Pocházíte z Jindřichova Hradce a hokej jste měli v rodině. Bylo dané, že i vy se budete věnovat tomuto sportu?
Bylo to dané. Hokej hráli děda i strejda, táta chytával. Ve čtyřech letech mě otec poprvé přivedl na zimní stadion a začal jsem hrát. Nějaký čas jsem se věnoval i fotbalu, ale rozhodl jsem se pro hokej.
Slyšel jste z vyprávění o jediné extraligové sezoně, která se ve vašem městě hrála?
Určitě. Táta mi o tom hodně vyprávěl. Když přijela třeba Sparta, tak se lidi ani nemohli vejít na zimák, kolik jich tam bylo. Hráli tam i pánové Sailer a Bednařík, kteří teď vedou Motor. Pro Hradec to byla slavná doba.
Je vám líto, kam se dostal v dnešní době hokej v Jindřichově Hradci, kde se hraje krajský přebor a dohadují se mezi sebou dva kluby?
Mrzí mě to. Hradec není žádné velké město, a přesto jsou tam dva kluby, které jsou mezi sebou rozhádané. Je to škoda. Ještě když jsem začínal, tak to tam fungovalo normálně a byly tam všechny kategorie. Od těch nejmenších až po juniorku a muže.
Do kolika let jste hrál doma u Vajgaru?
Do třinácti let. Do osmé třídy základní školy už jsem šel sem do Budějovic. Bylo to první rok v mladším dorostu.
Každý den jste dojížděl?
Ne. Bydleli jsme na Srubci na baráku, který byl zařízený pro všechny přespolní kluky. Byla tam paní Bláhová, která se o nás starala. To bylo první rok a chodil jsem do Základní školy v Grünwaldově ulici. Další rok jsme se přestěhovali do jiného domu ke hřbitovu.
S dorostem Motoru jste získali mistrovský titul. Vzpomínáte rád na tento úspěch?
To určitě. Byl to super rok. Sešel se tady výborný tým, ve kterém měl každý svou roli. Sezona se nám celkově povedla a bylo perfektní, že jsme ji zakončili titulem.
V průběhu sezony jste ale spolu všichni nehráli. Sešli jste se v plné sestavě až na play off a finálový turnaj.
Přesně tak. Matěj Toman s Martinem Beránkem už hráli pravidelně za juniorku, ale pak jsme se všichni potkali v jednom týmu. Play off jsme zvládli bez jediné prohry.
Po skončení této sezony jste zamířil do Ameriky?
Ano. V juniorském draftu si mě vybral Seattle a v šestnácti letech jsem odešel do Ameriky.
Bylo to těžké rozhodování, nebo jste měl jasno, že to chcete v zámoří zkusit?
V té době jsem měl jasno. Doufal jsem, že si mě některý z juniorských týmů vybere. Chtěli jsme se tam dostat i s Matějem Tomanem, který byl také draftován. V Americe už bylo více kluků od nás a byli jsme rozhodnuti, že to chceme zkusit.
Jaké byly dva roky ve Western Hockey League? Je to nejprestižnější juniorská zámořská soutěž?
Asi se nedá přímo říct, že je nejprestižnější. Já osobně bych ale řekl, že určitě patří k nejtěžším. Hodně se v ní dbá i na obranu. Ve zbývajících dvou amerických ligách se hraje více útočný hokej. Je to tam takové rozlítané. Western Hockey League se po taktické stránce nejvíce přibližuje dospělému hokeji.
V první sezoně jste v Seattlu zaznamenal ve sledovaném hodnocení plus/minus +17 a ve druhé -19. Kde se vzal tak obrovský rozdíl?
Sám nevím. První rok mi to připadalo, že jsem byl na ledě snad u všech gólů, které jsme dávali. Druhý rok jsem měl patnáct záporných bodů jenom z gólů do naší prázdné branky při power play. To bylo až neskutečné. Pomalu každý druhý zápas jsme šli do hry bez gólmana a většinou jsme dostali jeden nebo dva góly. To bylo takové zvláštní. Při přesilovkách se plusy nepočítají, takže takhle to vzniklo. Oba roky jsme ale byli tabulkově zhruba ve stejné pozici. Nebylo to tak, že bychom jeden rok byli první a druhý poslední. Ale zajímavé to bylo.
Minulou sezonu předčasně ukončil koronavirus a v Americe soutěže nezačaly, takže byla jasná volba vrátit se domů?
Sezona skončila v březnu, když zbývalo asi pět zápasů do play off. Byla to škoda, protože jsme měli docela dobrý tým a ve vyřazovacích bojích jsme mohli něco uhrát. Bohužel se to ale ukončilo. Další ročník se vůbec nerozjel. Pořád přicházely informace, že se začne. Nejprve v listopadu, potom v prosinci. Nakonec v lednu po mistrovství světa dvacítek, ale nezačalo se vůbec. Tak jsem byl rád, že jsem alespoň někde mohl hrát.
Mrzelo vás, že jste se v létě nevešel do extraligového kádru Motoru a musel jste do prvoligových Litoměřic?
