VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Autor fontány chystá překvapení

Jindřichův Hradec - Poprvé, když jsem se dobýval k Františku Häckelovi, tak jsem napáchal více škod než užitku. Vypustil jsem mu psy. Ještě že je svoboda zajímala více než já.  

10.10.2009
SDÍLEJ:

František Häckel u svého díla na Masarykově náměstí v Jindřichově Hradci. Foto: Jaroslav Cempírek

Prošmejdil jsem byt, prohlédl postele, jestli někde nespí, ale Franta nikde. Sedl jsem tedy na kolo a vyrazil ho hledat, což nebylo nic obtížného.

Pokud není doma, je u svého milovaného díla – fontány na Masarykově náměstí v Jindřichově Hradci. Za chvíli jsem byl na náměstí, a tam, na fontáně toho času mimo provoz, seděl František se svou krásnou múzou.
Pak již nestálo nic v cestě tomu, abychom se ocitli, dva navrátivší se psi a já s Františkem, v jeho uměleckém bytě, obklopeni ani snad tak uměleckými díly, jako spíše duchem výtvarníků, přátel, skvělých řemeslníků, kteří vytvořili tuto působivou bytovou architekturu.

František je plný životního elánu a duševní energie, horečně pospíchá k návrhům soch, jež chce v nejbližší době realizovat. Nejprve mne zaujme socha pro Písek, v jejímž návrhu je zřetelně vidět symbolika města. Nic nemá být titěrné, všechno velkých rozměrů.

Sem patří i návrh roztančeného semaforu do píseckého kruhového objezdu. Prohlížím si Františkovy návrhy a napadá mne mnoho otázek. Tak nějak se vytrácí kostra, jíž mám připravenou. Jde spíše o přátelské setkání.

„Vzpomínáš, jak jsme tu pekli holuby?“ zeptá se František a z hlavy mi přímo vezme právě oživlou vzpomínku na sedmdesátá léta, kdy svět byl nejkrásnější, plně letní, protože jsme byli šrámkovsky fyzicky mladí.

„Furt dělám,“ prohodí Franta. A opět vidí, na co myslím, když řekne, že za bolševiků to bylo paradoxně jednodušší. Víme oba o známých kvótách pro umělce z investičních celků. Dnes, kdy je svoboda, může každý říct svůj názor, ale též kritika, jež vytvoří uměleckému dílu překážku, může slétnout z mnoha stran.

Prohlížím si kámen vysoký téměř osm metrů, pro něj Mistr počítá s významným výjimečným projektem, jenž je ve stavu jednání, proto musíme o celé věci pomlčet.

„Sláva mne nezajímá, ta neexistuje,“ říká František a kouří jednu cigaretu za druhou jako o závod, jako by už neměl co ztratit. „Důležité jsou svědomí a slušně dělat svou práci. Netýká se to jen umění,“ dodává.
„Jak se díváš na za duší pokulhávající tělo,“ kladu návodnou otázku, ale František odpovídá po svém.

„Jestli jsi tvůrčí člověk, máš invenci, není důležité, co děláš. Když ti odejdou oči, ruce, volíš prostředky, které máš. Nejde modelování, najdu způsob jak! Je to jako u hudebníků, Smetana, Beethoven,“ zamyslí se. „Stáří je potvora, myslel jsem, že je v tom nějaké důstojenství, ale pochybuji. Jako mladý hazarduješ, starý pak chvátáš. Jako starého tě zajímají spíše otázky všelidské. Já měl štěstí, že jsem byl posedlý sochařinou …“

„Jak se díváš na restaurátorství a sochařinu?“ rozšiřuji otázku.
„Oba jsou to blízké obory, nikdy jsem nepodceňoval vazby na historii jako někteří mladí, měl jsem pocit úcty k nekonečně krásným sochám. Vždy jsem si to uvědomoval a vždy jsem dokázal zařadit dílo, na němž jsem pracoval. Při restaurování je nejdůležitější sebekázeň podřídit se umělci, proto upřednostňuji svobodnou, volnou tvorbu, kde naopak musíš bořit konvence, být svůj, vyjadřovat se prostředky své doby, která je jiná, uchvátaná, chová se úsporně, jednoduše, není čas na popisnost.“
„Co fontána, snažil ses jí nějak vyvážit mariánský sloup na náměstí Míru?“ kladu trochu laickou otázku.

