Ten kluk, mající tři bratry a čtyři sestry, dostal jméno Milan a sportu holdoval od nejútlejšího mládí. Spolu s kluky z centru města Kolouchem, bratry Buřičovými, sourozenci Němcovými a dalšími se scházeli hlavně v Háječku, pár metrů od dnešní Budvar arény. Když zamrzlo, přesunuli se na Slepé rameno Malše. S hokejem i fotbalem začal Milan za žáky AC Stadionu, kopačky si časem přestěhoval do šatny zelenobílého Meteoru.

Jeho šikovnost se roznesla a jako mladík začal ochutnávat i hru za týmy dospělých. „Hlavně hokejový Stadion byl tehdy dost uzavřenou společností, mladíci to neměli lehké a třeba kamarád Jirka Kolouch odešel přes Karlovy Vary chytat do tehdy slavné Rudé hvězdy Brno," připomíná Hönig, na jehož služby si také začaly brousit zuby četné vojenské celky.

Nakonec ale všechno bylo jinak… „Byl jsem synem živnostníka, tátovi krejčovský salon vzali a ještě ho zavřeli pro údajnou pomoc někomu, kdo po komunistickém puči prchal za kopečky. Odseděl si nakonec deset let," vysvětluje Milan, jenž tudíž ve dvaapadesátém nenarukoval do ATK ani Křídel vlasti, ale k pétépákům do Mimoně. Mezi „černými barony" prožil téměř tři roky, aniž by si mohl sáhnout na nějaký sport. A to byl před vojnou kromě hokejových a fotbalových perspektiv i dorosteneckým mistrem republiky ve stolním tenise a přeborníkem kraje v tenise mezi muži!

Po návratu do civilu se doma v Č. Budějovicích hned zapojil do ligového hokeje, druholigového fotbalu i druholigového stolního tenisu.

V šestapadesátém roce projevilo o Hönigovy služby velký zájem fotbalové Dynamo, o čemž vedení Slavoje nechtělo slyšet a hrozilo hráči i vyřazením z hokejového oddílu. Milan vše vyřešil odchodem za bývalým spoluhráčem Peškem do Mariánských Lázní, odkud v zimě jezdil hrát hokej za ligové Karlovy Vary.

Na severozápadě Čech prožil výborné tři roky. „Tam mi nikdo nepředhazoval třídní původ, byla tam výborná parta, hokej i fotbal na úrovni. Dál jsem hrál i ligový pinčes a jako novum krajský přebor v kuželkách," vrací se ve vzpomínkách zpět jubilant.

Cestu zpět k Černé věži měla na svědomí hlavně manželka a také člověk, jehož si Milan nesmírně vážil: bývalý hokejový brankář a poté trenér Zlatko Červený.

Ztracený syn tak v sezoně 1959/60 oblékal zase dres budějovického Slavoje a podílel se významně na návratu do nejvyšší soutěže, když spolu s Kauckým nastříleli po 23 gólech. V druholigových ročnících se jeho kanonáda zastavila až na 108 gólech, v nejvyšší soutěži přidal dalších 51 gólů! Prožíval s mužstvem roky na výsluní i následné sezóny o bytí a nebytí, nejvíce toho asi nahrál v útoku s Buřičem a Houdkem, kteří jsou již na hokejové věčnosti.

Zažil ještě i přechod hokeje do Motoru, v jehož dresu absolvoval i historický první zápas v havlíčkobrodské Kotlině. Po sezóně 1966/67 se v Motoru definitivně rozloučil, ale hokejku neodložil a dojížděl pomáhat píseckému Jitexu z přeboru kraje až do II. ligy.

Sezonu 1969/70 prožil jako hráč Mittenwaldu poblíž německého Ga-Pa, pak se ještě na rok vrátil do Písku a od roku 1972 pomáhal spolu s Maxou a Šrámkem dostat na úroveň hokej v Č. Krumlově jako hráč a nakonec i trenér.

Skončil v roce 1976 ve svých čtyřiačtyřiceti letech. Mezitím prožil nejlepší rok budějovického nohejbalu pod hlavičkou Tesly a pak Dynama, ve dvaasedmdesátém byl povolán do reprezentace, když předtím obsadili spolu s Charyparem v přeboru republiky dvojic stříbrnou příčku.

Když začal nohejbal u Malého jezu živořit, pustil se Hönig na druhém břehu Malše v partě bývalých sportovců a místních podnikatelů, vedené bývalým spoluhráčem z hokeje Vacovským, do tenisu.

A jak vypadal Hönigův mimosportovní život? „Vyučil jsem se krejčím, ale popravdě řečeno mě to moc nebavilo. A tak jsem nějaký čas po návratu z vojny brigádničil na výstavbě zimního stadionu a pak nastoupil u Stavomontáží, kde jsem si v rekvalifikaci udělal kladečské zkoušky a mým životem se staly podlahové krytiny, obklady, dlažby – a vydržel jsem spokojeně až do penze…" konstatuje.

Životní optimista jako by se vůbec neměnil. Stále má svých osmašedesát kilo, je očividně v kondici, zajímá se nejen o sport, ale o všechno dění – na stárnutí prostě nemá čas.

Stále ještě hraje podnikovou ligu ve fotbale a stolním tenisu. V úzké partě s několika věrnými kamarády absolvuje pravidelné „údržbářské" úterky v bazénu a v páře plaveckého stadionu s nezbytným posezením u kávy či pivíčka. Doma si sport vychutnává u televize a už se těší, až nainstaluje dar od rodiny k osmdesátce v podobě nejmodernějšího televizoru s obrazovkou o úhlopříčce 107 cm.

Na hokejové a fotbalové lize chybí jako divák jen málokdy. Jak se mu líbí? „Vím, že jakékoliv srovnávání je těžké. Dnes už je to o něčem jiném, narostla hlavně tvrdost a trénovanost. Přesto – anebo možná právě proto – se domnívám, že nadále rozhodují hráči, jimž vedle stoprocentní fyzičky nechybí ještě něco navíc: předvídavost, umění improvizace, chytrost a hráčská inteligence," soudí jubilant Hönig. Ví o čem mluví. Právě on patřil k největším „myslbekům", jaké kdy jihočeský sport měl!

Autor těchto řádek si velice považuje toho, že v desítkách a možná stovkách duelů na ledové ploše měl tu čest všechny jeho zmíněné vlastnosti zažívat od žáčků až po staré gardy zblízka na vlastní kůži jako spoluhráč.

Díky za to a k osmdesátým narozeninám, které Milan Hönig právě v pondělí oslavil, skutečně jen to nejlepší! PETR TUREK