jednoduché. Ekonomická situace není dobrá a je složité najít schůdné řešení pro obě strany. Motor nabízel nejlepší podmínky, co se týká herního růstu a nějaké vidiny do budoucna. Samozřejmě jsem věděl, že letošní rok není úplně nejlepší. Na druhou stranu jsem po jednáních s vedením klubu vycítil, že by tuto sezonu rozhodně nechtělo opakovat. Příští roky by mohly být jiné. Věděl jsem také, že Budějovice jsou hezké město. Proto jsem se nakonec rozhodl na nabídku kývnout.

Trenér Prospal se nechal slyšet, že si vás do týmu nevybral a také vás v několika úvodních zápasech po vašem příchodu nechal sedět. Bylo to nepříjemné, že jste jako posila byl mimo sestavu?
Příjemné to nebylo. Vypadl jsem z nějaké herní praxe a pár kol jsem nehrál. Přišel jsem do nového týmu, který hraje jiným systémem. Ani pro trenéra není jednoduché zabudovat nového hráče. Ale nějaké věci se změnily a už se na ledě cítím lépe. Trošku více si věřím. Přechod v rozjeté sezoně nikdy není jednoduchý, ale snažím se odvádět maximum, abych důvěru splatil.

Co očekáváte od posledního duelu sezony s Třincem? Strašně nerad prohrávám a všechny porážky koušu hodně těžce.
Třinec je těžký soupeř, ale určitě chceme uspět a rádi bychom sezonu zakončili vítězstvím.