„Ne, to je daleko, s fontánou jsem spokojen, oblíbilo si ji myslím široké spektrum lidí, i když k celkovému architektonickému uspořádání bych měl výhrady.“

„Jak se díváš na architekturu jako na umění?“ kladu obecnou otázku.
„Architektura je prvotním výrazem kultury národa, jsou v ní zakódovány funkce a účel, pak teprve přicházejí na řadu obrazy a sochy. Architektura je nejkrásnější umění, vyjadřuje umělecké cítění národa.“
Dále odbočí náš rozhovor na další témata. Nevyhneme se ani dílu jeho spolužáka architekta Kaplického, kdy Národní knihovna v jeho návrhu se mu jeví příliš ovlivněna designérskou činností autora. Spíše by její tvar situoval někam na předměstí.

„Dvacáté století zlomilo vše, život člověka se proměnil, ale cit inklinuje stále ke kráse. Otevřel se pohled do abstrakce, do symboliky, tvar začal být nositelem obsahu.“

Psi soustředěně sedí u Františkových nohou a poslouchají náš rozhovor.
„Oni nám rozumí, já s nimi jenom mluvím, tenhleten byl zlej, ale mluvil jsem s ním a vidíš, jak je hodnej.“ Pes jakoby doslova pochopil Františkova slova, promění svůj dosti drsný vzhled do kamarádského kukuče.

„Nemůžeš překonat Michelangela, musíš hledat nové cesty,“ řekne vážně a na chvíli se zamyslí, „kdyby člověk odložil touhu po kráse, odřízne větev, na níž sedí.“

„Nedůležitější je svoboda, svoboda jedince, v ní je samozřejmě i tolerance,“ řekne, protože cítí vyslovit věci obecně. „Český národ neexistuje,“ téměř se mne pokouší nachytat na tuto paradoxní myšlenku, když má na mysli kulturní kotel Čech, jak ho vyznával Bohumil Hrabal, v němž se vařily německá, židovská a česká kultura. Židovská bohužel dopadla nejhůře. Upozorňuji na míru mravnosti postoje doktora Beneše, jak ho kritizoval Václav Černý, že nechal odzbrojit národ a potom z Londýna nabádal k boji.

Zde František reaguje pragmaticky: „Co je platné, že jsi hrdina, když jsi mrtvý. Co může vytvořit mrtvý národ? Život je nade vše!“
Sám pak vstoupí na náboženskou půdu, kdy řekne: „Křesťanství je naděje. A jaká je funkce církve? Někdo ji potřebuje ke svému vedení, ti slabí, já ne. V Boha věřím, ale církev nepotřebuju.“

Rozhovor doznívá, kdy říká, že každá věta měla v Bibli staletí na to, aby dozrála, zdánlivě odbočuje od tématu, ale sám vede rozhovor k abstraktnu a základním hodnotám.

„Svoboda je důležitá,“ znovu opakuje, jakoby věděl, že i mládež přistupuje ke svobodě se samozřejmostí, ale milovat a ctít ji neumí.
Jedu na kole podél nádherného Hamerského potoka, za sebou nechávám nejen nádherná umělecká díla, ale i své mládí a v duchu si přeju, aby se Františkovi ještě podařila zamýšlená díla, zejména aby mohl vztyčit ten převysoký žulový blok, který by měl být naplněním velkého současného snu.

Jaroslav Cempírek

10.10.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Fotbalisté Dynama v sobotním šlágru II. ligy porazili Opavu 2:1 a vystřídali ji v čele tabulky.
103

Dynamo ve šlágru kola zdolali Opavu a vedou tabulku

V bystřické knihovně je až do konce letošního roku k vidění výstava Pocity.
4

OBRAZEM: V Bystřici vystavují Pocity

Mladík se projel na cizím kole

Třeboň - Čtveřice mladých lidí vzbudila pozornost strážníků svou noční zábavou.

Volejbaloví veteráni bojovali u Vajgaru o republikové tituly

Jindřichův Hradec - V jindřichohradecké městské sportovní hale se uskutečnilo mistrovství republiky ve volejbalu nejstarší věkové kategorie nad 50 let. Představilo se celkem 16 týmů, z toho byl půltucet ženských družstev.

Právě jsme se narodili: Pětice nových miminek

Jindřichohradecko - Představujeme miminka narozená od 16. do 21. září.

Karatistka Karolína Šlechtová vyhrála Ninja Cup

České Budějovice - V tělocvičně českobudějovické ZŠ Emy Destinnové se konalo III. kolo ligy talentů v karate s názvem „Ninja Cup“.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení