Milan Peroutka: Miluju thajské jídlo, ale v Thajsku jsem nebyl

(vyzvání telefon)

„Milan Peroutka, prosím?“

„Ahoj Milane, tady Verča z Pražského deníku.“

„Jo ahoj!“

„Milane, co děláš zítra? Dáme oběd?“

„Zrušili mi divadlo v Jindřichově Hradci, tak mám volno! Kam zajdeme?“

„To nechám na tobě. Vyber místo a čas. Já platím.“

Středočeští redaktoři nabízí sedm tipů na TOP gastrozážitky v regionu

„Paládko (Palladium, pozn. autorky), Thai Thai & Ramen? V jedenáct?“

Když jsem dostala v redakci za úkol udělat reportáž na téma „Oběd s…“ a v zadání bylo, že redaktor zve známou osobnost do její oblíbené restaurace, začaly se mi protáčet panenky. Představovala jsem si, jak se známá osobnost nechá pozvat do podniku s nějakou tou hvězdičkou. Ne však Milan…

V Palladium jsem byla, asi jako hodně Pražanů, mnohokrát. Ale v této thajské restauraci, kterou Milan vybral, ani jednou. Ani jsem netušila, že tam je.

V jedenáct usedám v restauraci k jedinému volnému stolku. Milan volá, že je Praha zasekaná, jede autem a bude mít chvíli zpoždění.

Když se pak objeví v půl dvanácté, je zkroušený.

„Ahoj!“ mávám na něj, když ho vidím, jak se vynoří zpoza výtahu a míří ke mně. „Máš se?“

„Prší a jdu pozdě… Takže blbě,“ směje se a omlouvá se.

„Když jsem šla kolem toho nového kruháče, zrovna tam roztlačoval chlap se ženskou auto… Ostatní auta troubila a tvořila se velká fronta. Nevidím se, že ses zasekl,“ chlácholím ho.

„Aha,“ kýve hlavou Milan. „Zaparkoval jsem právě až v Kotvě, kam jdu po našem rozhovoru cvičit.“

Než přišel, obsluha mi donesla jídelní lístek. Na první pohled mě zaujal ramen – vydatná thajská polévka s krevetami, kokosovým mlékem a rýžovými nudlemi.

„Už víš, co si dáš?“ ptá se mě Milan.

Hledám obrázek. A než ho ukáži, Milan říká: „Já si dám ramen s krevetami, to miluji.“

Náhoda? Osud? Podle obrázku jsem si před jeho příchodem vybrala přesně to samé… Jídlo, které nám přistává pod rukami, lahodí oku i chuťovým pohárkům. „To vajíčko je vařené v čaji,“ vysvětluje mi Milan, když komentuji, že má netradiční chuť.

Pak kousnu do něčeho růžového. A na dva hlty to sním. „To růžové… To bylo co?“ zajímá mě.

„Asi nějaký jejich salám. Nevím přesně. Ale je to jedlé,“ odpovídá mi v klidu Milan.

„To doufám,“ vyprsknu smíchy.

„Veru, nechceš zkusit hůlky? Když už jsme v té thajské restauraci,“ navrhuje mi.

„Tak jo.“ Prý to chce cvik. Hůlky uchopím podle jeho instrukcí. Ale asi je držím moc křečovitě, po pár minutách mě začne bolet ruka. V půlce oběda je proto odkládám. „Příště to bude zase o trochu lepší, uvidíš,“ chlácholí mě.

Během jídla stačíme probrat všechno. Od toho, že miluje tuto restauraci, ale vlastně nikdy v Thajsku nebyl, přes jeho letní koncerty s kapelou Perutě až po muzikály, ve kterých bude účinkovat.

Když ho bombarduji otázkami, často – nevědomky – nasadí vážný tón. A mluví do džbánu, ve kterém máme jasmínový čaj. Když ho na to upozorním, zasměje se.

„To je moje profesní deformace z rádia. Smějí se mi kvůli tomu i kamarádi.“

Jak se tak bavíme, v jednu chvíli se mě zeptá, kdy budeme dělat rozhovor. „Po jídle?“ zajímá se a hůlkami hbitě nabírá poslední nudle.

„Ten už máme přece za sebou!“ směji se.

Na závěr mu říkám, že spolu musíme udělat ještě video. „Jak tě mám představit? Čím se cítíš být nejvíc?“

„Když jsem byl v show Tvoje tvář má známý hlas, tak jsem byl pro lidi nejvíce zpěvákem. Když jsem hrál v seriálech, byl jsem hlavně za herce. Nejvíce jsem tedy vždy tím, co je navenek vidět pro ostatní…“

(autorka Milana Peroutku zná, proto si tykají, pozn. redakce)