Mrzelo mě, že jsme šli do Litoměřic. Na druhou stranu to chápu. V tu dobu bylo dané, že v polovině listopadu budeme odlétat do Ameriky. Bylo by to nefér vůči ostatním hráčům, že bychom tady byli měsíc a půl a pak bychom zase odešli. V tomhle směru jsme byli rádi, že jsme alespoň někde mohli hrát. V Litoměřicích to bylo také dobré.
Dvakrát jste si zahrál na mistrovství světa dvacítek. Byl to loni doma v Ostravě velký zážitek?
Stoprocentně. Bylo to super. Málokomu se poštěstí zahrát si mistrovství světa doma v Česku. Atmosféra byla parádní. Jenom škoda, že jsme nepřešli alespoň přes čtvrtfinále, ale byl to krásný šampionát. Vždycky na něj budu vzpomínat.
Letos v Edmontonu to bylo úplně jiné?
V každém případě. Už jenom kvůli covidu, takže se muselo hrát bez diváků. V Edmotnonu by přišlo určitě také hodně lidí. Hlavně jsem ale rád, že jsme mistrovství vůbec mohli nějak odehrát.
Byl jste na mistrovství už podruhé, v Ostravě jste byl vyhlášen mezi našimi třemi nejlepšími hráči, ale v Kanadě dlouho trvalo, než jste se vůbec prosadil do základní sestavy. Štvalo vás hodně, jak s vámi trenéři nakládali?
Jasně, že mě to štvalo. Myslel jsem si, že budu mít úplně jinou roli. Nakonec jsem do poslední chvíle bojoval, abych se vůbec udržel v sestavě. Sám nevím, čím to bylo. Ale jsem rád, že jsem se nakonec do základního kádru dostal a mohl mistrovství odehrát.
Vnímal jste humbuk, který se po šampionátu strhl kolem vašich výkonů a úrovně našeho mládežnického hokeje vůbec?
Po dvacítkách to tak bývá každý rok, že je všechno špatné, a tak. Myslím, že jsme na mistrovství odehráli to, na co jsme měli. Nikdo tam nic neodflákl, to určitě ne. Kdybychom dali ve čtvrtfinále nějaký rychlý gól, tak jsme mohli přejít i přes Kanadu. Takhle jsme ji jenom potrápili, i když v tom utkání jsem věřil v naše vítězství. Bohužel jsme žádný gól nedali. Co se dělo po mistrovství, bylo logické. Mluvit se o tom musí, protože situace není ideální. Něco se v mládežnických kategoriích změnit musí.
Po návratu z dvacítek jste se rychle prosadil do základní sestavy Motoru. Co se změnilo proti letnímu období, kdy se vám to nepodařilo?
Po mistrovství to vypadalo, že se vrátíme do Ameriky do juniorky. Ale to zase nedopadlo, a když byl zájem z Motoru, tak jsme za to byli samozřejmě rádi. Je dobré, že jsme dostali šanci a můžeme takhle hrát. Od léta se změnilo hlavně to, že jsme v první půlce sezony okusili v Litoměřicích dospělý hokej a něco jsme odehráli. Byli jsme už o něco zkušenější, když jsme sem přišli po mistrovství.
Respektem ke zvučným jménům nejvyšší soutěže rozhodně netrpíte a troufnete si na kdekoho.
Takhle prostě hraji a občas se tím potřebuji dostat do zápasu (úsměv). Pokud bych hrál s velkým respektem, tak by to z mé strany asi nebylo takové. Ale neustále je co zlepšovat. Jsou to pořád mé první zápasy v extralize.
Považujete za výhodu, že jste pravák, kterých je v hokeji podstatně méně než leváků?
Asi se to tak dá říct. Praváků není tolik. Je to určitá výhoda.
Byl jste v průběhu letošní sezony vytrejdován ze Seattlu do Edmontonu, i když se soutěž nehraje. Jak je něco takového možné?
Překvapilo mě to, když se nehraje. Dva dny předtím jsem mluvil s naším manažerem ze Seattlu a říkal mi, abych tady normálně odehrál sezonu. Za dva dny jsem měl telefon znovu, že jsem vytrejdovaný. V Americe to prostě tak chodí…
Můžete ještě příští rok hrát v Americe juniorské soutěže?
Ano, mohl bych hrát na výjimku. V každém týmu mohou být maximálně tři hráči mého ročníku.
Ve vašem profilu uvádíte, že se bojíte revizorů v městské hromadné dopravě. Znamená to, že jezdíte bez platné jízdenky?
Občas jsme se za mlada hecovali, kdo zvládne projet město na černo. Někdy to také nevyšlo. Takže asi tak (smích).
Kolikrát jste byl odhalen?
Myslím, že třikrát.
Také máte obavu z agresivních sršňů. K té jste přišel kde?
Jednou jsem dostal od sršně žihadlo a měl jsem umrtvenou celou ruku. Od té doby se jich bojím.
Líbí se vám seriály Ordinace v růžové zahradě a Comeback. To jsou ale dva úplně odlišné světy.
Pro mě byla obrovská rána, když mi oznámili, že Ordinace končí. To nevím, co budu dělat. Už se asi vůbec nebudu dívat na televizi (smích). Comeback často opakují, takže se budu dívat alespoň na něj.
